Zpomalenost, zabržděnost a časté zapomínání syna školního věku

Nechápu, proč si manžel myslí, že tím něco vyřeší! Naopak! Rozhodně mu domluv. Děti se nebijí.

Zkusila bych na něj stejně, jako on na vás, něco po tobě bude chtít, zachovej se stejně jako syn, zpomaleně.

Pokud tohle řešíš s psychologem, ten by ti měl poradit nejlépe.

Syn má obdobné problémy, podle psych. má poruchu sluchové pozornosti, ADHD a LMD. Bití rozhodně nepomůže, naopak, důležité je věnovat se mu, učit ho soustředit se, chválit ho, když se povede, hodně motivovat.

Rozhodně jsem souhlasím - vyprask nic nevyřeší - naopak by se před vámi mohl syn uzavřít!!
Mám zkušenosti s dislektickými žáky - chce to trpělivost - někdy musí člověk zhluboka dýchat Ale nejvíc se mi vyplatilo, rázně ale přesto někdy s humorem dítě napomínat a kontrolovat jestli vnímá....a pak taky sport -ten zbystřuje smysli - něco akčního, rychlého a nebo náročného na uvažování. Když má dítě dost zájmů - neustále se mu rozšiřujou obzory znalostí a vnímání. číst knížky, hrát hry(né ty počítačový). To se vyplatilo mě osobně, postupem času se soustředěnost zlepšila o 100procent.

jo holky není to jednoduché...určo mu ho bít nedovolím to né..ale furt mi říká že ho taky rodiče sem tam přepleskli že něco neudělal ...a potom už si dával více pozor.....já byla taky dost bytá..ale za blbosti..měli jsme nervozního tatku..a nerada vzpomínám na dětsvtí..a těžko nesu to když musím dát facana mému synovi...s tím sluchem mě taky upozornila p.učitelka..jenže tím si nejsem jistá páč 7 leté dítě je hodně zvědavé a vím že nás někdy poslouchá jen za dveřmi(když tady máme známé a bavíme se)..a to slyší velice dobře.)))

Natalii20
Jaký sport bys doporučila?..mě nic nenapadá...a on moc sport nee..jako zkoušel fotbal..ale to ho nebavilo..raději běhá s holkama venku.)))) a sklukama si hraje na vojáky.))) to jsou kluci že....jinak na počítač má zákaz už dlouho...někdy ho tam pustíme za snahu ve škole..ale to je jen zřídka...

Aby se mu to nevymstilo, syn by si mohl vzít příklad a v budoucnu takto řešit např. jeho stařeckou demenci... Smutné

Doporučuju Biofeedback - chodila jsem na to jako dítě a kdybych měla možnost, chodila bych tam i teď. Probíhá to tak, že člověk nasune prst do nějakého snímače a hraje počítačovou hru pouze myslí - netuším jak, ale přes ten prst je to snímané. Skvěle to učí soustředěnost, protože ta hra dělá co chceš ty jen když mozek opravdu pracuje. A dětský mozek je ještě hodně plastický, dá se mu tím skvěle pomoci.

Je to hodně náročné, po hodině hraní jsem pomalu nevěděla, jak se jmenuju, ale soustředěnost mi to vylepšilo skvěle (ale je asi potřeba tam chodit dlouhodobě, aby mozek zase nezlenivel). Měli by to mít pedagogicko-psychologických poradnách. Jde to koupit i domu, ale je to docela pálka.

Na soustředění by možná byl dobrý nějaký bojový sport - taichi a pod., kde se myslím na to soustředění hodně dbá. Ale otázkou je, zdali by ho to bavilo. Pokud ne, rozhodně bych ho nenutila. Zkuste ho pozitivně motivovat, ale pokud bude alespoň běhat venku s ostatníma dětma tak taky dobrý.

A opravdu ho nebijte, nemůže za to. Já sice bez problémů studuju VŠ, ale to soustředění nikdy nebylo a nebude nijak super, v dětství jsem třeba hodně ztrácela věci. Nezapsalo se mi do hlavy, že jsem něco odložila, natož abych věděla kam. I kdyby mě za to bili sebevíc, nic by se nezlepšilo, naopak by se zhoršil můj vztah s rodiči. Prostě to nebylo v mých silách.

