Život introverta

No já jsem velice společenský člověk, ale mám období, kdy se nechci s nikým bavit a chci být sama..tak se koukám v klidu na filmy, listuju starýma časopisema, chodím si zacvičit, do knihovny si zajedu pro pár knížek.....a nebo si vyberu jednu kamarádku na kterou mám náladu a chvíli něco podnikneme.. většinou mě má samota přestane bavit Nechci aby to znělo hnusně, ale když si vyčerpaná z dvořilostních frází a nechceš se sama s někým moc bavit, tak se nediv, že s tebou lidi nechtějí moc být..oni to z tebe cítí, že ti je třebas jejich přítomnost nepříjemná...

Jsem ten samý typ, dost mě to štve, rozumím si jen s lidmi co jsou upovídaní, to se dokážu pak rozpovídat taky, když jsou mi kladené otázky. Když jsem byla mladší a chodila ještě do školy, vůbec jsem to neřešila, nenapadlo mě, ani jsem nevěděla co to introvert je a taky ty kamarády jsem měla. Ale teď v 25 letech, kdy to řeším a moc se pozoruji, kamarády nemám, protože se bojím jakéhokoli kontaktu. Asi je to hodně v hlavě, ale určitě i tím s jakou povahou se narodíme, v jakém znamení, v jakém prostředí vyrůstáme, jakou povahu mají rodiče a tak. Já jsem znamení rak a do toho šíleně citlivá. Někdy je lepší se prostě asi smířit s tím jací jsme a nesnažit se udělat radost každému, jen to pochopit, to mě zatím ještě nejde

Reaguji na Mrsetnies:

Taky se mi s tím nejde zatím smířit a mávnout nad tím ruku. Třeba to přijde s věkem. Doufám

Otázkou je, proč ti nejde s ostatními komunikovat. Jestli to je pro to, že o komunikaci nemáš zájem (což asi není tvůj případ, jinak bys to tolik neřešila a nemrzelo tě to), nebo to je proto, že se bojíš, abys neplácla něco nevhodného, že se moc kontroluješ a nebo že máš nízké sebevědomí.

Ono se těžko baví s druhými, když přitom neustále myslíš na to, co říct, že možná nebudeš mít co říct a co si o tobě kdo pak pomyslí. S takovými myšlenkami nebudeš nikdy působit přirozeně...

Reaguji na Majulis: Základ je překonat sama sebe, dělat věci, které ti mohou být proti srsti a chovat se jako někdo úplně jiný, normální. Pak tě budou mít lidi rádi.
Dost sarkazmu. Najdi si podobně postižené. Rodinu si člověk nevybírá, kamarády ano. Neříkej, že nemáš ani jeden koníček. Ze svých zkušeností mohu poradit nějakou stránku tvého zaměření a časem udělat sraz.

Autorka ale nepsala, že se nechce bavit, ale že neví o čem a to je rozdíl. Já sama to znám. Když se mám bavit s cizími lidmi prostě mě vůbec nic nepadá o čem bysme se bavili a pak nastává takové to trapné ticho. Je to dost blbí a pokud jsi společenský člověk tak to nejspíš ani neznáš.

Ptala ses, co dělá takový introvert ve volném čase. Já se považuji za obojí - introvert i extrovert. Záleží na tom jaké období prožívám a nebo v jaké společnosti zrovna jsem. Co dělat tedy ve volném čase? Nemáš žádný koníček? Popřemýšlej, co by tě zajímalo. Nějaký sport? Fintess? Tanec? .. jsou různé kroužky, kde by ses vídala s lidmi, není nutné s nimi mluvit. A kdybys dělala něco, co tě baví, mohla bys při tom poznat nové lidi, se kterými bys měla stejné zájmy a o tom už se mluvit dá

Reaguji na Mrsetnies:

Ty mi mluvíš z duše. Mám to úplně stejně, vlastně jsem hrozně komplikovaná, jak zjišťuju. Taky jsem rak, vždy jsem se cítila jako extrovert, dokážu být veselá, ukecaná, smát se, ale jen, když jsem mezi známými lidmi.

