35+ bez partnera, bez dětí...

Protože cituješ jiného autora. Citace konkrétního příspěvku je dole, nikoliv nahoře, jak bylo dříve. Pokud označíš text od pumpkin a pak klikneš na citovat ode mě, ukáže se to jako můj výrok.

Mně naštěstí přátelé nechávají poměrně v klidu (až na to ´nechci děti´ = reakce ´ale počkej, až potkáš toho pravýho´..to už mně trošku točí) ale co už se mi párkrát stalo je, že se na mně zapomnělo při nějaké akci s partnery a dětmi..jakoby se se mnou nepočítalo..dokonce jednou..ale to už je dávno, jsme měli jet s kamarádkou a jejím mužem na víkend na koně. Koně miluju a tak jsem se těšila a týden před akcí mně vyměnili za jiný PÁR...měli prostě 4 místa a já byla sama...fuj... Jo a včera jsem byla se šéfem na kafi a přísahám Vám, že v té restauraci seděly jen samé ženské..sám si toho všiml, tak jsem mu právě říkala, že kamkoliv příjdu je přebuchtíno...nemáte taky ten pocit?

Seemo, nic ve zlém, ale my jsme párkrát vzali někoho lichého a byla to pak pěkná otrava, protože ten člověk očekává (většinou), že ho ostatní "zabaví", když ho vzali s sebou. Po poslední takové akci jsem řekla, že na liché počty - když si sama potřebuju odpočinout - kašlu, pže mi to za to nestojí. Neříkám, že jsi taková - jen se dělím o svou zkušenost.

Taky se hlásím do klubu, i když to mám trochu modifikované
Je mi 29, děti nemám a po 11 letech jsem se odstěhovala od přítele. Dlouho jsem měla pocit, že se k sobě až tak nehodíme, přišlo mi, že jsme jak 2 rovnoběžky, co se nikdy neprotnou, měli jsme rozpory co se týče vůbec přístupu k životu a věcem (i když jsme se nehádali), ale já nebyla ve vztahu šťastná a po letech jsem řekla dost.

Teď sem sama, přítel nějak "procitl" (asi díky tomu, že si konečně uvědomil, že jsem schopná od něj odejít), hrozně by mě chtěl zpátky. Po nějaké době samoty jsem zas procitla docela já a teď řeším, jestli je lepší být ve vztahu, kdy si každý jede mentálně po své koleji nebo být sama...

Vůbec nevím, jestli nejsem blázen ve 29 být sama a hledat si nového chlapa, časem bych rádad dítě a tak nějak se usadit a mám obavu, že prostě nikoho nepotkám a časem si budu vyčítat, že blbý vztah je lepší než žádný... A teď babo raď - být srab a vrátit se zpátky do vztahu, kde vím, že nebudu šťastná, nebo být sama a hledat?

...btw někdy si říkám, že terapie pár facek by nebyla špatná věc

No ja mám naštěstí přátele, kteří se mě snaží někam vytáhnout, protože ví, že mě to s dětma baví a jsem ochotná pomoci při krmení, hlídání atd. Ale jinak jsou dovolené obrovský problém...moc ráda cestuju, ale není s kým, jednolůžáky jsou drahé...a většina mích známých si momentálně dražší dovolenou dopřát nemůže- mateřská, hypotéky atd. anebo jedou v termínu, kdy mě volno v práci nedají., párkrát jsem to řešila přes inzeráty..dala jsem se dohromady s nějakou partou holek, nebo holčinou..ale není to ono...

Nevracej se, budeš litovat ... já poprvé procitla po 2 letech, ale řekla jsem si, že ve svých 22 nechci být sama a že na tom vztahu budu pracovat... po 10 letech jsem "odcházela" znovu a zase jsem zbaběle zůstala... dnes jsme spolu 15 let a já jsem zoufale nešťastná, žijem už pár let jen vedle sebe... teď jsem se konečně definitivně rozhodla, že odejdu, mám i nového přítele, jen doufám, že už není pozdě... hlavně na děti, které bývalý přítel nechtěl (a já s NÍM vlastně taky moc ne) a s novým se ještě neznáme tolik, abych to riskla...
Jestli cítíš, že v tom vztahu nejseš šťastná, tak rychle od něj ruce pryč nebo dopadneš jak já.... ve 29 najdeš v poho chlapa pro život, jseš ještě mládá, máš čas na hledání... já taky nevěřila že někoho potkám a stalo se , teď jen aby to vydrželo a když ne tak se svět nezboří, hlavně že už nebudu s někým vedle koho jsem nebyla šťastná...

víš, já si pořád říkám, že vlastně nemám objektivní důvody pro to nebýt šťastná a že jsem možná jenom na ten vztah, který mám, moc náročná. že člověk musí umět být šťastný sám se sebou, protože jenom partner tě šťastnou neudělá... protože žádný vztah není ideální, takže teď přemýšlím nad tím, co je vlastně ve vztahu důležité - jestli jistota, pohoda, tolerance (to určitě), ale jak zásadní je to, když máme oba jiný přístup k životu, tomu kde a jak chceme žít a které hodnoty jsou pro nás důležité... Vlastně téměř celý vztah mám pocit, že moje hodnoty jsou ty divné (přístup k financím, k práci a obecně k finančnímu zázemí - i za cenu, že v práci trávím víc času a nejezdím domů ve 4 - což by mě mimochodem asi zabilo...). ale možná nejsou divné, jsou jenom diametrálně odlišné od těch, které měl můj přítel a možná existuje chlap, který má stejné...?

