Vztahové problémy

Ahoj,

musím říct, že i přesto, že jsem Tvůj deníček četla 3x, se v něm nemohu pořád nějak zorientovat.
První problém, který řešíš, je teda ten, že v žádném vztahu nevydržíš z "nějakého důvodu", který jsi pořádně neuvedla - pouze to, že když se vám z výchovy nedostává lásky, přijetí a bezpečí, je těžké pak fungovat v partnerských vztazích - to je pravda, i já nedostávala jako malá tolik lásky, kolik bylo potřeba, něco mi chybělo a když dnes vidím svoje reakce na určité věci, je mi jasné, odkud vítr vane a proč se tak chovám, odnáší to vždy můj vztah. Naštěstí se mnou měli chlapi vždy trpělivost a nebo to nebylo až tak strašné Já jsem například jedináček a tak nejsem zvyklá se o něco dělit. Dnes se nehodlám "dělit" o partnera, takže jsem citlivá, žárlivá, kolikrát úplně zbytečně.. mám strach, že mi ho někdo chce třeba vzít.. no jo, ale jsem taková. Není to jednoduché, také s tím bojuji.. jinak co se týče rozchodů - také jsem se vždy rozešla já, většinou to byla nevěra ze strany chlapa a nebo jsem po roce zjistila, že žiju vlastně s někým, koho vůbec neznám. Ale nemyslím si, že to, že s někým nevydržíš déle jak rok, by byl problém v Tobě. Víš, ono se říká, že zhruba po roce zjistíš, s kým vlastně jsi, člověk se krásně vybarví. Nikdo nejsme bez chyb, ale čeho je moc, toho je příliš.. Kdyby to byl člověk, který Ti sedí a patří k Tobě, asi bys ho neopouštěla.

A co se týče toho, zda bych si začala s kamarádem svého ex.. nevím. To je pitomá situace. Asi by mě štvalo maximálně to, že by to mohlo zničit jejich kamarádství, známost. Na druhou stranu bys měla být sobec - to přece není Tvůj problém. Ale píšeš, že až takoví kamarádi nejsou, takže v tom bych problém neviděla. Navíc - pokud jsou oba rozumní, zlo by to dělat nemělo. Tvůj ex je "ex" z nějakého důvodu a může mu být naprosto ukradené, s kým jsi nebo kdo se Ti líbí. Asi bych se za tím neohlížela a už vůbec ne za tím, co na to okolí.. Kdybyste to dali dohromady, z vlastní zkušenosti vím, že okolí to bude zajímat maximálně pár týdnů a když lidé uvidí, že Vám je to fuk a že jste šťastní, přestane je to bavit. To bych neřešila. Žij svůj život tak, jak chceš Ty a s kým chceš Ty Co bys poradila své kamarádce, kdyby byla v Tvé situaci? Myslím, že přesně to, ať se vykašle na ostatní a pokud věří tomu, že spolu budou šťastní, tak ať s ním prostě je

Zamilovanost trvá 2-5 let. Myslím, že je teda pro tebe k zamyšlení, proč ti každý vztah vydrží jen rok a to nejen u jednoho vztahu, ale se všemi. Za tu dobu tě motýlci neopustí a je to krátká doba k tomu, aby ti opadly brýle a uvědomila si, co ti na partnerovi vadí. Položila bych si tyhle otázky: Dokážu být sama? Jak mi je, když jsem sama? Z čeho ty pocity vyplývají? Co by mi mohlo pomoc. To jaké máme vztahy se svým okolí odráží jen to, jaký vztah máme samy k sobě. Nevydržíš s partnerem = nevydržím sama se sebou. Partner tě nezachrání, ale ty se můžeš zachránit sama. Už jsem to tu teď někde psala v jiném deníčku, ale opravdu klišovitě radím terapeuta, který tě tím provede. Neláska od rodičů je velmi bolavá a ovlivňuje náš život, to jak se přijímáme nebo nepřijímáme, jak pohlížíme na ostatní, co se nám zdá normální. Jestli se nepopasuješ s tímhle, tak tě to bude ničit dokonce života. Moje bývalá ex nej kamarádka měnila chlapy jak ponožky, klidně každý den s někým jiným, zadaným. Často se i ti ex znali, jak se člověk přirozeně spolčuje s ostatníma, které baví něco společného. Co z toho vyplynulo? Styděla se a sama před sebou si připadala jako šlapka, měla špatné svědomí, ani je nemilovala - nemohla, protože nemilovala sebe. Kdyby jsi totiž opravdu milovala toho kluka, o kterém tu píšeš, tak by ti bylo naprosto jedno, co si myslí ostatní, protože by ti na tom nezáleželo, neřešila bys to, protože by tě to nezraňovalo - proč? Protože bys měla ráda sama sebe a věděla, co chceš a co cítíš.

