Život jako ve vězení

Reaguji na mroskvicka:
Problém byl v tom, že jsem neustále přeplňovala svoje cíle třeba na 200% a pak už to tolik nešlo a plnila jsem třeba "jen" na 100% nebo 85% neměla jsem žádné volno, dovolenou, někdy dělala i víkendy, opět jsem se tomu odevzdala celá a oni toho začli využívat. A když jsem řekla dost a najednou byla proti řečím šéfa "že na prvním místě je práce a až pak rodina" nebo " že správnej obchodník pracuje do večera" zkrátka hlásal, že člověk nesmí mít soukromý život, ale jen práce práce.. Pak se mi začli dokonce šťourat do soukromí, co dělám ve svém volném čase, apod. Bylo to dost psychicky náročný, denně několik hodinových telefonátů a psychickýho deptání, tohle trvalo půl roku, pak jsem to prostě vzdala.. Možná jsem měla být silnější a zatnout zuby, ale zas oni si aspoň uvědomili, že takhle to nejde.. lidi tam kolabovali, nebo po měsíc/dvou odcházeli, takže teď to tam funguje úplně jinak a můj odchod byl aspoň "užitkem" pro ostatní.

Oni spoléhají na to, že se o mě přítel postará a že já to nějak zvládnu. Oni vědí, že se z toho prostě "nějak" dostanu.. Že to asi vydržím a jsem dost silná, možná že tak i působím, protože já málokdy dávám navenek znát svoje trápení a utrpení. Co se týče táty, ten je pod vlivem svojí manželky, takže tam pomoc ani nečekám.

Pravda je, že já jsem ten typ člověka, který ke všemu musí dojít sám. I když mi bude celá rodina říkat nedělej to spálíš se, já to stejně udělám, abych se o tom sama přesvědčila. Pro mě je tohle teď ponaučení, že si mám peníze dávat stranou, ačkoliv mi to máma říkala celý život. Ale byla to moje první práce a radost z peněz byla prostě velká a člověk si najednou chtěl dopřávat to, co v dětství zkrátka neměl a to, po čem jsem vždy toužila - ať to bylo kvalitní značkové oblečení a luxusní kosmetika nebo něco jiného. Teď už vím, že bych byla zodpovědnější a uvědomuju si ty následky.

A oni nevědí, jak to mezi vámi je a že jsi v tom vztahu nešťastná a zůstáváš v něm momentálně jenom z nutnosti, protože nemáš kam jít? Nebo je jim to opět jedno?

Je otázka, z jakýho důvodu jsou o tom přesvědčení. Když to takhle píšeš, tak to na mě působí dojmem, že jsou zvyklí, že se o sebe postaráš sama, že oni jako rodiče fungovat nemusí - viz ta zmínka o mámině pohodlnosti ohledně bydlení. (Ale je to jenom můj úplně první okamžitý dojem - tak trochu vlastní zkušenost, trochu profesní deformace ).

Jinak "vydržet" a být za každou cenu silná je celkem dobrá věc, ale taky se to nesmí přehánět. Jednak si na to okolí evidentně rádo zvykne a jednak každá síla má svoji mez, která když se pak překročí, tak to mívá nemilé důsledky. Ono je bohužel někdy lepší se včas "zhroutit" - minimálně se pak pozná, komu na člověku skutečně záleží.

Vědí, jak máma, tak táta. Ještě když jsem měla práci, jsem od něj chtěla odejít, ale máma mě od toho odradila, že toho budu litovat a že od problémů se neutíká apod. Tak jsem jí poslechla, samozřejmě se nezměnilo vůbec nic, ba naopak. Pak jsme se domluvily na stěhování a ona mi najednou zavolala, že se jí to teď nehodí, že by to neutáhla.

