Lež má krátké nohy

Jeden americký psycholog provedl výzkum, ze kterého vyplynulo, že během desetiminutové konverzace zalže minimálně jednou až 60 % lidí. Slušný výkon, nemyslíte? Navíc vymyslet si lež zabere člověku až o třetinu více času, než kdyby řekl pravdu. Co zapříčiňuje, že člověk vědomě lže? Vědci tvrdí, že schopnost klamat a podvádět se v lidském mozku vytvořila již před padesáti miliony lety, přičemž podstatná pro lhaní je šedá kůra mozková, která tvoří asi 40 % hmoty mozku.

Proč lžeme?

Člověk lže, protože je to pro něj výhodné. Často v tom figuruje jiný člověk, kterého nechceme vyslovením pravdy zklamat nebo ztratit, chceme před ostatními vypadat lépe, usilujeme o to, abychom si zachovali tajemství. Lhaní je často prostředkem k udržení si společenského statusu, k získání výhody i možností, jak se vyhnout nepříjemnostem či trestu.

Absurdní na lhaní je to, že nejčastěji lžeme blízkým lidem, se kterými si zároveň zakládáme na důvěře. Proč? Protože pro nás nejsou lhostejní a chceme v jejich očích vypadat dokonale.

Lítáme v tom všichni bez výjimky

Patologická lhavost

Pokud čas od času zalžeme a máme k tomu „dobré“ důvody, dá se to akceptovat. Horší to je v případě, kdy zajdeme do extrému – do patologické lhavosti. Patologičtí lháři se dají s nadsázkou přirovnat k lidem závislým na alkoholu, drogách či hracích automatech. Nedokážou svou závislost zastavit, do svých lží se zamotávají a velice často svým vlastním lžím začnou věřit.

Pro patologického lháře je lhaní jakousi formou uspokojení, avšak pouze v danou chvíli. Nikoliv z dlouhodobého hlediska. Většinou se jedná o lidi, kteří v životě ničeho nedosáhli, vždy patřili mezi outsidery. Lhaní je pro ně jediné, čím na sebe dokážou upoutat pozornost. Patologické lhaní je problém, který si musí člověk sám uvědomit a začít s ním něco dělat. V opačném případě nebude nikdy sám se sebou spokojený a ztratí důvěru svých blízkých, kterou nemusí již nikdy znovu získat.

Milosrdná lež

Můžeme dát lži jakýkoliv přívlastek, ale vždy zůstane lží. To platí i o tzv. milosrdné lži. Kdo nám dal právo rozhodovat o tom, jestli naši blízcí pravdu unesou či neunesou? Jak to poznáme? Tvrdit, že své blízké dobře známe, takže umíme odhadnout, kdy raději použít milosrdnou lež, je více než troufalé. Vždyť člověk dobře nezná ani sám sebe! I když je naší snahou prostřednictvím milosrdné lži člověka ochránit, ve skutečnosti se chováme arogantně.

Zvětšit

Lžeme, protože je to pro nás výhodné

Chceme-li lhát z milosti, měli bychom si důkladně promyslet, jestli to situace skutečně vyžaduje a mimo jiné zvážit, jestli zvládneme dlouhodobě nést takovou zátěž. Co když jednou vyjde pravda najevo a druhého naše lež raní natolik, že se s námi přestane bavit? Lež má krátké nohy a mnohdy jí ty nohy zkrátí sám lhář, protože tu tíhu jednoduše neunese.

Lžeme sami sobě

Lhát svým rodičům, partnerovi, blízkým přátelům či kolegům není vždy fér, ovšem mnohem horší jsou situace, kdy lžeme sami sobě. Kdo z nás se občas nesnažil sám sebe přesvědčit o něčem, co není (tak úplně) pravda? Přesvědčujeme se o tom, že nový milenec, se se svou ženou kvůli nám určitě rozvede. Snažíme se uvěřit tomu, že děláme práci, která nás baví, i když ve skutečnosti nestojí za nic.

Lžeme sami sobě ve spoustě věcí, protože se bojíme změny, nemáme dostatek vnitřní síly, a proto raději používáme výmluvy. Přitom podívat se na situaci v reálném světle, napřímit se a jít do akce by bylo v mnoha případech to nejlepší, co můžeme udělat. Může se stát, že nebudeme úspěšní, ale aspoň to zkusíme. Vždyť žijeme jen jednou!