Ahoj . . .
Už dlouhou dobu přemýšlím o sobě, o svém životě, vztazích . . . Je toho moc, ale nejvíc mě trápí poslední dobou přítel.
Poznali jsme se před rokem přes internet - byl to ideální prototyp mého vysněného muže - avšak do času. Nevím, jestli to bylo tím, že po řadě zklamání (ať už záletnictví, závazky - děti, nechtění se vázat) přišel někdo, kdo zdánlivě splňoval vše, co jsem si představovala, ale myslím, že jsem se zasekla na nějaké své představě, a že něco není úplně v pořádku, jsem přehlížela. Dopadlo to tak, že jsem šťastná nebyla, jen jsem si nějaký pocit namlouvala.
Přítel se v začátku vztahu otáčel po jiných, občas nějakou okomentoval - to je krásná holka, mě nepochválil, kritizoval (i když ve srandě prý), neustále koukal na porno, ale pořád tvrdil, jak mě miluje. Neustále jsem měla pocit nějaké cizosti, že nejsem dost dobrá, nevěřila jsem mu - po půl roce nastal u mě zkrat, a rozešla jsem se s ním - on chodil, prosil, snažil se - a já mu dala šanci. A teď po roce, kdy jsem zjistila, v kolika věcech (hlavně drobných) mi lhal, vymýšlel si - odtud asi pramenila ta nedůvěra, vnitřní intuice něco pořád cítila a bylo to znát. Nějak jsem to neunesla a rozešla se s ním podruhé. Byli jsme od sebe měsíc a něco a teď, jak se o mě zase snaží, začínám povolovat. Hodně jsem i přemýšlela sama o sobě, jak jsem se chovala a tak dále, a myslím, že i něco v mém chování zapříčinilo chování jeho, ale tím ho samozřejmě nechci ospravedlňovat. . .
Dlouho nad vším uvažuju, zvažuju, promítám . . . začala jsem tolerovat, že pochválí jiné ženské, že bude koukat na porno . . . až donedávna. Z dřívější doby má v PC fotky holky, se kterou se tulí v posteli, dávají si pusu (na tom by mi až tak nic nevadilo, kdyby s tou holkou nebyl pouze 3 měsíce a ty "pusinkovací" tam zkrátka neměl), a měl tam i videa se svou dlouholetou expřítelkyni - akorát, že jsem je nedávno potají otevřela, a nejsou to jen nějaká videa - prostě ta holka na nich masturbuje. A to mě dostalo. Tak to na mě dneska večer tak nějak dolehlo - sedím tady, přemýšlím o životě, o tom, co je správné, co není, co mě dělá šťastnou a co sráží na zem. Překvapilo mě, že už ani nemám chuť ani se mi nechce dělat nějaké scény. Nevím, jestli mi je to jedno, nebo jsem tak zraněná, že si to ani nechci připouštět. . . Jsem jen smutná, rezignovaná, nevím, jakým směrem se dát . . .