Život v zahraničí

Já bych z toho nedělala vědu. Nevíš, jestli ve výsledku s přítelem budoucnost vyjde, tak bych to zatím nechala jak to je. Ten rok a půl je pořád málo na to, aby si člověk zvykl někde jinde. Každopádně na tvém místě bych se do ČR nevracela. Nevím, kde přesně jsi a jak daleko, ale můžeš rodinu navštěvovat? Oni tebe? Mám sestřenice, které se teď provdaly do Ameriky a Kanady a nějak to moc neřešily. Teta (70let) je tam jela navštívit na dva měsíce. Pak zase příletí ony. Je skype..

Ja žiju v zahraničí půl roku a ještě tady budu přes 2 roky studovat a chtěla bych tady zůstat na trvalo, nebo si to alespoň teď říkám. Přítel by naopak nejradši jednou bydlel v ČR, jenže faktem je, že je tady vyšší životní úroveň, nižší kriminalita, lepší pracovní podmínky a celkově mi to tady přijde vhodnější pro případnou rodinu a děti. Zatím oba studujem, tak asi bude záležet na tom, kdo kde sežene lepší práci. S mým oborem bych to měla asi lepší v ČR, přítel zas tady. Nijak zvlášť se mi nestýská, s rodiči jsem v kontaktu, a nejlepší kamarádka stejně nebydlela v čr ve stejném městě jako já. Docela špatně nesu jen to, že jsem musela nechat 2 kočky bývalému příteli, do té doby jsme se o ně střídali, ale teď to samozřejmě nejde a to mě mrzí hodně.
Jinak bych řekla, že jsem si tu celkem zvykla, nejhorší byly asi první 2 měsíce, ale od té doby v pohodě a uvidí se, jak to bude dál.
Jezdíte třeba do ČR na dovolenou? To by ti snad mohlo pomoct, vidět se s rodinou s kamarády, aby se ti tolik nestýskalo.

Reaguji na mroskvicka: No my už spolu bydlíme hned od začátku (nejdřív jsme byli spolubydlící a asi po třech měsících jsme se dali dohromady)...ale spolubydlení už nám nevyhovuje a pronájmy jsou tady hrozně drahý, to už se víc vyplatí hypotéka. Chceme si vzít hypotéku...jak bychom se finančně vypořádali v případě rozchodu jsme zatím neprobírali...

Reaguji na Averys: Naštěstí to není tak daleko, jenom dvě hodiny letadlem, takže není problém zajet na pár dní domů...jenom to prostě doma vždycky hrozně rychle uteče a pak se mi zas celkem rychle začne stejskat. Možná je to i tím, že jsem si tady zatím nenašla moc kamarádů a jsem v podstatě neustále jenom s přítelem.

Tak to by sis měla zkusit najít kamarády a nejlíp jak mezi místníma, tak mezi cizincema. Když si někdy připadám trochu mimo, protože nejsem místní, tak vždycky pomáhá vidět se s lidma, který jsou na tom stejně, tedy taky z jiné země. Ani já tady v podstatě nemám kamarády, jen některé lidi vídám na různých společných aktivitách, ale já neměla moc kamarádů ani v ČR, takže se toho pro mě moc nezměnilo.

Reaguji na mroskvicka: No jo, když to takhle napíšeš, tak to vážně zní šíleně Nicméně už nám není 20 a tady je úplně normální si brát hypotéku...není tady moc riziko, že by člověk přišel o práci (a i kdyby, tak je tady vysoká podpora v nezaměstnanosti i nemocenská)...a byty se tady prodávají jako na běžícím pásu, takže kdyby něco, nebyl by problém ho zase prodat...ale závazek to je i tak, to neříkám, že ne...

Reaguji na izahrada:
A kde v zahraniči jsi? Jestli to neni tajné.

Reaguji na bucinek07: Není to tajné jsem v Norsku

Predpokladam, ze jsi asi v Anglii

Jinak ja teda neziju v ČR už víc než 2 a půl roku a musím říct, že se mi stýská stále moc, prostě nás to do rodné země vždy bude táhnout. Akorát časem si člověk zvykne a tak nějak žije stejně jako kdekoliv jinde. Nicméně na druhou stranu si nějak už nedovedu představit, že bych se měla vracet a začít tam zase žít a pracovat jako dřív.

to je kousek, tak hoďka letadlem, ne? nevracela bych se... já jsem dál a spokojenost, i když hodně krátce

Tak ja ziju v zahranici uz pet a pul let a nechci se vracet, víceméně se mi nestýska a jsem tu šťastná. Když jedu do ČR tak už si tam připadám strašně cízí, některým věcem se hrozně divím (samotné mě to pak připadá vtipné.)
Jediné co mi vadí je, že když se náhodou něco doma stane, nemůžu zaběhnout za našima, nemůžu skočit mamce na nákup, když jí není dobře.... Ale to je prostě jak to je a většinou nad tím nepřemýšlím.

Žiju doma v ČR, asi 150 km od našich a tohle mi vadí i přesto, že v kontextu týhle diskuze jsem v podstatě za rohem.

Já si život v zahraničí zkusila a díky tomu jsem zjistila, že chci žít v ČR, chci mít rodinu poblíž a trávit s ní čas. Skype mě nebaví. Znám ale lidi, co odjeli bez vidiny návratu a jsou spokojený - je to o vztazích, o prioritách.

Zakladatelko, být ale tebou, do koupi bytu nejdu. Nech si ještě nějaký čas na rozmyšlenou, na srovnání pocitů ... Třeba teď poznáš nový lidi, díky kterým ukotvíš v zahraničí. Anebo naopak. Nicméně nic neuspěchej.

Kupovat si byt v Norsku mi přijde jako obrovské šílenství. Nevím, jaké národnosti je tvůj přítel, ale pokud ten byt tak chce, ať si jej koupí sám. Byty v Norsku jsou velice drahé ( protože se sem cpe celý svět, zejména ta míň sympatická polovina ), hypotéky sice dostupné, ale měsiční odtahy přesto velice vysoké, ... a když si dáš do souvislosti nestabilní situaci s ropou + obrovské množství černých imigrantů, tak pochopíš, že byt je nesmysl, protože nemá kolečka a nedá se přesunout jinde
Jsem venku druhý rok, zůstat zrovna tady neplánuji rozhodně, jestli se vrátíme, nebo za pár let přesídlíme někde jinde, to se ještě neví ... Před pár dny jsem na chvíli byla doma a nemít "venku" svého přítele a psa, tak fakt už tam zpátky nejedu

Děkuju za odpovědi! Já jak nad tím pořád dumám, tak si vždycky připadám úplně rozpolcená. Na jednu stranu mi přijde, že to má s přítelem budoucnost a už myslím i na děti (je mi 2...a chápu ho, že stěhování do ČR by ho nelákalo už kvůli práci, která ho tady baví a celkově kvůli jazyku (je Nor). Takže se spíš snažím smířit s tím, že tady zůstanu (minimálně pár let), ale přesně mi vadí, jak někdo psal, že nemůžu jen tak skočit s mamkou na oběd, s kámoškama na kafe, na návštěvu k babi...
Na druhou stranu, když jsem bydlela v ČR, tak jsem si nemohla nic dovolit, práce mě nebavila, nemohla jsem najít chlapa a myslím, že by to bylo to samý, kdybych se vrátila.
Nevím, možná jsem takovej ten typ, co nebude spokojenej nikdy