Pravdou je, že jsem od mala musela fungovat a neměla jsem téměř žádné dětství. Od 15 jsem si sama brigádně vydělávala, takže jsem po nikom z nich peníze nechtěla. Možná proto si myslí, že se z toho nějak dostanu.
Jak už jsem ale psala, já vím, že všechno zlý je pro něco dobrý, pochopila jsem spoustu věcí, že mám brát ohled především sama na sebe a že se nemám za každou cenu snažit všem pomoct. Ať to byla přítelova rodina nebo moje.. Protože se pak člověk akorát dočká kudly v zádech. Pochopila jsem i, že nemám tak fungující a fajn rodinu jak jsem se domnívala a taky to, že se v životě můžu spolehnout jen sama na sebe. Najednou pak člověk všude kolem vidí, kolik je v lidech sobeckosti a toho zlého a svým způsobem mi to otevřelo oči. Už vím, že se nemám snažit chlapovi snést modré z nebe a dělat mu služku a poskoka, protože to stejně nikdy neocení. Občas mám pocit, jako bych byla ze staré školy.

Jo jo, od problémů se neutíká... ale asi to platí jenom pro někoho, že

Všechno, čím si v životě projdeš, pro tebe má tu hodnotu, že tě to něco naučí. Tebe možná hlavně to, že být zdravě sobecká je v pořádku a že snažit se každému zalíbit se nevyplácí. Lidi toho bohužel často zneužívají... navíc často lidi, od kterých bys to nečekala.

Možná je to na jednu stranu dobře (i když to nedobře zní), že se můžeš spolehnout jenom a jedině sama na sebe a že ani od těch nejbližších se nějaké pomoci nedočkáš. Prostě přestaň přemýšlet, co tomu kdo řekne (takže si nenech zase něco vymluvit, když to cítíš jinak), a začni se o sebe starat sama. Začni si hledat práci, pokus se nějak domluvit buď s rodinou, nebo si najít nějaké bydlení jinde... a hlavně už ze sebe nenech dělat oběť - ani od ostatních, ani od sebe. Řekni si, že když jsi zvládla tohle, tak tě jen tak něco nezlomí, uvědom si, že máš nějakou svoji sílu a taky hodnotu a že si zasloužíš něco lepšího... ale že na tom taky budeš muset zapracovat.

Pamatuj si: Není žádná hanba, když člověk upadne. Důležitý je, jestli se dokáže zvednout a jít dál.

Pořád je to jejich dcera.Rodina si má pomáhat, evidentně je to rodičům celkem fuk.

Docela tě chápu, prošla jsem si něčím podobným Ale tam podle mě prostě zůstat nemůžeš, i kdyby sis tam našla práci, budeš tam nešťastná tak jako tak.
Nikde jsem se nedočetla, jestli ti to táta vyloženě řekl, že tě k sobě nevezmou nebo si to prostě hned zavrhla? Aspoň bys to mohla zkusit, určitě bys to s tou tátovo manželkou nějak přežila, ne?

\Proč jsi dala výpověd v práci?
Vždycky je kam odejít a začít znova,
jen si proto nesmíme hledat důvody,
že to nejde.Máš život před sebou,ne za sebou,
tak jediná TY s tím můžeš něco udělat.Nikdo jiný.

Po přečtení tohodle deníčku jsem neskutečně ráda, jakou mám mamku i taťku. Vím, že se na ně můžu spolehnout.
Napadlo mě, nechceš zkusit dělat aupair? Prostě od všeho utéct, vydělat si nějaké peníze. Bydlení, strava zajištěna.

Nemůžu, cítím, že sem nepatřím. To město samo o sobě je mrtvý, mladý odcházej, žijou tu jen staří, nic tu není, žádná zábava, prostě nic. Já byla vždycky typ člověka, co byl rád mezi lidmi, ráda jsem se bavila.. A ono i přítel je opak, on prostě jen sedí doma na zadku, u počítače, sem tam jde s kamarády, ale nemá jinak žádné zájmy. Já ráda cestuji, jezdím na hrady a zámky, na výlety a celkově se zajímám. Jenže to on vůbec.. Od začátku našeho vztahu jen slyším .. JÁ na tohle nejsem .. JÁ to chci takhle.. JÁ se nikdy neodstěhuju .. JÁ chci žít tady.. Neustále musím čekat až si on něco vyřeší, až si něco poplatí, ale to co chci já, ho vůbec nezajímá.
Takže já tu nebudu šťastná s ním ani bez něj, s prací nebo bez práce..

