35+ bez partnera, bez dětí...

to Pumpkin
to Tě opravdu lituji. Co budeš dělat? Myslíš, že se třebas jen zalekl možné odpovědnosti a že změní názor (třebas za čas)? Budeš s ním dál, budeš čekat anebo to bereš jako podnět k rozchodu?

... a nebo Ti naopak řekne, že buď vlastní děti, nebo konec - když ví, že Ty žádné děti mít nemůžeš...

No tak to je úplná zrada!
Znám dost podobných případů. Na chlapy taky přijde touha po dítěti, ale pak i ti nejlepší, kteří se dušovali neplodné partnerce, že jim to je jedno, najednou mizí, protože chtějí mít vlastní dítě. Krev mé krve, jak mi kdysi řekl manžel, když jsem se po mnoha nezdarech zmínila o adopci.
Ach jo!

No jo... jenže mi spolupráci pro osvojení sliboval tak dlouho, dokud jsem nedosáhla věku, kdy adopce není možná, že....

Ráda bych tu k tématu přidala trochu složitější text odborníka psychologa Klimeše, který v jedné ze svých prací píše toto (cituji s vlastními úpravami):
"stále se zvyšuje období tzv. prodlouženého dětství - adolescence a mladší dospělosti. To pokrývá věk od 15-30 let, kdy mládež většinou studuje a zčásti začíná pracovat. Toto období charakterizuje pnutí mezi biologickou plodností na jedné straně, která se projevuje intenzivním zamilováním, potřebou života v páru, a na druhé straně psychologickou neplodností, tj. neochotou vstoupit do manželství a založit rodinu. V posledních letech se tento věk psychologické neplodnosti posunul o řadu let výše.
To je varovné a za ignorování varovných známek se ovšem platí, zde především neplodností a neschopností založit rodinu ve vyšším věku. Jako všude i zde ovšem platí tvrdý zákon evoluce: kdo se nerozmnoží, zanikne (to platí jak pro geny, tak pro názory a myšlenkové proudy). V následujících desetiletích se tedy vyselektují (selekce - výběr) reprodukčně úspěšné strategie, a to jednoduše tak, že ti, kteří budou mít děti, je budou vychovávat v těch zásadách, které jim pomohly tyto děti mít a vychovat......"

Prosím, berte to jako podnět k zamyšlení, možná to těm mladším pomůže trochu si utřídit názor (myslím, že mé všechny příspěvky zde v tomto tématu byly vedeny snahou podpořit reprodukci).

Zdravím,
předně bych chtěla říci, že diskuze se stočila asi poněkud úplně jinam, než měla. Sice naprosto souhlasím s tím, že pokud to jde, tak početí dítěte určitě nenechávat na poslední chvíli, jak se zde již na několika stránkách zdůrazňuje, nicméně tento fakt si zakladatelka diskuze a jí podobné rozhodně uvědomují a jen jim to rozrývá rány. I když samozřejmě na druhou stranu nemá smysl uklidňovat hláškami, že v 35 je opravdu na dítě ještě čas, že panika není na místě....Asi možná kapku je, ale rozhodně bych jim sama za sebe neradila kvůli tomu začít vztah s někým do koho se prostě čistě jednoduše nezamilují . Asi je to klišé, ale bez té lásky ten vztah nemůže jít tak nějak jak by měl. Myslím, že "princové na bílém koni " existují v každém věku

Snad bych zakladatelce poradila si prostě srovnat priority - buď chci bezva chlapa + dítě a budu ještě aktivně hledat a zkoušet a věřit, že to půjde rychle (hlavně nezoufat, protože nikde není psáno , že např. už za týden nemůžete narazit na životního partnera) nebo nechci zásadně riskovat, že jednou budu bez dítěte a použiji způsob, kt už zde někdo uvedl, prostě opatřím si dítko prozatím bez prima manžela (i když to má samozřejmě spoustu háčků a je to opravdu "hraniční" varianta ) nebo vím, že si jednou vystačím se super chlapem , ale už asi bez dětí - v tom případě mohu hledat "do smrti" a nemusím se kvůli tomu, že jsem teď sama nějak nervovat .... Asi tak bych to řešila já...

