Chlap co neumí nic zařídit

Moc jsem to nepochopila. Ty nemáš prachy, ale naléháš na partnera, aby něco koupil, co ty chceš, ale on zjevně ne (resp. nevyvíjí iniciativu)? To je pak otázka toho, jak jste si nastavili doma finance. Neexistuje jediný správný systém, každýmu vyhovuje něco jinýho a když to jednomu nevyhovuje, může zkusit to změnit. Každopádně pokud u vás dohoda zněla tak, že jedete na půl, tak je pak divný nárokovat si, aby partner koupil něco, když já nemám na půlku ceny.

Jako větší problém vidím to mamánkovství. Myslím si, že změnit se to na chlapovi moc nedá. Leda ho podporovat obdivovat, chválit i za menší kroky. Nějak ho nasměrovat. Výčitky všechno jen zhoršují. Ale já bych na to asi moc energie neměla, nepřitahoval by mě.

Reaguji na Falcon:
no, ten je úžasnej. Dal by se naklonovat?...tomu bych možná i tu nevěru taky odpustila

Reaguji na deedee24: poptám se ti jestli nemá třeba dvojče

Reaguji na denisanapl:
No možná by ses místo nakupování skleniček měla taky začít soustředit na sebe , když on to má obdobně. Ať si klidně lape vodu z vodovodu do dlaní, když si myslí, že je to zbytečné. Navíc pokud si tak báječně rozumí s maminkou a bez jejich rad nedá ani ránu, možná by se k ní měl nastěhovat zpátky.

Když oni si ty děvčata ty trotly vybírají sami a ještě jim dobrovolně poskytují komplet servis a tváří se , že je to normální. Takže jediný kdo si za to může jsou vlastně jen ony pokud jsou tak blbé.

Nejspíš bych dokázala všechny běžné činnosti související s domácností, ale na co bych potom měla toho chlapa? Ve skutečnosti umím zatlouct hřebík a vyměnit žárovku, stejně jako můj muž umí pověsit prádlo a uvařit jídlo, ale v běžném režimu prostě každý děláme to tradiční "svoje". Netahám těžké tašky, můj muž zase nezašívá dětem punčocháče. Opravdu si nepamatuji, že bych někdy měnila žárovku, prostě jenom oznámím, že nesvítí a o víc se nestarám. Kdyby můj muž nebyl 2 dny doma, tak bych jí nejspíš vyměnila sama, stejně jako on by doma neseděl dva dny o hladu, ale něco by si uvařil. Myslím, že je to fakt hodně o výchově a o zvycích v rodině. Maminčin mazánek opravdu není nejlepší partie

No, tohle já prostě řeším tak, že řeknu: "Zlato, něco je s oknem. Nejde zavřít." A tím je to pro mne vyřízené.
Hele, ale aby jsme ho zbytečně nezatratily! Třeba je jenom mladej a společné bydlení pro něj zatím není číslo jedna. Ovšem je otázka, jestli by po ten čas, než se pro něj vaše společné bydlení stane prioritou, neměl raději zůstat u maminky

Holky pokusím se odpovědět na vaše otázky. Je mu 30, tudíž přemýšlím i o tom, jestli není na změnu pozdě... S těmi financemi jsem to myslela tak, že na půl berem nájem a jídlo plus když to tak vezmu tak i výlety nebo když jsem do restaurace tak někdy platí on, někdy já, jinak by to nepřežil. A s tou domácností se snažím kupovat menší položky, na které mám, takže to nádobí, dekorace. On na začátku bydlení koupil nábytek atd., to ano, ale tak kupoval si to sám do svého bytu, pořád ho bere jako svůj... A že je potřeb něco dozařídit - blbá polička na stěnu, to ho nezajímá a když se na to jemně po dvou letech zeptám, začne mě osočovat, že co bych nechtěla, že nemá peníze. Takže tak nějak no...

Tím u nás není vyřízené nic, protože když jsem tohle řekla, odpověď byla "a co s tím mám jako dělat??" takže jsem musela na netu najít sama, co se s tím dělává a výsledek - nezájem a pak to pořešil s maminkou... spíš jsem se chtěla zeptat, jak byste reagovali v tomto bodě, kdy jste namíchnuté, že proč se vůbec snažíte, když nemáte uznání a on nechápe, co řešíte a dělá z vás hysterku. Někdy mi přijde, že jsem asi vážně já jenom ta pitomá, že mě zastraší tím "nevím co jako řešíš" a nakonec polevim...

