Veliký strach z císařského řezu

Reaguji na JamieL: To je snad nejkrásnější příspěvěk, který mi tu kdo kdy npasal. Nebylo to jednoduchý, sama jsem se potácela v problémech, ale jsem ráda, že mě posunuly v životě a já udělala kroky, který vedly právě k takový přítomnosti. Všechno sice není tak růžový, jak by se mohlo zdát (nějaký zdravotní problémy moje a bohužel dcerky - hemangiom na hlavičce), ale to jsou ve větším měřítku jen drobnosti. Kdybys chtěla, určitě mi napiš tvůj příběh a popovídáme si. Hodně štěstí i tobě!

Jinak pro všechny, který chtějí vědět, jak cs u mě probíhal. Sama jsem takový příběhy četla před porodem, tak tohle je ten můj.

20.3. jsem nastoupila k hospitalizaci do FNO Poruba, kam jsem byla ve 23tt převezaná pro PPROM (díkybohu se neprokázal). Byla jsem tam tehdy tak moc spokojená, že jsem si porodnici vybrala znovu. Při příjmu mi udělali monitor, vyšetření moči, tlaku a pak mě dali na pokoj rizikového těhotenství s holkama, který buď čekaly taky na cs nebo na porod nebo chodily za dětmi, který měly v inkubátoru.
Po příjmu na pokoj jse šla do sesterny, kde jsem měla sraz s anestezioložkou, která se mě ptala na mou a rodinnou anamnézu. Poté mi vzali krev. Večer jsem měla krátký vyšetření, zavedla jsem si čípek, dostala jsem injekci proti srážlivosti krve a bylo mi řečeno, že půjdu na sál ráno v 8 hodin. Tu noc jsem vůbec nespala. Jednak jsem se moc bála a druhak jsem si uvědomila, že ze mě bude příští den maminka.
Ráno mi bylo řečeno, že na sál půjdu až kolem 10. hodiny. Byla jsem šíleně nervozní a začala jsem trochu propadat hysterii, kterou jsem se snažila ovládat. Naštěstí přijel snoubenec, kterej se mě snažil po celou dobu přivádět na jiný myšlenky. Bohužel to moc nezabíralo.
Před desátou hodinou za námi přišla sestra, že jdeme na to. Cestou do přípravný místnosti jsem měla pocit, že asi omdlím ze stresu. V přípravce mi vzala sestra znovu krev a zavedla cévku. Poté přišla doktorka a vysvětlila mi, jak bude operace probíhat a že bude lepší, když uděláme řez ve spinálu už kvůli miminku. Když odešla, začala jsem strašně brečet, že nikam nejdů, že jedu domů a že rodit prostě nepůjdu. Přítel mě nesmírně podržel a tak hezky na mě mluvil, že jsem byla trošku klidnější.
Po chvíli jsem šla do předsálí. Přítel se mezitím někde oblékal. Musela jsem se svlénout a lehnout si na lehátko. Z předsálí mě převezli na sál, kde byla strašná spousta lidí a všichni se smáli a měli dobrou náladu. To mě trochu uklidnilo. Pak jsem si musela sednout a udělat kočičí hřbet. Anesteziložka mi napíchla do páteře spinál a v tu chvíli jsem ucítila tlak a horko v nohách. Za pár sekund jsem už nohy necejtila, tak mě položili na záda a ruce mi přikurtovali na takový jakoby kříž. Na jedný ruce jsem měla tlakoměr, na druhý mi zaváděli kanylu. V tu chvíli jsem začala omdlívat. Všichni se mě ptali, jestli je slyším a co se děje. Slyšela jsem je jakoby v tunelu, někde vzadu ve svý hlavě. Byla jsem tak slabá, že jsem neuměla odpovídat, jen jsem šeptala: "horko", "žízeň", "napít, prosím". Asi mi něco píchli, protože se mi po chvíli ulevilo. Sháněla jsem se po příteli a byla jsem šťastná, když jsem ho uviděla vedle sebe. V tu chvíli jsem viděla ten jeho pohled plný lásky, podpory a strachu. Celou dobu mi říkal: "už to bude, vydrž, neboj se". Ještě několikrát jsem měla epizody, že jsem omdlívala a pak zase přicházela k sobě. Řez jsem necítila, ale když malou vytahovali ven, cejtila jsem tlaky a úplně jsem za tou plentou lítala, protože maličká byla zaeklá v mých žebrech. Když ji vytáhli a já ji uviděla, začala jsem strašně brečet štěstím. Tohle se nedá popsat... Přítel odběhl za malou a mi začali revidovat ty moje dělohy. Doktoři se bavili o tom, jak je ta moje vada horší než se na ultrazvuku zdálo a začala jsem zase omdlívat. To čištění snad trvalo věčnost (pak jsem se dozvěděla, že mi tu moji vadu lehce spravovali, abych pak neměla problémy).
Když mi pak maličkou přinesli ukázat, mohla jsem si ji pohladit. Mluvila jsem na ní a šlo vidět, že mě poznala. Hned se uklidnila. Plakala jsem a prej i anesteziložka, protože jsem měla monolog o tom, jak maličkou miluju a jak ji vždy budu chránit. Pak mi ji odvezli na sesternu a mě převezli na jipku.
Tam mi bylo asi 2 hodiny zle. Měla jsem zimnici a necejtila jsem pořád ty nohy Když mi ale maličkou začali vozit na kojení, bylo to lepší a lepší. Večer mě převezli na normální pokoj, druhej den jsem začala chodit a třetí den jsem se rozkojila a začala se o maličkou starat. Bolest šla stranou. Přestala jsem ji vnímat.
Je to ten nejkrásnější pocit bejt maminkou. Všechny maminky, klobouk dolů. Jsme super!

Reaguji na VeronikaEma: To jsem ráda, že jsem Ti udělala radost Také by mi udělalo radost se po všech patáliích dobrat ke "šťastnému konci" Je jasné, že není vše pořád jen růžové.. Ale udělala jsi pár kroků, které bych potřebovala udělat také.. U mě je to složitější, jako čerstvá maminka máš asi víc jiných starostí Poslední dobou přemýšlím o sepsání svého deníčku, ale není moc času a ty moje pocity jsou tak zmatené.. Asi bych napsala deníček s názvem Mišmaš

Reaguji na JamieL: Určitě ho sepiš, ráda si ho přečtu. Myslím, že každému se v hlavě rodí myšlenky, který jsou mnohdy zmatený. Ale předáním je na list papíru (resp. webu v tomto případě), ti může mnohdy pomoct.