Žárlení na kolegyně v práci

Tak tohle prostě spolu souvisí no. Tobě stačí se bavit se třema lidma a s nikým dalším, tak je jasný, že těch dalších 27 bude radši, když ta nová si bude v klídku povídat se všema. Musíš najít rovnováhu a naučit se fungovat v kolektivu. Jak to máš s partnerem? To jsi taky tak hotová z toho, když on jde s kamarádem ven a ty u toho nebudeš nebo jak?

Závist? Nespokojenost sama se sebou? Nevyrovnanost? Musíš se nad sebou zamyslet... Zkus se zamysletr nad tím, že ostatní tohle pravděpodobně z tebe cítí, že takhle reaguješ na ostatní, které mají ostatní rádi. A nebo to jenom tobě přijde, že každého mají radši než tebe?

Myslim, že to určitě souvisí s nějakou vnitřní nespokojeností, ale jak říkám, nevim v čem. Nevim, jestli to třeba může souviset s nespokojeností s parnerem. On je fajn, všechno, hodnej, spolehlivej, jsme spolu 4 roky, jsem s nim docela ráda, ale neni to úplně ono, chybí mi zamilovanost.
Hlavně nová kolegyně je pěkná, až příliš komunikativní a takovej ten typ, co se bude líbit každýmu, takže já budu vypadat jako školebící se kakabus... Nejhorší je, že vim, že jsou to prkotiny, o tomhle neni život, ale prostě mě to trápí, no...

Tak se tak netvař a nikdo tě za kakabuse nebude brát, neboj. Tak se začni bavit s tou novou kolegyní a uvidíš, třeba se sama distancuješ od ostatních takovým tím vnitřím blokem. Fakt se s ní zkus začít bavit, začlenit se do kolentivu, zajít společně na oběd, v pauze na kafe, po práci na pivo, prostě zapadnout a nemyslet na to.
Musíš se přes ot přenést a vydržet, protože takhle by se ti to táhlo celý život.
Abych tě uklidnila, tak mě zase od střední školy strašně moc lidí soudí a že jsme namyšlená a bla bla bla a ani neví, jak se jmenuju. Když jsem se jednou pídila po tom proč, tak protože znám hodně lidí, ráda si povídám s nima, když udělám něco blbě nebo nějaký trapásek, tak se s nima zasměju, občas se k tomu ještě se smíchem vracíme atd. Neříkám, že jsem sexbomba, ale stěžovat jsem si nikdy na nic nemohla. A to je trnem v oku lidem. Koukej na to i z té druhé stránky. Já neřeším to, že někdo závidí, pomlouvá atd., ale pro ty lidi to je zbytečně trápení, když se užírají vnitřní nespokojeností a pořád se s druhým (podle nich nejlepším ze všech) porovnávají.
Takže moje rada vážně je taková, buď se začít začleňovat do kolektivu a uvidíš, že začneš získávat sebevědomí a nebudeš tohle už tolik nebo vůbec řešit a nebo se budeš trápit celý život a pořád se s někým porovnávat a myslet si, že jsi looser a potom tě tak i ostatní budou brát. Hlavu vzhůru.

Ale o tomhle to přece není. Ona neříkala, že ty lidi nemá ráda a proto se s nima nechce bavit. Říká, že se s nima bojí bavit, protože podle ní jsou asi lepší a připadala by si jako nicka.

Reaguji na smarny: Díky moc, docela mi to pomohlo se nad tim zamyslet a je mi hned trochu líp. Ještě, aby to šlo tak hladce i v práci.

Reaguji na dzingerrr: Já vím, ono se lehce radí, ale praxe je vždycky těžší. Uvidíš, zkus se zapojit do hovoru, sama za někým přijít, jak se měl o víkendu, nebo co na víkend plánuje, o novým filmu, cokoliv a zbytek se taky přidá a už to půjde samo. Budu ti držet palce, ať to zvládneš a hlavně si věř, určitě pro nikoho nejsi nicka. Kdybys to pro ně byla, tak věřím, že by to vypadalo mnohem hůř.

Dzingerrr, ako nicka si přijdeš až ve chvíli, kdy nejsi tak "oblíbená", kdy tě někdo "přehlíží", nebo se tak cítíš obecně?

Jinak mě to celé přijde spíš jako sebestřednost a ješitnost. Prostě asi nemůžeš strávit, že nejsi v centru zájmu, ne?

Reaguji na mau-mau: Já nepotřebuju bejt v centru zájmu, jen mám pocit, že jsou všichni lepší.