Tohle by mě asi vadilo ze všeho nejvíc. Jinak já bych odpověděla, že to má vyřešit, že je snad chlap......naštěstí mám kliku na partnera, pro kterého je různé zpravování a vylepšování způsobem odreagování a navíc je děsně šikovný, protože nevím, co bych s tím Tvým dělala........
Nevím, o jak rozsáhlý problém šlo, ale někdy bych ho v tom prostě nechala vykoupat a neřešila to...ideálně, aby to bylo ěnco, co se ho co nejvíc dotkne. Nebo bych zase začala sabotovat já jeho - neuvařila mu, nevyprala mu, aj. prostě aby si uvědomil, že když on nebude fungovat tak ty taky nemusíš....Je to sice víceméně ponižující, takhle "vychovávat" dospělého chlapa, ale asi není jiná možnost.....
BTW mě by hlavně asi vadilo to jeho razení se s maminkou.......Aby to pak nebylo jednou tak, že na cokoliv ohledně dětí s ebude radši ptát své mamky, protože nebude respektovat Tvůj názor/zkušenost/řešení.........To by mě hodně iritovalo.

No, já nevím, nechci tě strašit, ale jestli je to třicetiletý maman, který má vlastní byt, o jehož chod nejeví zájem, dokud matinka nedá znamení, tak máš v podstatě dvě možnosti. Zvyknout si, že všechno bude na tobě (organizačně, finančně, technicky), což si neumím dost dobře přestavit třeba v těhotenství nebo ho prostě nechat nějaké amazonce a najít si akčního chlapa, který se dokáže postarat.
Jestli ti to leze na nervy už teď, nechci tě vidět za deset let se dvěma dětmi

To není vztah, to je válka.

Tohle dilema mám no

Ještě by to chtělo založit diskuzi na téma "kde jste našly normálního chlapa" přijde mi, že dnes se chlapi starají tak akorát o svůj vzhled, chlastají a chlapská práce, gentlemanství se vytratilo...

Tak jsem si právě znovu uvědomila, jaký mám doma poklad. Když shrnu včerejší den mého muže: Rano jel do práce, po práci se stavil v jednom e-shopu, aby vyzvedl zboží pro mé rodiče, přijel, sám si ohřál jídlo a najedl se, oblékl se do pracovního a šel uklízet po zimě kolem domu. Já přijela s dcerkou v cca 17:30, on byl venku a svazoval větve na odvoz, hned šel za námi dovnitř a zatímco jsem chystala večeři, udělal s dcerkou úlohy. Pak se najedl, podíval se na zprávy a šel přečíst dceři pohádku a pak jsem šla přečíst druhou pohádku já a když jsem přišla za ním do obýváku, čekaly tam na mě oloupané mandarinky na talířku, abych prý byla zdravá. No, jsme spolu 11 let a neměnila bych A věřím tomu, že takových chlapů je na světě hodně, jen je stačí pohledat

Tak teď jsem fakt v šoku, podle popisu jsem měla pocit, že vám je lehce přes dvacet a je to první společné bydlení, ještě navíc zezačátku...

Osobně se přikláním k tomu samému, co tu už padlo - buď si zvykneš nebo vyměnit. Jsou i případy, kdy se chlap nějak změní, ale to se rovná spíš zázraku než pravidlu.

Reaguji na denisanapl: Na světě je to spravedlivě zařízeno tak, že slušní chlapi mají doma majetnické líné semetriky, které je psychicky šikanují, a oni si po nocích hltají stránky z Proč ženy milují kretény a přemýšlejí, jak ten vztah zachránit.

Taky mi padla čelist, když jsem si přečetla, kolik je milému pánovi let Ve změnu bych nedoufala, takže buď to brát jak to je, nebo zkusit štěstí o dům dál. Ne nadarmo se říká, že člověka opravdu poznáš až ve chvíli, kdy s ním bydlíš. Tak tady to bohužel asi nevyšlo.

Je mu 30 let. Podle mě tohle je věk, kdy by se každý chlap měl nějak vzchopit a chovat se jako zodpovědný člověk za sebe i za svou partnerku či rodinu. Bohužel jsou tací, kteří si na svůj pohodlný styl života zvykli a nehodlají na tom nic měnit. Vlastně očekávají, že se bude přizpůsobovat jen ta ženská. Ty jako ženská máš na výběr. Buď se s tím naučíš žít, že ty budeš ta, která se bude o všechno starat a nebo si najdeš někoho, kdo se bude o tebe starat případně budete mít na všechno vyrovnané síly. Také jsem narazila na jednoho mamánka a i když uměl mužské práce, tak se mu do nich příliš nechtělo a když jsem ho k tomu dokopávala, tak jsem se cítila hrozně poníženě a po tomto zážitku jsem si řekla, že už žádného takového nechci. Buď to prostě opraví, pomůže a nebo to zařídí stylem, že na to někoho zavolá a zaplatí. Díky tomuto problému ten vztah šel do háje, protože mě to tak trápilo, až mě ten člověk přestal přitahovat. Cítila jsem se jako kdybych chodila s holkou. Beru to pořád jako to bylo dříve a zastávám si ten názor, že emancipace za každou cenu nefunguje. Ženy jsou schopné udělat cokoli, ale k tomu už potom nepotřebují doma toho chlapa, ne? A co ti poradit co mu máš říkat? Pokud jsi ho na to upozornila několikrát a bylo to k ničemu, tak můžeš říkat klidně slova svatá a nebude tě poslouchat. To je bohužel ta smutná verze..