Závislost na (ex) partnerovi

To odpuštění nepřijde jen tak samo od sebe.
1) Nejdřív si musíš uvědomit, že nikdo nic nedělá kvůli tobě (aby ti ublížil, ponížil tě, podvedl...), ale kvůli sobě, kvůli tomu, že tak dělat musí, že je to jeho podstata. Takže vlastně není proč se na něj zlobit. Ale ani ho přehnaně litovat - jistě, může ti třeba připadat jako duševní chudák, ale vlastně... proč? Jak jsem psala, on má právo být takový, jaký chce. A jeho okolí má právo na to zase reagovat po svém - buď se může nechat jeho chováním drtit, nebo ne.
2) No a pak je namístě si říct, že ale za nikoho taky nejsi odpovědná. Nemá teda smysl se chováním kohokoliv zabývat a nějak ho hodnotit, příp. chtít usměrňovat. Neříkat, že takhle se přece nemůže chovat... že dokud mu to nedáš najevo, tak nebudeš mít klid... Máš ale právo ho na sebe nenechat působit.
Když si to všechno takhle přebereš, tak pochopíš, že vlastně nic jinýho než odpuštění (ale taky nemám ráda tohle slovo, silně zabarvené jistým způsobem nahlížení) nebo něco v tom smyslu vlastně nezbývá. Jelikož pak ti to bude už opravdu úplně jedno, nebudeš mít potřebu se v tom dál šťourat a věnovat tomu jakoukoliv pozornost.
Takže neber to jako odpouštění, ale jako že od sebe určité nepotřebné nebo škodící věci pustíš pryč. Že se jich zbavíš, protože tě jen tíží, a ty nepotřebuješ nic, co tě svazuje.

Milá petrzelko,

povím Ti, v jaké situaci jsem teď já. S partnerem jsme se rozešli, během příštího týdne mě čeká stěhování od něj. A to znovu, protože jsme se před půl rokem (po roce a čtvrt) již jednou rozešli. Ubližoval mi, lhal mi, nechoval se ke mně s úctou. A samozřejmě ani já jsem se skvěle nepředvedla. Po šesti týdnech odloučení jsme se postupně k sobě vraceli a prožili krásné dva měsíce. Dokonce i během nich jsem přemýšlela, jestli mu můžu důvěřovat. No a nakonec se to začalo kazit, on začal dělat to, co dřív, to, čím věděl, že mi moc ublíží.. Začalo se všechno opakovat a šlo to k nevyhnutelnému ještě smutnějšímu konci. Napodruhé jsme spolu byli nějakých osm měsíců. Teď jsem na pár dní pryč, odpočinout si a načerpat síly a chápu, jak se cítíš. I když jsem rozumově naprosto jistá, že by to dál už nešlo, že bych mu nedokázala věřit, nedokázala bych věřit ani tomu vztahu a je taková spousta věcí, kterými mi tak strašně moc ublížil, i tak mi moc chybí a myslím na něj každou minutu. Ale nemyslím si, že jsem do něj zamilovaná. Je to prostě takové to pouto a všechny ty krásné věci, co jsme spolu zažili, kvůli kterým mě mrzí, co všechno se stalo a jak to dopadlo. Myslím si, že je dobře, že jste se rozešli, už jen proto, že ty sama si myslíš, že je to správné rozhodnutí a je v pořádku, že Tě to k němu stále táhne. A nějakou dobu to trvat ještě bude, ale ty by jsi ho měla odstřihnout. Věnovat se svým zájmům, svým koníčkům, kamarádům.. Prostě to nechat za sebou. Rozhodně mu nebýt k dispozici jen když si on usmyslí. Měj nějakou hrdost, věnuj čas jen sama sobě, získávej zpátky pošramocené sebevědomí (na tom můžeme pracovat spolu) a nech to za sebou.. Doufám, že jsem to nenapsala příliš zmateně a je z toho poznat, co jsem tím myslela

Reaguji na AprilW: napsala si to skvěle... Jistě že rozumově to vím, ale poruč srdíčku
Ale je to jasné, já to mám aspoň v hlavě srovnané co chci (nebo spíš co nechci). On evidentně ne. Protože v neděli se mi omluvil za to, jak mi ublížil a že si uvědomil, jak se choval a mrzí ho to. Že půjdeme do kina, na silvestra... A od té doby nic... Ani jedna blbá smska na Vánoce takže KONEC, ať si dělá pr.del z někoho jiného..