S Jirkou se známe už věčnost, poznali jsme se když nám bylo cca 5 let, trávili jsme společně s naší partou celé dětství. S Jirkou jsme byli do sebe zakoukaní od první chvíle, takže to byla taková ta dětská láska. Posílali jsme si psaníčka a furt kolem sebe tak kroužili. Trvalo to opravdu dlouho, co si vzpomínám tak cca do našich 13 let. Pak dlouho nic, tuším, že jsme se nějak nepohodli a na pár let se spolu přestali bavit. Ovšem zapomenout na Jirku bylo poněkud nemožné jelikož bydlí hned vedle v baráku. Po 2 - 3 letech jsme se začali opět stýkat s dalšími par lidmi a v té době začal být populární facebook, takže jsme si občas i psali. Ovšem poslední 4 roky už to začalo být až pro mě zvláštní. Před 4 lety jsem si začala uvědomovat, že ta dětská láska za ta léta nevyprchala. Nevím přesné detaily ale co si pamatuji, tak moc času jsme spolu netrávili, za to jsme si pořád psali. A Jirka mi dal jasně najevo, že to má podobně. Jeho povaha je bohužel velice komplikovaná, jinak by asi žádný problém nebyl. Jirka se neumí jasně vyjádřit a nedává najevo své city. Často když jsme se potkali nebo se bavili bylo vidět, že se stydí. Zrudl a začal se roztomile uculovat. Tohle mu zůstalo do dneška a když si to představuji...musím se usmívat.... v tu dobu jsem na tom byla podobně, přeci jen i když jsme byli skoro plnoletí, byli jsme v podstatě děti. Takže ani jeden jsme nebyli schopný se jasně vyjádřit s našimi city. Řekla jsem si, že se v tom nebudu nimrat a nechala to být. S Jirkou jsme se dále stýkali ale bylo mezi námi furt takové zvláštní napětí. Pak jsem si našla práci a s prací přišli noví přátelé a také přítel. S Jirkou jsme se nestýkali a ani skoro nepotkávali, ale i přesto, že jsem měla přítele nemohla jsem na Jirku zapomenout a tak jsme si občas psali. Po půl roce vztahu s přítelem jsem šla s Jirkou a jeho kamarádem zapít maturitu a s alkoholem jsme to oba přehnali a před barákem se políbili. Celý večer jsme se tajně pod stolem drželi za ruce aby to nikdo neviděl. Druhý den jsem mu napsala aby o tom nikomu neřekl. Pak jsem se s ním 2 roky nestýkala ale opět jsme si občas psali a já na něj neustále myslela. Po těch 2 letech jsem se rozešla s přítelem a s Jirkou jsme si začali opět psát. Bylo to už ale trochu jiné psaní. Jednou jsme se potkali na diskotéce a trávili spolu celou noc. Nespali jsme spolu ale v podstatě jsme se od sebe nehli. Myslela jsem si, že to trochu prolomí ledy a že se to konečně díky tomu posune někam dál ale nebylo to tak. Spíš naopak. Za další cca 2 měsíce už jsem to nevydržela a všechno co jsem celou dobu v sobě dusila jsem mu řekla. Řekla jsem mu, že bych s ním chtěla být, že si to přeju už od dětství. On mi řekl v podstatě to samé a když už to vypadalo nadějně tak se opět stáhnul. Viděl mě s kamarádem a myslel si o tom své a napsal mi k tomu pár nepříjemných odstavců. Když jsem to četla byla jsem uplně zoufalá ale i neskutečně naštvaná, že si tohle o mě myslí zrovna on a tak jsem mu to vše vysvětlila, vyjasnila ale on si mlel svojí tak jsem to nakonec nevydržela a poslala ho někam. Jirka mi o pár dní později napsal jen jak se mám a hned na to si mě odstranil z přátel. Začala jsem se vídat s Honzou a po pár týdnech jsme spolu začali chodit. Jsme spolu pár měsíců a já si poslední 2 týdny začínám uvědomovat jak mi Jirka chybí. Když ho vidím svírá se mi žaludek a hrnou se mi slzy do očí. Honza je ke mně velice milý a pozorný ale já pořád myslím na Jirku. Je zvláštní, že on je jediný s kým si dovedu představit svou budoucnost, dokážu si představit svatbu, společné bydlení, děti, vnoučata všechno. Až ale posledních pár týdnů mi tohle začalo docházet. Nevím jak dál. Jak ho znám, jeho a tu jeho komplikovanou povahu bojím se a i tuším, že by se mi na svou obranu vysmál, kdybych se mu přiznala i když si tak nějak myslím, že to má stejně. Nevím, proč mi tenhle člověk tak šrotuje hlavou ...možná je to tím, že jsme to společně opravdu nikdy nezkusili a protože je pro mě tak "nedostupný". Nechci se mu přiznávat, protože představa že se mi vysměje a já ho tu budu potkávat dál, je nesnesitelná ...bojím se zklamání. Cítím se prázdná a nešťastná. Už to trvá tak dlouho, že mám strach, že myšlenky na něj nikdy nepřejdou a že budu vždycky přemýšlet jaký by to s ním bylo.