Reaguji na Nicoffee: Naprosto souhlasím, já když mám problémy sama se sebou, nemohu mít přítele, to prostě nejde, nejde mít plnohodnotný vztah, když člověk řeší sám sebe nebo nemá dořešeno. Sebelaska, ta racionální, ne ta přehnaná, je odpověď vlastně na všechno. Člověk musí mít rád sám sebe, respektovat sám sebe, vědět co chce sám a až potom může řešit vztah, jinak tomu nikdy ale opravdu nikdy nejde dát 100%. to vím i ze své zkušenosti. člověk by neměl opakovat chyby, ale nad každou se zamyslet a pokusit se přijít na to, proč. Já to mám podobné, otec mě psychicky tyral protože vždy chtěl syna a kladl mi velké nároky na sebe samu. Já tak moc chtěla aby me měl rád, že jsem vše dělala proto, abych toho dosáhla. A zapomněla na sebe, ponizovanim jsem se přestala mít ráda a zjistila, že ať udělám cokoliv, on mě také nebude mít rád. Vše bylo málo. Tím chci říct, že ne nadarmo se říká, že mnoho do života si odnasime z výchovy rodičů ať chceme nebo ne. Já neumím milovat, važit si chlapa, každý mě zklamal při pokusech se sblizit nebo zamilovat, navíc v každém vidím otce, což je směšné a bojím se, že taky nebudu vyhovující žena, ač jsem celkem pohledná tak nemám přítele, nemám ani kamaráda s výhodami, protože tohle se mi nelíbí, nejsem toho zastáncem, někomu dělat rohozku, protože tak to vnímám. Takže jsem sama a introvert čím dál víc uzamcena se svými problémy.

Ráda bych ti poradila co s tím, ale asi si sebe moc nevazis, nevím v čem tkví tvůj problém, možná stačí vytvořit si nějakou činnost v čem jsi dobrá, lepší...co tě baví, abys mohla být na sebe pyšná a neřešila pouze, že jsi sama nebo nejsi a zda je to kamarád toho nebo toho.

1) Jsem ten deníček nepochopila, bylo by dobré to trošku rozvést, co konkrétně ti vadí ve vztazích.
2) Chtělo by to vyřešit své vlastní osobní problémy. Nějak si je uvědomit. Zapracovat na nich a nebo se s tím smířit a nechat to jít. Co bylo to bylo a soustředit se, co bude.
3) Já na tyhle vztahy kamarád kamaráda apod. nejsem, ale občas život člověku přinese něco, co se nejeví jako dobrá věc a může to být dobrý tah.

Sama vím, jak to s tou láskou myslíš. Co se citů týče. Měla jsem s tím problémy také. Stali se určitě věci, které mě poznamenali a to když mi bylo náct. Do toho jsem neměla v té době štěstí na chlapy a tak jsem si k nim vytvořila blok. Jenže po čase jsem zjistila, že ten blok si vytvářím jen já a tím pádem si vytvářím blok k sobě a ke svému spokojenému životu. Moji ex mi říkali, že jsem pro ně pořád nepřečtená kniha, jako kdyby byli na první kapitole a že je to docela znervozňuje. Co se těch dotyků, citů, slov týče, tak mi to nešlo přes pusu a byla jsem dost chladná. Dá se říct, že jsem toho potom litovala, že jsem nedávala tolik najevo kdo jsem, co si myslím, cítím atd. Jakmile jsem se od toho odpoutala a více se otevřela, tak to šlo všechno najednou samo. Pokud máš někoho milovat a on tebe, tak se vším všudy. Co si budeme povídat k ženám láska, city, doteky patří a ten chlap to potřebuje stejně jako my.

Další nad čím bych se zamyslela, tak nad tím, co ti ten vztah dává a jestli není lepší být nějaký čas sama a vyřešit si v sobě pár věcí. Srovnat si to a popřemýšlet, co jsem mohla v minulých vztazích udělat lépe. Nemyslet na chyby toho druhého člověka, ale na ty moje. Ujasnit si za čím si naopak stojím a koho a co vlastně hledám.

Možná by bylo fajn poznat nové lidi, prostředí. Nemotat se kolem těch známých a za každou cenu si mezi nimi někoho hledat. Působí to na mě, že lidi hledáš a chceš je mít a tak za každou cenu lovíš mezi určitou skupinou známých, kdo by tě měl rád.

Ne všichni žijí v prostředí, kdy měli kolem sebe tu lásku, pochopení, uznání atd., ale pokud o tyhle věci stojím, tak je dobré je hledat u druhých, ale také je sama nabízet. Pokud začneš lidi chválit, budou chválit i tebe.. funguje to. Někdy nás lidé okolo zklamou, ale nechce to se uzavřít, i když to je první reakce, kterou každý udělá.

Hlavně žij podle sebe a ne podle ostatních, protože co chceš pro sebe je to nejdůležitější. Tím ti neříkám, abys byla sobec a z ostatních si jen brala, ale přemýšlet nad tím, co si ostatní pomyslí apod. je dost zraňující. Žiješ vlastně ve strachu a šlapeš si po štěstí.