Všechno to začalo asi v mých 7 letech, kdy mamka začala hodně pít čímž se naše rodina pomalu rozpadala..o pár let později si našla milence a klidně i na několik dní odcházela z domu. Vůbec jí nezajímalo že má doma dvě děti..táta domů sice chodil, vařil nám, ale vždy měl spoustu keců a narážek, že ať se obrátíme na naší "skvělou" maminku pokud něco potřebujeme.
Postupem času se to zhoršovalo, máma mě i několikrát v opilosti napadla a nikdy si nepřiznala že má problém, táta jakoby to přehlížel. Jedinou oporou mi byl vždycky můj starší bratr. V pubertě jsem si prošla depresí, záchvatovým přejídáním a měla jsem problémy se záškoláctvím. Rodiče to nikdy nepochopili, nezeptali se mě nikdy jak se cítím, otec mě hned odsoudil a tvrdil že ze mě nic nebude, že budu nula a budu dělat leda tak s lopatou.
Je mi 17 let, bratr se odstěhoval do ciziny a jsem na všechno co se děje doma sama. Díky záchvatovému přejídání, kterým jsem si prošla v pubertě mám teď rozhozené trávení a mám problémy s jídlem, takže jsem musela změnit životní styl a stravování.. Jenže než se mi přišlo na to, čím je to způsobené tak jsem stihla dost zameškat ve škole (studuju ve 2.ročníku) a vrací se narážky mého otce, že nic nedokážu.. Samozřejmě rodiče o mém stavu nic nevědí, takže si myslí, že simuluji a kdybych jim o tom řekla nevěřili by mi nebo by je to ani nezajímalo ..o svém stavu jsem sice řekla kamarádkám, ale bojím se o tom mluvit. Chci v životě hodně dokázat, mít zdravé sebevědomí a nechci jít ve stopách svých rodičů, jen jsem se teď zasekla v bodě, ze kterého nevím jak ven a bojím se, že se mi vrátí deprese.. Chci to změnit a začít znova.
Budu ráda za každý názor či radu)