Ahoj všechny,
v diskuzích se objeví občas poznámka, že naše chování, jednání nebo názory jsou ovlivňovány situacemi a zážitky, které si neseme z dětství.
Zajímalo by mě, jestli vás zážitky z dětství poznamenalyo, ať pozitivně, nebo negativně, a jak se s tím v životě vyrovnáváte?
Může to být o přístupu rodičů, vlivu školy, o okolí ve kterém jste vyrostly ap.
Každopádně...dětsví jsem měla hnusný...všichni se mi posmývali a nadávali mi kvůli vlasům...to ve mě zanechalo následky...a teď si vůbec nevěřim,nenávidim se a brutálně žárlim...potvrdil mi to psycholog,že je to dětstvím...
Bříško
uf.. chudáku... nic v zlém.. ale tohle snad matka dítěti udělat ani nemůže. Něco jiného je postarat se o vlastní rodinu a něco jiného je nechat 9 leté dítě starat se o babičku 
Chuděro. Hlavní je, že jsi vše zvládla.
Jinak myslím si, že spoustu věcí v sobě už máme a nemusí to být zrovna dětstvím. Je fakt, že co se mi nelíbilo doma na mamce, toho se sama vyvaruji, ale někdy se mi zdá, že najíždím do těch stejných kolejí 
Spíše všichni na dětství jen hromadu věcí svádíme. Je tolehčí, než si přiznat chyby.
Bříško
Silný příběh a ty jsi úžasná, vzala jsi si z toho to nejlepší, zkušenosti, né zahořklost, to se taky někdy bohužel stává....
Bříško
Bříško, podle Tvého příběhu by se dal natočit film. Jsi skvělá, že jsi vše zvládla a vzala sis jen pozitivní do budoucna. Já mám taky zážitky, o kterých se špatně mluví, ale protože je to zde anonymní, možná leccos svěřím. Bohužel jsem si odnesla negativní chování do svého manželství a než jsem na to přišla, bylo pozdě.
Jak jsi psala, i moje maminka měla vždycky hodně práce a na výchovu dětí, byly jsme dvě, moc času nezbývalo. Byla pořád nervozní, zamračená, věčně křičela a s tatínkem byly hádky na denním pořádku. Otec, je mírná povaha, pracoval v družstvě, celý den na poli a s chlapama šli po práci do hospody, chodil domů pozdě a pak v noci to začalo. Ten křik mi zní, bohužel, do dneška v uších. Nesnáším hlasitou hudbu, hlasitý hovor, televizi puštěnou nahlas, a už vůbec né hádky, ani hádat se neumím.
Jenomže tak to nebylo vždycky. Když jsem se ve dvaceti vdala, myslela jsem si, že je správné, když je doma všechno podle manželky, a jestli muž nebude souhlasit, budu si to vymáhat pěkně nahlas. A tak jsem jednala podle modelu, který jsem viděla doma, jiný jsem neznala.
Manžel byl taky mladý kluk o - 4 roky starší, v jeho rodině vládl otec a maminka se podřídila všemu, co řekl a udělal. A k jeho zdržením mimo domov neměla žádných připomínek. Takže u nich byla pohoda.
Když jsme se vzali, tak manžel měl zaměstnání do večera, spoustu kamarádů, zájmů, a to znamenalo, že domů chodil jen na noc.
Já jsem byla se dvěma dětma doma sama, chodila jsem brzy do práce, večer jsme na něho čekali a čím dál častěji se ho nedočkali.
Když pak přišel, tak jsem řvala, vyčítala, brečela, no byla jsem jako moje máma.
On ode mně čekal, že budu v pohodě, že mu enent. přichystám večeři a budu na něho milá, jako to bylo u jeho rodičů.
Tak to trvalo několik let. Pak jsem už rezignovala. Byl to začátek konce. Byla jsem v klidu, jak si přál, nebavili jsme se o problémech, nebavili jsme se ani o běžných věcech, on se neptal na děti, neprožíval se mnou jejich úspěchy, ani drobné prohry. Byli jse v naší rodině my tři spolu a on sám.
Jsem rozvedená, děti jsem vychovala sama.
Asi deset let jsem se sílou snažila předělat manžela k poslušnosti, k rodinnému životu tak, jak to dělala moje máma.
Jí se to nakonec snad nějak podařilo, spíše proto, že rezignoval tatínek.
Když jsem zůstala s dětma sama, tak jsem měla dost času, přemýšlet, kde a v kom byla chyba. Spíše jsem až po dlouhém čase měla ochotu připustit, že nebyla chyba jen v manželovi.
A tak si říkám, kdybych možná byla trpělivějsí, počkala, až se mladý kluk vyřádí, nečastovala jsem ho věčnýma nadávkama, tak bychom byli ještě rodina.
Nedá se to vrátit. Jen teď mívám už pár let ty nepříjemné pocity z hlasítých reakcí, zvláště u našich, tam je to stále stejné, někdy už i tatínek bouchne, (ani se mu nedivím). To se pak rychle loučím, protože přichází vnitřní jakési chvění a dnes mi to už není zapotřebí.
Stresy, které jsou s tím spojené - to by bylo na další dlouhý příspěvek.
