Před třemi měsíci jsme se rozešli s přítelem. Já ho stále miluji a chtěla bych ho zpátky. Je to zvláštní, byla jsem sama iniciátorka rozchodu. Chci ho
Cítim se tak sama a nepochopena, chybí mi pohlazení a milí slovo že nejsem na nic a stoji za to žít. Ale ja už ani žít nechci kvůli tomu jak jsem si sama spackala život a život mého muže. Cítim že mu bráním ve štěstí a jsem jen překážka ale nemám sílu odejít. Jsem tak psychicky vyčerpaná a opuštěná.
Jsem ta, co sem psala v červenci, která už nenávidí domácí práce, i pochvalu za ně, raději by pochvalu za vzhled, ale dočkala se jen kritiky. A taky ji bolí hlava.
aneb když se člověk opije a vůbec netuší, co dělá, nic si nepamatuje a následně ho začne hryzat vlastní svědomí. jenže kde je ve skutečnosti pravda???
Chtěla bych vás poprosit o radu... Je to zhruba měsíc, co jsem nastoupila do nové práce a seznámila se tam s klukem. Jsme de facto kolegové, on pracuje na jiném oddělení. Na první pohled mě zaujal, já jeho taky. Začali jsme si psát, pozval mě na kafe, seznámili jsme se. Zjistila jsem, že je to člověk, se kterým si hodně rozumím, máme si o čem povídat, máme dost podobných zájmů, oblíbených věcí atd. Ve městě jsem chvilku a moc to tam neznám, takže se mi kolega stal takovým průvodcem a je to tak deset dní, co jsme spolu každý den. Pár dní zpátky jsme se poprvé políbili. Je skvělý, hodný, pozorný, vtipný, líbí se mi.
Je mi 15 let. Spousta holek kolem mě chodí s kluky, ale mě to (zatím?) nijak nebere. Až budu starší, je jasné, že chci chlapa, lásku, svatbu, děti, rodinu. Ale teď ještě mám na kluky čas, nebo ne?
Jsem ztracený a nešťástný člověk. chci být konečně šťastná a radovat se z krátkého života. Užívat si a aby mě lidé měli rádi...................................................................................................................