Navazování nových kontaktů mi není až tak proti srsti, v případě, že ten cizí člověk je mezi ostatními, třeba s námi sedí někde u stolu, s kamarády atd. Jinak jsem s cizími lidmi hrozně nekomunikativní a nevím, co s nimi mluvit. Dokážu navázat hovor s cizím člověkem pouze ve chvíli, kdy mi povahově opravdu sedí a je mi sympatický. Když je mi povahově vzdálený, nebo mi moc není sympatický, tak mám problém s komunikací. Vlastně mám jen pár kamarádů, jinak lidem moc nevěřím, už jsem se párkrát spálila, hlavně co se týče ženských, to je hrůza. S rodinou mám taky trochu problém komunikovat, hlavně se sestřenicemi (staršími), jako bych se styděla, že plácnu nějaký nesmysl, že s nimi nemám o čem mluvit, vídáme se opravdu velmi zřídka. No neříkám, že mě to netrápí, ale asi se s tím nedá moc co dělat. Za to když jsem opilá, komunikace jde sama a to se najednou ani nebojím balit chlapy (v singl období, samozřejmě)

Reaguji na petulajz:
Taky mi mluvíš z duše, to vše co jsi napsala sedí i na mě. Jsem introvert, ale zároven mám hrozně ráda legraci, jsem ulítlá, mám velký smysl pro humor, ale jen s lidmi, kteří mi sedí, ale zdá se mi že takových v mém okolí značně ubývá. V práci jsem vždy měla obrovský problém s ženským pohlavím a vlastně i s některýma holkama na škole, nesnášely mě aniž bych jim zadala příčinu, naopak s chlapama si rozumím báječně, pokud to nejsou namachrovaný pitomci. S mojí mamkou si rozumím, je ukecaná a vždycky dokážeme proklábosit celý den, naopak můj táta je strašně tichý a vlastně jsme si dost podobní, člověk mu musí neustále pokládat dotazy, jinak je ticho, všechno z něho taháme jak z chlupatý deky. Když jsem opilá, nestydím se ničeho, asi proto, že když udělám nebo řeknu nějakou pitominu, budu to moct omluvit právě tím alkoholem Nemám skoro žádné sebevědomí, a to s tou mojí tichostí souvisí asi nejvíc. Když už mě v kolektivu napadne něco chytrého co bych mohla říct, než mě někdo pustí ke slovu už se probírá jiné téma a nebo mám zase ten mylný dojem, že to co chci vypustit z úst je naprostá kravina, mylný proto, protože to samé co jsem měla na jazyku většinou někdo řekne za mě.

To je přímo, jako bych to psala já. Taky nesnáším ženské kolektivy a prostě si s ženskýma nerozumím, většina bab v mém okolí jsou totiž slepice, které neumí nic jiného, než jen řešit nesmysly a pomlouvat za zády, mám jedinou a zároveň nejlepší kamarádku, pár známých holek a tím to hasne. Naopak s chlapama si rozumím dobře, většinu pořádné srandy jsem zažila právě mezi klučičími kamarády, nejsou jak holky, falešné a řešící totální nesmysly Ve škole jsem taky s nikým nevycházela až na pár lidí, měli jsme téměř holčičí třídu, no hrůza. Z mého pohledu až na pár pohodových holek (no, snad 1 nebo 2) téměř samé tupé slepice, prostě jsem kolikrát nezabránila tomu, abych prohodila do éteru něco jízlivého, takže jsem se okamžitě stala terčem jejich pomluv a nenávisti. No hrůza Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo to tak má

To máte dobrý, vy aspoň pijete alkohol Rodina už celkem začala respektovat, že nepiju a tak se mě ani neptá a je to. Ale okolí to prostě nechápe a člověk je za loosera.