Citíte se štastně při cvičení apod?

Ono se nemáš cítit šťastná při cvičení, ale po něm, po tom, co se totálně odděláš

Přesně tak, ta euforie má přijít až poté ale škoda, že to tak neni i během toho cvičení, to by bylo fajn

Reaguji na Adrifinel: Já dokud jsem cvičila,
"že se to má", že je to zdravé, apod., tak jsem z toho byla akorát frustrovaná. A bylo mi čím dál hůř. Když mám ale potřebu se sama hýbat, protože chci, protože to potřebuji , a moci si zvolit způsob pohybu, pak je to jiná.
Když není radost ze samotného procesu, neumím si představit, že by měla být po něm. Z čeho? Že jsem se překonala a dělala něco, co vlastně nechci, nebaví mě a bolí?

já jsem tedy nezažila euforii ani před, ani při, ani po. jediná výjimka - zumba nebo tanec, které mě baví kvůli hudbě. ale že by zrovna euforie? to ne, je to prostě fajn. když jsem chodila běhat, plavat, cvičit...tak z pocitů jen totální únava, bolest, nuda a nakonec úleva, že už je to konečně za mnou :-/ osobně si myslím, že mám nějakou nemoc, která mi odebírá enegrii k pohybu.

Záleží na tom co a jak kvalitně cvičíš.O to co jsem se předtím sama doma pokoušela mi přineslo akorát bolesti zad.Až jsem se jednou konečně dokopala jít do fitka a to sama.Už to mi udělalo dobře že jsem konečně ztratila ostych tam jít totálně netrénovaná a k tomu sama.Měla jsem skvělou trenérku která mě šetřila ale také mi dala do těla,vrátila jsem se.Vzpomínám si,že když jsem tenkrát z fitka odcházela tak jsem byla totálně spokojená,vysmátá jako bych v rauši a to opravdu nepřeháním.A navíc mi to rozhýbalo střeva(od malička mám problémy s pravidelným vyprázdňováním) takže jsem byla velmi spokojená.Žádné problémy více se zády,prostě nic a opravdu cvičení uvolňuje do krve ty správné hormony štěstí.

Já nemám euforii stejně jako imoen ani po. Do fitka nechodím, takže spíše takový domácí aerobik. Málokdy, jdu však cvičit s tím, že se do toho nenutím nebo že bych měla, abych támhleto apod., už jen ten pocit cvičit ve mě nastartuje vlnu negativních emocí.
Do toho se při téměř jakémkoliv cvičení cítím děsně unavena a motá se mi šiška.

Btw. Nedávno jsem byla s "kamošem" venku a šli jsme na menší procházku, ten se až divil jak to, že jsem zadýchaná. A to jsem sím od mala zvyklá chodit pěší túry.

Reaguji na Adrifinel:
Při cvičení se do těla vyplavují endorfiny (hormon štěstí) a proto by jsme se měli cítit nejen při cvičení, ale při jakékoli námaze, fajn.

Špatně dýcháš!
A aby jsi po cvičení nebyla unavená, je potřeba se vydýchat.

Nejsem v euforii ani za mák, jsem zničená a zpruzená, protivná na všecky okolo. Když někdo strašně nadšeně vypráví o chození do fitka, mě se dělá blbě, protože si to jenom představím. Chodila jsem cvičit půl roku a po každé lekci mi připadalo, že bych mohla vzteky rozkopnout zeď... Zrovna minulý týden mě napadlo, že bych měla začít cvičit a tak mě to psychicky zdeptalo, že jsem od toho rychle upustila. Nechci prostě dělat něco, co mi nepřináší žádnou radost, naopak mě to neuvěřitelně vytáčí. Asi jsem divná nebo co

Mám to naprosto stejně, taky mě to nějak nebere, když to musí být, tak to musí být

Tak ale tenhle pocit je pak k nezaplacení, sedím, čučím a cítím jak mě všechno bolí

Podle mě má každý jednotlivý cvičení několik fází - nejdřív prostě cvičím (neutrální pocit), pak začnu být zadýchaná/vyčerpaná (už se mi nechce cvičit), ale to se musí překonat. Pak totiž nastává fáze, kdy mě cvičení baví. A největší uvolňování endorfinů je PO cvičení.

Takže u tebe je možná ten problém, že se do tý poslední fáze nedostaneš, protože tě odradí ty předchozí. Taky záleží, jaký druh cvičení cvičíš. U mě v tomhle ohledu moc "nefunguje" pilates (není to taková námaha), ale zato mám skvělý pocit ze zumby, dance aerobiku, jumpingu, step aerobiku...

Já se tedy cítím šťastně skoro pořád, při cvičení to je většinou ještě intenzivnější. Cvičení je super.

Mně se tedy při cvičení nic, kromě potu nevyplavuje. Aerobní cvičení je pro mně vyloženě trápení kvůli hubnutí, jóga, balóny nebo tanec mně baví, když se mně to daří, ale kdybych tam nemusela (musím kvůli zádům), nechybělo mně to. Po jakémkoli cvičení jsem ráda, že jsem překonala sama sebe.

Chodím do fitka pravidelně, už více jak 3 roky a začínala jsem s trenérem - super ! Motivace, hecování..Mělo to šťávu...

Dnes už chodíme s kámoškou jen my dvě a furt mě to baví..Je pravda, že třeba v zimě se mi tam nechce - představa studeného oblečení z auta... Ale pokaždý se překonám a baví mě to..Odpočinu si, zničím si ,,zdravě ,, tělo, výsledky jsou jak po duševní stránce, tak po fyzické...Za mě ano - cvičení mě baví a mám z něj radost..Ale věřím, že né každému jí přináší...Tak to je, každého baví něco jiného...

Mě teda cvičení děsně baví (aerobic, zumba, spinning, posilovna ) teď nemůžu ze zdravotních důvodů měsíc chodit a jsem naštvaná, nervózní, protivná - prostě mi to děsně chybí. Cvičení mi přínáší radost z pohybu a dobrou náladu, myslím, že jsem na pohybu přímo závislá. Ale chápu, že to každého nebere. Mám kamarádku, která naopak jakýkoliv pohyb nesnáší a je spokojená.