Je mi 23 let, mému příteli je 33, nejdřív jsem se toho rozdílu bála, přišel mi až takový moc dospělý, ale díky němu jsem dospěla i já, říkal, že se toho rozdílu bál taky, že tak mladé holky ho jako partnerky pro život neberou.
Seznámili jsme se ten den, kdy jsem přijela do Německa, rychle jsme se do sebe zamilovali, no po 3. dni našeho seznámení mi nabídl azyl u něj v bytě, neměla jsem ani ubytovnu, nic. No láska jako trám, díky společnému bydlení a společnému smyslu pro humor máme pocit, že jsme spolu tisíc let
Nastalo téma budoucnost - chce mít dítě a chce se ženit (je to slovák, ne němec
), netlačí na mě s miminem, ale dává mi najevo, že ho chce se mnou. Ve všem mi vyhovuje, miluji ho, respektuji ho a on se ke mě chová dokonale. Nepodvádí, je gentleman, otevírá mi dveře, přisouvá židli, je opravdu galantní, elegantní, luxusně vaří, v posteli je skvělý, je pořádkumilovný, neskutečně vtipný, modrooký a navíc mluví slovensky (můj pubertální sen
). Nechci se fixovat na představu že on je ten kterého si vezmu, už jsem to jednou udělala (že jsem se nafixovala) a byl to strašný držkopád, ale chci aby to byl on 
Párkrát mi naznačil něco o prstýnku, je to brzo, ale co by ne? Já chci s dítětem aspoň 1,5 roku počkat, našetřit pořádné peníze, pro jistotu. Jaký na to máte názor? Je tu některá, která se vdávala třeba po roce vztahu? Nebo měl dítě po roce vztahu?



Deset let rozdíl není problém ...
Poslat SZ
Galerie obrázků
(teda jsme spolu už rok a půl, pořád to klape, ale už je to taková fáze kdy se milujeme ale ta bláznivá ranná zamilovanost je prostě pryč)
bylo to tím, že si tu nemohl najít práci, začli jsme se hádat ohledně penězům (nájem, jídlo) atd ... prostě jsme to měli těžký, kdyby chtěl, tak by si tu práci našel, ale nejhorší je, že nechtěl .... pak se vrátil do Bruntálu kde pracoval u táty a to mu svědčí .. no a já pochopila, že to mezi náma nemá cenu ... stejně byl zadlužený, myslel jen sám na sebe, lhal, podělával jak mohl ...
) 