Sebestřednost - kořen veškerého zármutku... Místo toho, abys to kolegyním přála a viděla to v jiném světle, tak se užíráš, lituješ se a závidíš něco, co tobě chybí. To, že je někdo introvert a stačí mu tři kamarádky ještě neznamená, že je nicka. To si o sobě myslíš ty. Jak by to na světě vypadalo, kdybychom všichni byli ti "nej" a je vůbec člověk, který je středem zájmu a oblíbený ten "nej"?? Takovému člověku bych se třeba já nesvěřila a nepožádala ho o nějakou ryze osobní pomoc. Raději bych oslovila toho introverta. Každý jsme jiní, z introverta se jen těžko stane extrovert, stejně jako z leváka pravák. Buď sama sebou, vybírej si, s kým se chceš bavit a nic nelámej přes koleno. Když se přijmeš taková, jaká jsi a budeš se na kolegyně dívat s určitým obdivem a né se závistí (klidně jim to přiznej, že obdivuješ to a to... chvála každému udělá radost), potom z tebe bude docela šťastná introvertka, nemyslíš? Být introvert není nic ponižujícího... je spousta lidí, kteří se raději baví s tišší a nenápadnou holkou... ale musí být se sebou smířená a musí si sebe sama vážit. Měj se ráda taková, jaká jsi a nesnaž se za každou cenu vyrovnávat s ostatními a hrát jejich hru.

A tady s tím něco dělej. Nespokojený vztah ti moc pozitivní energie nepřidá. Ale zase, abys mohla milovat druhé, musíš začít u sebe. Hodně štěstí

někdo je sympaťák a někdo ne, je to takhle od přírody. Já třeba od pohledu vypadám nepřátelsky, protože můj neutrální výraz (na ulici, v mhd, v obchodě) je spíš zamračený, ale přitom mám třeba dobrou náladu
v práci by ses měla starat hlavně o to, aby ti to tam šlo a dostala jsi třeba lepší místo, kvůli kterému tě mohou ostatní začít obdivovat a nebo zase závidět tobě (mě se to podařilo)))

A zamyslela ses někdy nad tím, proč by jako měli být všichni lepší? Ty jsi přece určitě taky v něčem dobrá. A stejně tak ostatní mají svoje chyby.

Ono totiž to, jak člověk sám sebe (i celý svět) vnímá, jestli je nebo není spokojený, vyrovnaný, se mu zračí v obličeji, ani se nemusí vyloženě mračit. Ale okolí to vycítí a jaksi mu to zrcadlově "vrací" zpátky.

Já taky nemám potřebu se se svým okolím vybavovat, nepotřebuju to k životu, dělám to jen v rámci nějakého sociálního soužití. Ale na druhou stranu, když potkám někoho známého (třeba jen v práci nebo souseda), tak se na něj při pozdravu usměju. Mám pocit, že takový úsměv je docela odzbrojující - ale samozřejmě to nesmí být přetvářka, musíš to tak cítit. Já ty lidi taky tak nemiluju, ale respektuju je, nevadí mi, že jsou okolo mě, necítím k nim zášť nebo něco negativního.

No mě to tedy tak přijde.. viz.

To tedy není moc hezký žárlit na někoho, že je oblíbenejší než já..já nevím, co čekáš, že přijdeš někam ( kamkoliv) a budeš vždy ta nejoblíbenější, jinak to nebudeš moci unést, jak píšeš.. uf..

A že tě jímá úzkost.. nezlob se ale já bych o " jímání úzkosti" nepsala, prostě ( možná i sama před sebou) v sobě skrýváš, že prachobyčejně žárlíš.. a z toho vyplývají samozřejmě nepříjemný pocity, ale není to nic vyjímečného..

Jinak přece píšeš, že ti stačí 2-3 lidi ke komunikaci a jsi spokojená.. takže jsi vlastně spokojená. ne .. všechno mít prostě nemůžeš..

Já byt tebou, tak bych přestala být tak sebestředná a spíše bych se zamyslela nad tím, jak se bude cítit nová kolegyně v úplně novém novém kolektivu.. jak jí asi bude, když přijde poprvé mezi nové lidi a spíše bych jí s úsměvem podala pomocnou ruku.. a nemyslela bych tak na sebe, "aby ta nová snad nebyla oblíbenější než já"

dzingerrr tak pod toto se můžu klidně podepsat jo je to blbý, ale můj problém je ještě horší v tom, že já se VŮBEC nedokážu bavit s ženskýma. žárlím, závidím a strašně mě to trápí.

Nejsem typ, který by se hned s každým kamarádil, protože prostě taková jsem, není to tak, že by mi někdo vadil nebo bych neměla ráda lidi ale nemám potřebu se bavit s každým, mám husí kůži z lidí co přijdou do nového kolektivu a hned si se všemi tykají a za chvíli už o nich ví každý vše ale je to jejich věc a neberu jim to. To, že jsou třeba oblíbení je jasné ale já to nikomu nezávidím. Ale díky této mé povaze se mi třeba kdysi dávno stalo, že jsem byla posunuta do vedoucí pozice místo velmi oblíbené kolegyně, právě z důvodu, že vedení usoudilo, že ze slečny, která je z každým kamarádka by asi úplně dobrá šéfka nebyla. Prostě jsme lidi takoví a makoví a každý se hodíme na něco jiného, takže to zkus brát pozitivně.