Poslední tři roky jsou pro mě peklo. Snažím se rozptýlit koníčky, ale poslední dobou ve volných chvílích jen pláču nebo zírám do zdi. Přítel už je vůči mým stavům apatický, jen mi řekne, ať situaci řeším. Asi se i rozejdeme. Mrzí mě jeho nezájem, ale má pravdu. Pláču i hodiny, ale pak se seberu a jsem zas dokonalá žena a dcera.
V rodině je velmi dominantní matka. Od dítěte zkouším se rodině zavděčit, zasloužit si jejich uznání. Všechny úspěchy přisoudí sobě (rodina mě přece podporovala), neúspěchy jdou na mou hlavu. Můžu se rozhodnout jakkoli, pokud je to podle nich. Jinak následuje odtržení, vyhýbají se kontaktu, ignorace i měsíce, jsou neosobní.
Matka s námi všemi manipuluje. Vím, že na mě platí citové vydírání, přesto s tím nejsem schopná nic dělat. Pomohlo vám něco?
Když jsem si vybrala vysokou školu, bylo to rozhodnutí proti jejich vůli, které jsem ale udělala. Po několik let jsme se skoro nebavili, neviděli, opovrhovali mnou. Objektivně to bylo moje nejlepší období, byla jsem velmi šťastná, získala jsem sebevědomí, ale rodina mi pořád chyběla. Po získání titulu mě vzali zpět.
Zkoušela jsem mluvit s členy rodiny zvlášť i dohromady, ale prý je vše v pořádku. Otec nechce nic řešit. Matka nikdy nepřizná chybu ani manipulaci. Upínala jsem se ke změně (velký posun v mé práci), o které asi měsíc vím, že nenastane - tím je opět zklamu. Sama nevím, co v životě chci... vše jsem podřídila rodině, ale teď vidí, že jsem uzlíček nervů bez energie a respekt je ten tam. Vzala jsem za své představy rodiny (druh školy, kariéra, styl života), ale sama se teď dusím, každý den mě ničí a nevím, jak dál... Potřebuji podporu, abych dotáhla, co jsem začala. Stálo to spoustu peněz, ale už nejsem ničeho schopná.
Jako jediné řešení vidím konečně se odpoutat a žít svůj život. Nevím, jak začít. A taky nevím, jak se postavit k tomu, že jsem na něčem tři roky dřela a nevyšlo to. Nechat to být?
Poslat SZ
Galerie obrázků
Ráda čtu.