Psala jsem to už o pár komentářů výše.

Já je hledala kdysi, věřila jsem furt, že ho změním nebo že on sám si to třeba uvědomí. Teď už nehledám žádné důvody, byla bych schopná úplně slevit ze svého "komfortu".. protože dřív jsem si říkala, že kvůli bytu neodejdu, kvůli autu a já nevím co ještě.. Teď už mi jsou veškeré ty věci jedno. Klidně budu bez auta a hezkého bytu. Chci mít už jen klid a nepřeju si nic jiného, než být zase šťastná a zažít zase jaké je to, když vás někdo miluje, opečovává, váží si Vás a nosí vás na rukou. Váží si všeho co pro něj děláte a v těch nejtěžších chvílích je vám oporou.

Neumím si to představit a mám z toho velký strach, protože kdysi jsem s nimi žila a dopadlo to katastrofálně. Možná by to teď bylo jiné, nevím, ale tohle je rozhodně až ta poslední možnost.

I na tohle jsem myslela a zkoušela jsem to, jenže mám pejska, kterého strašně miluju a je to jediný moje štěstí a přítel a nedokázala bych bez něj být. Nedokázala bych ho tu nechat, trápila bych se jak já, tak on, možná se to někomu bude zdát divné, ale je to jako moje dítě, člen rodiny. A rodiny au-pair s pejskem nechtějí

Hmm, tak na psa jsem zapomněla. A co ho dát na tu dobu k mamce nebo taťkovi? Nebo najít rodinu, která je na venkově a pes by jim nevadil. Víš co, šlo by třeba jen o půl rok. Aby sis vydělala peníze a měla se od čeho odpíchnout.
Teď mě napadlo. Jedna moje kolegyně šla před pár lety na hory do nějakého penzionu. Možná bys měla tedy hledat takovou práci. Prostě s ubytkem a v přírodě, kde by pes nevadil.

Teď už vím taky, že budu dávat jen na sebe, protože když bych se tenkrát řídila svými pocity, mohla jsem být teď někde úplně jinde, mohlo být vše uplně jinak a já mohla být třeba i šťastná. Ona to svým způsobem asi myslela dobře, protože občas jednám bezhlavě s horkou hlavou, ale tohle byla dlouhodobá záležitost.

Musím hlavně jako první zapracovat na sobě a na svém sebevědomí, protože to je momentálně na nule. I když tam někde uvnitř mám pocit, že určitě mám taky právo na to být šťastná a jak píšeš, zasloužím si něco víc, něco co on mi není schopný dát.
Jsi strašně moc hodná, s každým tvým řádkem se cítím trochu lépe, že se prostě najde někdo, kdo je ochotný to se mnou probrat. Je pro mě hodně těžké ty věci držet v sobě a nemít je komu říct, když jsem celý život byla spíš extrovert. A pak přijde přítel z práce a od něj jen slyším, jak na mě není zvědavej, takže jen mlčky oba sedíme u počítačů.

Je to ale momentálně tvá nejlepší možnost, jak se z té díry vyhrabat, když ti nepomůže mamka. Nebudeš tam s nimi přece celý život, max než si tam najdeš práci.
Nebo můžeš další půl rok ztratit tím, že budeš hledat jiné řešení a stejně nakonec dojdeš k tomu, že jiné řešení není - jsi nezaměstnaná, nemáš peníze = táta nejlepší možnost. Vím jak to máš teď těžké, ale musíš se hnout z místa.
Člověk prostě musí v životě pár věcí překousnout, když to nejde jinak...