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Poslat SZ
Galerie obrázkůAhoj.
Tvůj příběh je dost zvláštní, respektive vztah s Jirkou. V prvé řadě si myslím, že by sis měla udělat pořádek v tom, s kým chceš vlastně opravdu být. Svým nerozhodným chováním můžeš ublížit například klukovi, se kterým jsi zrovna teď nebo budeš a to může být klidně úžasný člověk, co si nic takového nezaslouží. 
Představ si, že byste to dali například s Jirkou tedy dohromady, ale on by myslel na jinou.. Vím, že se to ten druhý nejspíš nedozví, ale stejně - moje svědomí... Trápíš tím především ale sama sebe. Sama vím, jaké to je, myslet ve vztahu na někoho jiného a neříkám, že je to lehké. Víš, podle mého, kdybyste spolu měli být, tak už spolu sakra jste. Být Tebou, šla bych si s Jirkou sednout na kafe, na rovinu se zeptala, jak to tedy bude, zda spolu budete nebo ne. Chtěla bych jasnou odpověď. Pakliže jo, řekla bych to doma, ale určitě bych nelhala. Uvědom si ale na druhou stranu, že kluka, kterého nyní máš - Honzu - už nikdy nemusíš potkat a z Jirky se například nevyklube nakonec až tak ideální, Tvoje druhá polovička a mohla bys toho litovat. Ale risk je zisk a třeba to bude přesně naopak a mohli byste spolu být šťastní.. tohle tady nikdo neposoudí, neznáme kluky, neznáme Tebe. Buď si važ toho, co máš, na Jirku se vykašli, protože podle toho, jak ho popisuješ a jeho chování, se stejně nejeví jako člověk, co by to myslel vážně (kdyby o Tebe opravdu stál, už spolu prostě dávno jste a snažil by se o Tebe víc...) a nebo Honzu nech jít, dej mu možnost, ať může najít někoho, kdo bude opravdu milovat jen jeho a nebude mu v myšlenkách "nevěrný". Zameť si v hlavě holka, máš tam čurbes 
Hodně štěstí.
méně než
10 příspěvků
Je těžký vysvětlit povahu Jirky. Je to opravdu zvláštní člověk. Působí spíš dojmem, že se vztahu semnou bojí...přeci jen bydlí hned vedle mě, což znamená, že vždycky měl přehled o tom s kým se vídám a ačkoliv většina lidi, se kterými mě viděl byli jen kamarádi, on si může myslet něco jiného. Onehdy na té diskotéce, když nás spolu viděl jeho dobrý a dlouholetý kamarád, tak pronesl něco ve smyslu, že už bylo na čase aby se to mezi námi někam pohlo po tolika letech....takže soudím, že to "něco" mezi námi nebude moc velké tajemství. Jirka je silný introvert, s lidmi to moc neumí ale když už jsme si řekli že to spolu chceme zkusit bylo vidět, že se začal snažit více komunikovat. Já s komunikací problém nemám, ale jakmile jsem s ním, jako bych zapomněla mluvit. Připadám si jako puberťačka a on má asi stejný problém. Vždy když jsme byli spolu, bylo vidět, že je stejně nervózní a nesvůj jako já. Je to až úsměvné...jako bychom byli pořád děti. Zapomenout na něj se snažím už opravdu pár let ale pokaždé se mi do té mé hlavy nějak vrátí. Vím, že by to bylo pro mě i pro ostatní lepší kdybych na něj zapomněla ale je to asi opravdu problém. Po tom, co se stalo naposledy, kdy jsem ho poslala doslova do háje, jsem byla přesvědčená, že je to zamnou, ale teď s odstupem par měsíců se mi to zase vše vrátilo. Mrzí mě to i kvůli Honzovi, protože vím, že si tohle nezaslouží ale ubránit se myšlenkám nedokážu. Opouštět ho prozatím nechci, ale vím, že to budoucnost nemá. Když jdeme třeba s Honzou k nám, úplně se hrozím představy, že by nás spolu Jirka viděl, nebo že bychom ho nedej bože potkali. Vždy se rozhlížím a jsem nervózní. Ovšem, co cítím když Jirku vidím se popsat ani snad nedá.