Aristokočka
chápu , mám s kámoškama stejný problém

Ahoj holky, slečny, dámy! Založila jsem to to téma před časem, ale pak jsem přestala příspěvky číst, protože mi připadalo, že se vše stáčí někam jinam, a že jen málokterá žena pochopila, o co mi šlo. Hojně se zde probíralo, že buď je:
-"děsně" fajn být nezávislá na partnerovi a nebýt omezená dětmi (no - upřímně závidím podobně založeným ženám, holt taková nejsem, takže mě podobné příspěvky nepřesvědčují), navíc mám koníčky, které je možno provozovat i s rodinou (zvířata, turistika, cyklistika)
- lepší nemít žádného chlapa než troubu/moulu/tyrana.. (s tím sice souhlasím, ale znám ve svém okolí i fajn chlapi, kteří jsou moželi mých kamarádek, takže jako argument neberu)
- nemá se nechávat otěhotnění až po třicítce, páč je s tím potom problém (no, já chtěla otěhotnět klidně hned ve dvaceti, ale patneři na to měli jiný názor a pokud se ptali na antikoncepci, nikdy jsem nelhala a neuděla bych na ně podraz)

V reálném životě nejsem žádná fňukna, (naopak), právě proto jsem si povolila uzdu zde a jaksi jsem chtěla slyšet fňukat i jiné ženy, abych věděla, že "v tom" nejsem sama. Že jsou i ostatní, které slyšejí své bio-hodiny bít a mají "strach" - že se občas v noci vzbudí se staženým hrdlem a panikaří, protože se bojí, že nikdy nebudou mámy.. Ráno se zase sebevědomě otřepeme a jdeme do práce (která je tedy v mém případě nezajímavá a je jen prostředkem k obživě, protože svoji milovanou veterinu - sestřička - nemohu dělat z důvodu nekřeťanský drahého nájmu), večer na kolo nebo do kina, zkrátka žít dál.. Jenže mi připadá, že většina žen, co sem dosud přispívaly a nemají děti, jsou nějak daleko vyrovnanější a jejich bezdětnost jim nevadí - jak to, sakra, děláte? A neříkejte mi, že je to vyplněním času něčím jiným (toť oblíbená fráze) - já mám také dost zájmů a zálib, ale těžko mi kolo nebo paleta s barvama nebo bowling s kamarády nahradí potřebu mít dítě. Naopak mě velmi potěšili příspěvky, kde píšete, že jste se staly matkami třeba v 38 nebo 39 letech, ty mi dodávají sílu a naději a za ty vám mocmocmoc děkuji.

Aristes
Už jsem to psala jednou, ale mluvíš mi opravdu z duše....ono, to že spadám do stejné kategorie jako toto téma, nebylo proto, že bych dala dosud přednost karieře a koníčkům, ale proto, že nebylo bohužel s kým si to mimčo pořídit...ti, co to neprožívají asi stejně nepochopí...

Aristes
sequanka
Děvčátka nezoufejte! Když jsem rodila své druhé dítko ve svých 39, tak se mnou v porodnici byly prvorodičky a bylo jim přes čtyřicet a moc si to užívaly.

je mi 35 let první jsem porodila ve 20, teď bych chtěla druhý, nejraději s manželem, bych na to nebyla sama jako s tím prvním - bo jsme se rozvedli, ale kde najít vhodného otce - dárce genetické inforamce?
většina můžů v mém okolí mají děti dospělé a do mimin se jim nechce, ti, kteří by byli vhodní a chtěli by, řeší ještě minimálně nějakých 10-15 let alimenty na děti z předchozího manželství a s mladším? Mám strach, že by to neunesl, ztratit svůj život a věnovat se rodině

Ahoj holky , mě je sice teprve 30... ale za pár let tady budu taky skončil mi ted vztah od ktereho jsem si hodně slibovala... 3. vztah ve kterem jsem si strašně přála mit děcko...a tentokrat, poučena z chyb minulých jsem pro ten vztah i hodne obětovala a byla ochotna obětovat i praci...presto to nestačilo je mi smutno. a diky mé praci (jsem stale nekde na cestach) si nikoho asi hned tak nenajdu kdo by to toleroval. a ani uz nemam chut tohle cely zas podstupovat , zamilovat se a pak byt zas zklamana je to zoufalost.