Bříško
Jsem z tebe celá naměkko...
jsem moc ráda, žes to tak unesla a že to dnes máš zpracované a zvládnuté. Je moc dobře, že babička měla pro Tebe dostatek citu a že mamince dnes rozumíš a vidíš, že Tě stále milovala. Břísko, hezký den!
Petrůů
Bříško
Holky, je mi z toho tak, že sklo vidím v mlze! Děkuji vám za odvahu, že jste to sem daly a obdivuji vás!!!! 
Jestli zážitky z dětství ovlivňují náš život??? ....bohužel až příliš
Dlouho jsem zvažovala jestli to sem mám napsat....no napíšu, ale né abych třebas byla litována (o to nestojím ani trošku), spíš proto, aby jste věděli čeho se jako rodiče máte (můžete vyvarovat).....
Rodičům jsem se narodila v jejich 19 letech, byla jsem nechtěné dítko, navíc nemocné (rozštěp patra)....otec byl na vojně a první co prohlásil když jsem se narodila bylo "když už je to holka, tak to bude služka" a tohle splnil do puntíku....navíc byl velice agresívní a vše si vybíjel na mě, ani nepamatuju kdy jsem ve škole mohla na tělocvik, byla jsem samá modřina, psali mi omluvenky, aby na to nikdo nepřišel....matka dělala, že nic nevidí (a dodneška vše popírá, na ni totiž otec nikdy ruku nevztáhl), prarodiče se pokusili zasáhnout...neúspěšně. Ještě mám mladšího brášku, ale on už byl chtěnej a jeho život je úplně o něčem jiném...vztah spolu nemáme v podstatě žádný....Když to hodně shrnu tak v 10 letech na mne byla v podstatě hozena celá domácnost...vaření, uklízení, praní....navíc doprovázené hádkami otce s ukázkově hysterickou matkou a výroky na mou adresu ve smyslu "jseš hnusná a tlustá",jen málokdy mne oslovili jménem a nikdy mne ani jeden z nich neobejmul.... v 18 letech se mi z toho podařilo vypadnout, odstěhovala jsem se 200km daleko....
....a to ovlivnění mého života???
Nemám téměř žádné sebevědomí, nemám se ráda, velice špatně udržuji vztahy s lidmi, sice se snažím, ale nějak podvědomě nesnesu když by mě měl mít někdo rád....jak vycítím náznak jakýhokoliv citu tak pálím mosty a to někdy dost otřesným způsobem....chlapa kterýho jsem hrozně milovala, jsem poslala do háje a zůstala jsem s tím který ani v nejmenším nepřipomíná otce, mám ho sice svým způsobem ráda, ale nežijem spolu, spíš vedle sebe, 14 let stereotypního a nudného života, který jemu naprosto vyhovuje, mě už ne, ale zatím nejsem schopná s tím něco udělat....
Vztah s rodinou je velice vlažný, já bych zájem měla, oni moc ne, sice jsme v kontaktu, ale je to jak na horské dráze ....(i když, otec je docela nemocný a nějakým způsobem projevil po letech zájem.....když se to dozvěděla matka tak zas vyvolala válku se mnou ona.... protože jsou krátce rozvedeni)...
Chtěla jsem děti, ale mám strašnej strach, že budu stejná jako oni (bohužel jsem dost podobná otci), takže ve svých 34 letech jsem to už vzdala....
Do svých 28 let jsem se v tom plácala, prošla jsem si depresema, bulimií, anorexií........a pak jsem s tím začala bojovat, shodila jsem zdravě těch nadbytečných 25 kg, začala jsem cvičit, pečovat o sebe, víc chodit mezi lidi, věnovat se kamarádům, nebýt bezdůvodně zlá na ostatní, chtěla bych si dodělat VŠ (s kterou jsem ve 20 sekla), urovnat si život....snad se mi to i daří....přesto nejsem spokojená, ani šťastná ...... skoro vždy, když se podívám do zrcadla, tak tam vidím tu malou, tlustou , ošklivou a zbytečnou holku.......bohužel
Teda holky, měla jsem vážně slzy v očích když jsem to četla. Muselo to být hrozné..
Jen mě teď napadá, jestli je opravdu vše ovlivněno dětstvím...vždyť já si nic takového neprožila a přesto nemám žádné sebevědomí, vůbec si nevěřím, bojím se nastoupit do nové práce, nechci poznávat nové lidi,nechodím s kámoškama na vínečko, protože oni jdou pak všichni tancovat a já se strašně stydím, jsem totálně nerozhodná,bojím se že špatně vychovávám děti...no hrůza..snad bych to sem ani neměla psát
Lenička
Petrůů
Děkuju za povzbuzení určitě je to u mne běh na dlouhou trať, chvílema si až říkám, že tak zoufale toužím být šťastná, že si vše komplikuji, chtěla bych najednou dokázat tolik věcí, co jsem dřív odkládala a neřešila, škoda že mi to všechno nedošlo ještě trošku dřív
A co se týká děcka...cítím to stejně, vím že nikdy nebudu úplně šťastná když to vzdám, a asi jsem ani úplně tuhle kapitolu neuzavřela, jen vím jistě, že k tomu budu vedle sebe potřebovat hodně silnýho chlapa, někoho kdo by mě zvládnul (kdybych byla zlá a agresivní jako otec), no jak říkám je toho ještě moc co musím dokázat
Simunka
Poslat SZ
Galerie obrázků