Můj problém je takový hodně zvláštní. Mám partnera, kterého opravdu moc miluju. Jsme spolu sedm let. Občas mám ale hříšné myšlenky:D Prostě by mi lichotilo být dobývána i nějakým jiným mužem.
je mi 22 let, do 18 jsem neměla přítele, s nikým jsem chodit nechtěla. Pak jsem to dala dohromady s nejlepším kamarádem, což se nikdy nemělo stát. Jsme spolu doteď, já ho mám ráda, ale přítele rozhodně nevidím, nemiluju ho.
Jsme spolu rok.Ve vztahu si snad ve všem rozumíme,ale jsou tady dva problémy co mě štvou.Ani ne tak štvou,ale spíš mrzí.Nikdy mi nic nedal jen tak,nikdy jsem nedostala nic jako omluvu,kytku jen tak že si vzpomene a chce mi udělat radost,prostě nic..
Ahoj všem, občas na tyto stránky zavítám, ale vždy jen jako pasivní čtenář..., jelikož se nemám moc komu svěřovat, rozhodla jsem se napsat si také svůj deníček...
Byli jsme spolu s přítelem dva roky, ale párkrát se se mnou už rozešel. Je tohle definitivní konec? Nebo jen potřebuje čas, aby si uvědomil co potřebuje?
Pokud žena zahýbá či má i třeba jen jednoho milence, proč si někteří myslí, že svého muže nemiluje? A proč si někteří myslí, že tolerantní partner nemiluje ji?
Už delší dobu mám pocit, že se mě okolí snaží dotlačit ke vztahu s lidmi, kteří mě nepřitahují ani je nemám ráda. Stává se Vám to taky? Nechaly byste se nebo byste čekaly na "opravdovou" lásku, která možná nemusí ani přijít?
Připadám si, jako kdyby mi bylo 15 let, přitom mi za chvilku bude 26 : )Znáte to, když uvidíte svého bývalého a bum, je to tam zase? Nemám trápení s láskou, ani ho nechci zpět, .. Jen potřebuji poradit, jak se s ním udržet v kontaktu ..
Nedokáži se rozhodnout, zda se chci věnovat grafickému designu, vizážistice či navrhování interiérů. Myslíte si, že se to dá nějak skloubit všechno dohromady ?