Pridavam sa k single 30tnickam . Mam 31, a stotožnujem sa s pocitmi zakladatelkou tematu Aristes. Zatim chlap, ktory by stal za to- v nedohladne.Chapem aj to, že každa žena je ina a každa mame ine priority.Pre mna su rodina a deti dve z mojich životnych priorit. Ale na druhej strane nie som na tom tak zle aby som bola vo vztahu s niekym, len pre to, že vsetci naokolo niekoho maju, alebo preto že už je cas na deti.Nakoniec, nikdy to dobre nedopadne, ked sa prilis tlaci na pilu.
Poznam v mojom okoli dievcata, ktore maju dve deti na krku a chlapa maju ako dalsie decko - bonus k tomu. Som si vedoma toho co chcem . Chcem chlapa ktory mi bude oporou, a s ktorym mi bude fajn. A aj verim, že taki na tom svete este nevymreli, akurat je ich pomenej, ale stale verim, že sa oplati hladat. Priznavam, niekedy ma prepadnu pochybnosti, ale snažim sa mysliet pozitivne. Este to nie je koniec sveta....

Tiahne mi na 35, som nezadaná, bezdetná, som úspešná vo svojej práci, materiálne veľmi slušne zabezpečená. Ale nikdy som nezakúsila veľkú, *opatovanú* lásku. Deti nechcem mať, neviem čo znamená "tikanie biologických hodín" a celkom sa mi darí stretávať chlapov, ktorí sa s mojou filozofiou ztotožňujú, ale ani jeden ma nezaujal natoľko, aby som chcela z kontaktu vzťah.

Na rozdieľ od Aristes, ja si svoju slobodu vychutnávam a nadovšetko cením a veruže, romanticky čakám na princa na bielom koni. Pretože mne je samej tak dobre, že svoju slobodu som ochotná vzdať iba pre VEĽKÚ, EXTATICKÚ a OBOJSTRANNÚ LÁSKU.

Vrelo odporúčam internetové zoznamky - aspoň mne veľmi vyhovujú, pretože som skor samotársky, introvertný typ, a ešte k tomu prieberčivá. Síce som nenašla životnú lásku, ale stretla som kopu zaujímavých chlapov a tieto stretnutia mi pomohli urobiť jasno v tom, po kom vobec túžim.

Verím tomu, že aj sólo-život a bez detí može byť šťastný, uspokojivý a hodnotný. Pre tých, ktorí si túto cestu vybrali zámerne, alebo vyťažili všetko dobré z toho, čo takýto život ponúka.

PS. VEĽKÚ, EXTATICKÚ a OBOJSTRANNÚ LÁSKU by som si ale chcela vyskúšať : )

Ahoj všem, přiznám se, že jsem nečetla úplně všechny příspěvky (protože se věkově blížím zakladatelce diskuze a nechci se uvrhnout do ještě větší deprese). Ale ráda bych znala vaše názory na pořízení si miminka bez tatínka. Už před sebou nemám tak moc plodných let (věk 40 beru jako krajní - nechce se mi napsat, krajní zoufalství), takže samozřejmě zvažuju myšlenku, co když do dvou tří let vhodného adepta na tatínka nenajdu?

Jste tu některá, která se vědomně rozhodla stát se svobodnou matkou (tj. kde muž funguje jen jako dárce genetického materiálu)? Znáte někoho, kdo situaci takhle vyřešil? Protože jak tu někdo výše napsal, tu pravou lásku můžeme potkat až po padesátce, ale na děti je času o dost méně... Tak jestli my si tu situaci nekompliujeme zbytečně tím, že se snažíme "sčítat jablka s hruškama"

Reaguji na June:
Rozumím Tvé touze po dítěti. Ale přemýšlím nad tím, jestli si jsi vědoma toho, co dítě obnáší.
Jestli na to budeš stačit sama. Uživit se a postarat se o dítě, bez výčitek, že jsi mu nedala to co by mohlo mít - tátu.
Příroda to zařídila tak, že ke zplození dítěte je třeba dvou lidí, a ne nadarmo, oba mají své místo.
když to jinak nejde, a jeden rodič chybí, tak se nedá nic dělat. Ale jít do toho už s tím, že dítě nebude mít tátu...

Jak říkám, jako máma Tě chápu. Ale z pohledu dítěte by se mi to nelíbilo.