Ahoj holky, nakoukla jsem do vaší debaty a je to sice úplně mimo, ale zrovna nedávno jsem přečela knížku, které hlavní hrdinka řeší hodně podobné problémy... knížka mě docela nadchla a tak jsem vám ji chtěla doporučit, mimo to, že je hodně čtivá, je vidět, že podobné věci řeší snad úplně každá ženská... (Mimochodem název Kmotra je proto, že hlavní hrdinka nemá vlastní děti, ale samé kmotřence...)

Na takový vztah si myslím, že je vždy dost času.

Tak to si myslím, že není pravda. Pokud ale v takovém vztahu chceš zůstat musíš zvážit jako míru trápení a neštěstí jsi schopná unést. Ale pozor někdy skutečnost překročí i ty naše nejhorší představvy.

V žádném případě nejsou divné, jen jsou prostě jiné než hodnoty partnera.

Víš mě se o tom dost špatně píše, bo netuším jak to všechno nakonec dopadne a opravdu nerada bych cokoliv zakřikla... S dlouhodobým přítelem (téměř bývalým) to mám podobně jak ty... neshodneme se téměř v ničem, náš život je o kompromisech a toleranci, především z mé strany, bo mé názory a požadavky jsou ty "divné"... a najednou je tu chlap se kterým si rozumím v tolika věcech že žasnu... máme dost podobnou představu budoucího života, velmi podobné životní zkušenosti, shodneme se v názorech na spoustu věcí... od muziky až po stejná oblíbená jídla...tohle já v tom dlouhodobém vztahu vůbec neznala, každý jsme byl jiný...navíc nový přítel mi neskutečně pomáhá v současné dost těžké životní situaci, kolikrát už jen tím, že mne vyslechne, obejme, nechá vybrečet, to ten bývalý mne nejen nevyslechne, ale tvrdí automaticky, že si za vše vždy mohu sama...a bohužel s ním si opravdu za vše mohu sama, měla jsem odejít hned po těch 2 letech, kdy mi to poprvé došlo a ne se trápit celých 15 let
Takže já osobně si myslím, že existuje chlap s kterým nebudeš přemýšlet nad tím co to vlastně znamená být šťastná, ale prostě budeš ŠŤASTNÁ a ten kompromis (o tom život prostě je) v čemkoliv pak uděláš ráda a ne proto aby to vůbec fungovalo...

já vím, že nejsou divné, ale trvalo mi 11 let, než mi to došlo

taky jsme to tak měli, ale nakonec mi vždycky přišlo, že je to normální, protože otevřené rozpory jsme nikdy neměli. je to můj první vážný vztah, pro mě je hrozně těžký to, co řada lidí bere automaticky - totiž definovat, co je vlastně ve vztahu normální a co ne...

Chjo... to máme stejný, taky to je první vážný vztah, já se tak zoufale snažila dělat vše pro jeho udržení... má matka to dělala podobně a mě to přišlo NORMÁLNÍ... moje mamina je nyní po 30 letech šťastně rozvedena a mě došlo, že se taky už obětovat nechci, chci být šťastná, mít děti a mít chlapa co mi bude oporou a ne takovýho co si jede jen po svý lajně a já žiju spíš vedle něj

Je mi 34 a taky nemám děti, zatím se z toho nehroutím, tak uvidíme

Tak já tě snad trochu povzbudím. Je mi necelých 42 a mám 2 leté krásné zdravé dítě. Měla jsem ho pozdě, taky jsem dlouho nemohla najít pravého a teď jsem naprosto spokojená, takže nikdy není pozdě.
A mám kamarádku, které je 41 a stále doufá, že bude mimčo, toho pravého dle mého nemá, dle svého ano. Je to cizinec, nežije tu, vídají se jednou za 2 měsíce, on o rodinný život nestojí, i když dítěti by se možná zubu nehty nebránil.
V tomhle věku je samozřejmě obtížnější najít partnera, ale chce to hledat a nevzdávat to.
Já jsem s tím tedy asi byla srovnannější než ty, měla jsem super zaměstnání, dost koníčků a kolem sebe pár známých s nevydařeným manželstvím a pubertálními dítky, kterým jsem tedy ani trochu nezáviděla.

A ještě k těm vztahům, mám za sebou i ty špatné a teď už vím, že normální je vztah, ve kterém je člověk PŘEVÁŽNĚ spokojený. Néé vztah, kde se člověk trápí a neustále se dělá jeden kompromis za druhým, jen aby nezůstal sám. Bohužel se všechno jen zhoršuje a ve vztahu to platí dvojnásob.