Jinak děkuji za reakci na ten "román". Je to hrozně zamotané a je těžké to pochopit...možná ještě horší je to vysvětlovat.
Být tebou tak na něj zapomenu, kdybyste spolu měli být tak už spolu jste, prostě jste si k sobě nenašli cestu. Prostě to nelámej přes koleno když to nejde. Evidentně se ten cit "vrátil" jen tobě, když on v tom nic nepodniká. Nemůžeš se na něj upínat jenom proto že je to nenaplněná láska z dětství a že bydlí vedle. Nejvíc by pomohlo odstěhovat se a úplně se od něj odstřihout.
méně než
10 příspěvků
2 roky jsem v čechách nebydlela a nepomohlo mi to bohužel...zapomenout není jednoduché...snazim se už dlouhou dobu
Podle nadpisu bych čekala něco výživnějšího ... zas tak zoufalé to není, každá z nás zažila takové to "chce mne, nechce mne".
Hlavně v mládí máme sklony si nezájem ( nebo příliš vlažný zájem ) druhé strany vykládat ve svůj prospěch, idealizovat si toho druhého, že on vlastně chce, jen se stydí, nechce nás zranit, je komplikovaný, nevyzná se v sobě a podobné nesmysly. A jednou přijde den, až se to všechno prolomí a padneme si do náruče a všechno bude sluníčkové
Píšeš, že se znáte od třinácti a posílali si psaníčka - moc se toho od té doby nezměnilo. Jemu to psaní zůstalo, z tebe vyrostla žena, která sice ví, co chce a dokonce se to nebojí říct - jenže co z toho, když on si patrně chce i nadále jen psát, že. Buď o tebe v současnosti zase tak moc nestojí, čeká na něco jiné, případně je už citově zanteresovaný někde jinde. Anebo je to zpomalený trouba, který má místo krve v žilách vodu, více než o ženské se zajímá o počítač ( nebo tak něco ) a i když jej do toho budeš tlačit jako balon pod vodu, tak z toho nic nebude, protože žádný vztah vlastně nechce a ty jsi jediná ženská, která s ním komunikuje, tak ti to akorát oplácí. Měl šancí dost : byli jste spolu v noci sami - a nic, řekla´s mu na rovinu, že o ně stojíš - a nic, ... podle mne si jej marně idealizuješ, takové chování odrazuje i u ženy, natožpak u chlapa.
Spíš se zamysli nad svým současným vztahem, protože minulost se v myšlenkách dokola vrací tam, kde nefunguje přítomnost - když srdce touží po rozchodu a mozek říká, že rozchod zrovna moc nepasuje do karet - a koukám, že to asi bude i tvůj případ.
Možná by ses teď měla zaměřit na to, co se ti líbí na Honzovi a proč ti je s ním dobře.
Prostě zaměřit se jen na ně - jeho pozitiva a nesrovnávat ho s Jirkou.
Měla jsem to podobně a v podstatě jsem díky tomu jednomu chlapovi nežila své vztahy naplno. A jako ty, bohužel jsem si ho moc idealizovala.
Víš, ono ti časem dojde, že jen mrháš časem, protože už jste měli tolik příležitostí dát to dohromady. A že ti mezitím třeba utíká chlap, který je mnohem lepší než ten tvůj Jirka, který vlastně ani nemusí stát za to. Vždyť jste se za takovou dobu nehnuli z místa.
Vím jak je to těžké a že ten jeden chlap může čloěka držet klidně i pár let, ale věř mi, nestojí to za to.
