Vyčítání od rodiče

hmmm...to máte asi nějakou jinou DNA v rodině než lidstvo... unikát..

já myslím že takových je mnohem víc a není to vůbec o jiném DNA jen hold na nás HA nepůsobí tak jak by měla

Reaguji na daisy01: Jojo, to znám. Až do promoce mi matka vyčítala, že jsem měla u maturity dvě dvojky. Celou střední mi vyčítala, že doma dělám ******. Pak jsem bydlela na kolejích, domů jezdila asi po 3 týdench, pořád mi vyčítala, že prý když přijedu, hned udělám ******.(nebyla to pravda - špinavé prádlo jsem dala hned vyprat a v neděli před odjezdem po sobě vše uklidila). Doma byl provozní nepořádek pořád i beze mne. Pořád mi cpala nějaké jídlo, ať si to vezmu na kolej, když jsem si ho nevzala, vyčetla mi, žer mi to koupila a že se jim to kvůli mně doma kazí, když jsem si to vzala, vyčítala mi, že je vyžírám. Teď pracuju 150 km daleko, doma jsem byla po půl roce, ale pořád je co vyčítat - když není nic aktuálního, vytáhne se nějaký starý případ ... To je prostě o povaze dotyčného. Nejlepší je bydlet jinde, nesvěřovat se, být samostatná.

hm normálne mi je smutno keď to čítam,akí môžu byť rodičia...
ja mam šťastie na rodičov mamina je ako moja kamoška škoda že je tak ďaleko "otec" nevlastný ale super (bioloický zomrel keď som mala 1,5 roka)
kiež by všetci mali suprových rodičov hm

jj,kéž by rodiče byli super všichni,vždyť jsme na světě jen jednou

Ahoj, mám něco podobné...
bohužel si z více poloviny můžu já... - asi před 3 lety jsem začala hubnout a dopadlo to tak že jsem měla anorexii... Mojí mamku to hodně štvalo, styděla se za mě, stěžovala si pořád jak je strašné poslouchat ty drby o mě a nadávala mi ať zase přiberu.... Teď když už jsem OK (byla jsem na léčbě v Motole) je to ale pořád stejné.
Nikdy se teď semnou nedokáže smířit - jsem hubenější než tenkrát (měla jsem nadváhu, ona jí má též a nedaří se ji zhubnout tak mi to strašně denně vyčítá), denně sportuju - baví mě to, ale ona mi to zakazuje protože jsem podle ní moc až moc "hubená" a že je mi to k ničemu, začala jsem jíst zdravě a chutně - ona mi vyčítá že nejím jako oni - oni totiž se denně cpou sušenkama, buchtama, škvarky, uzeným, klobásamy, a pod. a furt mi říká že tenkrát jsem to jedla, což pravda není, ale ona má svojí hlavu. Bohužel.
Další co mi štve, že už mě nepovažuje za dceru podle jejich představ - už nejsem ta její, už mi nikdy neříká že mi to sluší, nepochválí mě za to co dělám (úklid doma, známky ve škole, když se mi něco povede) nic, prostě je to ztracené... Už se s nima nebavím tak jako tenkrát, jsem zavřená denně ve svém pokoji protože s nima není řeč.. A když už, tak mě máti žene na váhu aby mi ji zkontrolovala ale já ji vždy odseknu že je tohle za mnou... Ona mi tu anorexii pořád vnucuje, říká jak jsem protivná (v době A jsem byla protivná to ano, to byl příznak A) ale teď když je u nás někdo protivnej (vždy to bývá buď ona, nebo bratr) ale ne, ona to svede zase na mě - protivka jsem jenom já a podle ní pořád budu... Je to strašně těžké vycházet s ní, sice mi bude 18 a můžu se odstěhovat ale nemůžu - nezvládla bych to finančně..
Už mě štve, že ta nejhorší z rodiny jsem jenom já, a můj bratr? Toho si vychvaluje jak jen to jde, je to její miláček a nikdo mu nesmí nic udělat... Když mám problém já, tak mi jenom řekne "řeš si to jak chceš" ...
Už nevím jak dál s ní žít... Otec je na mě hodnej, pokud není s ním máti... Když je nablýzku máti, tak se vždy podřídí máti...
Bráchu mám ráda, máme dobrej vztah a pomáhá mi .. ale vždycky je tu ta stíhačka máti, která mi vpálí ať laskavě necham bráchu napokoji, že ho jenom provokuju a že jsem protivná...

Těžký život nastal... =/

tak tohle mám doma taky furt přemýšlím nad tím co jím, jediný můj prohřešek je sladké ale jinak si dělám saláty, chutná mi všechno zdravé, a odmítám všechny ty jídla jako párky, uzené maso, vepřové maso a cokoliv z něj, paštiky,apod...když udělá vepřo knedlo zelo a já řeknu že nechci tak mi řekne: jednou za čas ti to neuškodí to ti neublíží, dej si a jednou se pořádně najez...a tak...chápu tě, ale na druhou stranu mě kupuje jogurty tvarohy zeleninu ovoce už si zvykla no.
já měla chvíli bulimii přišla mi na to a od té doby mě tak trochu hlídá a mám strach se před ní najíst...
na druhou stranu ty můžeš být na sebe pyšná žes to dokázala zhubla, zdravě jíš a sportuješ ona nezhubla a vadí jí to, chtěla by zpátku svou oplácanou holčičku.