Děkuji moc všem za rady--jste zlaté

Piňa Colada
Nevíš, od kolika let na ten biofeedback můžou děti chodit?

andre
Možná by tvému synovi pomohlo toto.

Nastalo to nástupem do školy a nebo je takový odjakživa laxní?
Co znamená "učí se dobře?"?Jaké jsou jeho výsledky ve druhé třídě?

Laky
no on je odjakživa takový..jenže v té škole se to řeší více(ůča to nějak neumí rozdýchat.))taky jí to určitě štve...furt na něho musí dohlížet..a vše připomínat..a čekat než on dokončí nějaké ůkoly které dětem zadá)..doma jsem to nějak neřešila tu zabržděnost,pořád si říkám je to dítě a určo se to časem změní..ale ted si nejsem jistá.....nějak jsem si na to zvykla..ale ta škola je horší no..jinak ve škole prospívá tak 1-2...ale je to 2 třída tak si myslím že hůř to ani nejde.))) někdy má období nebo den kdy se mu nedaří..ale to máme i my že?... jinak mají perfektní učitelku...na ní nemůžu říct žádné špatné slovo..je pravda že ty děti dnes mají fakt toho hodně toho učení..ale Honzík..je jedinný který je prostě pomalejší...

No určitě jí to zdržuje a celou třídu taky,ale stresuje to i toho špunta.

Z toho asi nevyroste a časem přestane stíhat tempo ostatních dětí.

Mpje známá má přesně to,co popisuješ s klukem taky.Do třetí třídy holt byl pomalý,ale nějak se to dalo,no a pak ho dali do speciální školy pro děti s poruchou učení...super.Ve třídě je 10-15 špuntů a učitelka má na vše pěkně čas.Není to pomocná škola,jen speciální škola ale normální základka.Jen dětí je ve třídě míň a mají spousty jiných pomůcek,což v normální základce nenajdeš.

sama vidíš,že je tam jediný a časem ho to bude trápit.

Můj bratr byl to samé ve škole, chtěli ho dát dokonce do zvláštní školy, takže základka byla katastrofa, zvládl to jen díky tomu, že se mu mamča naprosto extrémně věnovala a nedopustila, aby ho dali do zvláštní školy a prostě řekli- je nějaký dis- , nejde mu to, tak půjde do zvláštní.....Držela se toho, že prostě nebude žádný "myslitel", ale půjde mu zas nějaká manuální práce, ale aby školu prostě měl. Nikdy s ním nebyla u psychologa ani u nikoho podobného. Prostě neměl třeba skvělé výsledky, ale držel se. Pak se dostal bez problémů na střední a ejhle- tam byl nejlepší ze třídy a ještě mu domů vždycky na vysvědčení chodily pochvaly za nejlepšího a nejvzornějšího studenta, z čehož jsme si samozřejmě po zkušenostech ze základky, dělali srandu A podotýkám, že to nebyla žádná " zvláštní" střední, prostě normální střední škola. Letos udělal brácha maturitu a teď studuje vysokou I když v dětství byl podle všech naprosto zavržený.
Takže nelámala bych synkovu budoucnost přes koleno, nikdy nevíš, jak to bude. A pokud máš dost trpělivosti, moc bych se mu věnovala a myslím, že výsledky se dostaví. Nejdůležitější je, podle toho, co jsem zažila, nepřijmout to, že mu to jde pomaleji, jako nezvratitelnou skutečnost, ale opravdu se co nejvíce snažit o zlepšené a nebýt k tomu laxní- jako že nic se nemůže změnit, že je to konečná. A opravdu znám víc lidí, u kterých to tak bylo. Ve třídě jsme měli děcka, kteří byli dis- a bralo se to tak, takže měly spoustu úlev a ony už se ani nesnažily o nějaké zlepšení. Když po nic učitel něco chtěl, řekli: " Já mám ale úlevy." a bylo. Ale znám taky spoustu lidí, kteří se svou pílí dopracovali vysoko
Moc držím palce, snad jsem trochu pomohla