Děti a život s nimi

Já mám děti, taky jsem začala pozdě, po třicítce, kluky nadevše miluji, ale neodsuzuju toho, kdo potomky nechce. Zivot se dá naplnít hlubokým smyslem a láskou i bez dětí. A i rodiče z dětmi mohou žít prázdný a smutný život bez hodnot...nelíbí se mi, že matky odsuzují "nematky", že mají prázdné životy...já jsem cítila, že mám pro co žít i před dětma

Leonna,
tak tento názor zcela sdílím.
Jsou i jiné "smysly života", než děti.
Musíme pamatovat na to, že nám ti holoubci jednou vylétnou z hnízda, a co potom? pokud jsme neměli smysluplný život před dětmi a i během jejich výchovy, na co budeme navazovat potom?
Syndrom prázdného hnízda a žárlivě střežící matka je možná ještě horší alternativa, než bezdětná matka.
Děti máme půjčené. Je to takový dar-nedar. Veliké dobrodiní, a veliká zodpovědnost.
Také děkuji za své děti, za ty drobnosti, které mě denně s nimi rozčilují, za to, jak mi nastavily zrcadlo a mohla jsem poznat sama sebe.
Za to, koli lásky jsem mohla poznat. Vážím si toho.
Ale jsou to samostatné bytosti, nepatří nám, a jednou budeme už jenom sledovat, jak si žijí svůj život. A jediné co s tím můžem udělat, je souhlasit, nebo nesouhlasit. Nic víc. A být kdykoliv nápomocni---ale tím správným způsobem. Víte jak to byslím.

Já jsem to myslela z duchovního hlediska. Děti nejsou našim vlastnictvím. Dostali jsme jen možnost pomoci jim vyrůst. Ale nemůžeme si ne ně dělat jakékoliv nároky. Nemůžem jim říkat co si mají myslet, koho si mají vzít...až budou dospělí...to už bude jejich věc.

Venuše
Souhlasím do posledního písmenka...

Já si nemyslím, že to Venuše myslela jako nějakou odsuzující reakci na někoho tady...spíš jen takové zamyšlení...a samozřejmě to pouto s dětma tam bude pořád (tedy aspoň u většiny)

Já teda ještě děti nemám, ale zdá se mi, že biologické hodiny začaly už tikat, a to tak, že hodně nahlas , tak s tím budu muset asi něco udělat...Rodiče mého přítele si pořídili "na stará kolena" holčičku, a já ji pojala skoro za vlastní. V té době jsme u nich bydleli a bylo to, jako by malá měla dvě matky (teda já jsem ale nekojila ). Dodnes mi občas řekne mami, a to už tam dávno nebydlíme. Ona je prostě poklad, dala bych jí všechno co mám, když jsme se odstěhovali a jezdili k nim jen na víkendy, tak jsme při loučení obě brečely, no prostě láska jako hrom...Ale rozhodně taky pochopím ženu, která se prostě rozhodne děti nemít...a říkat věci, že bez dětí je život bezduchý a prázdný, to mi přijde hloupé...ano, pro někoho ano, a pro někoho prostě ne....Já nesnáším, když mi někdo (konkrétně jedna osoba) pořád cpe své "ty nemáš děti, navíc jsi moc mladá, takže nic nechápeš"...

Armelle

to máš asi taky pravdu, ono člověk vždy touží po tom, co nemá a když to konečně má, tak se zaměří na něco nového apod.

Miu jsme měla v 26, myslím, že tak akorát.

ale né, to je jasné...to bylo opravdu myšleno jen a jen z toho duchovního hlediska, předpokládám, že Venuše pracuje s reiki či něčím podobným nebo se prostě o tyto věci dost zajímá a z toho vyplývá ta její myšlenka...nemyslím, že by uvažovala o dětech jako o věcech, jeví se mi jako chytrá ženská (ale neznám ji, tak nevím)...

Na druhou stranu některé matky se ke svým dětem opravdu chovají dost majetnicky a jako by ty děti neměly ani osobnost, někdy se nestačím divit, jak se některé ženské ke svým dětem chovají

Neumím si představi nemít děti,pak třeba vnoučátka a být pak ve stáří sama,i teď si to neumím představit a užívat si cestování atd..,můžu i s dcerkou,moje známá má 26 let a jejím rodičům,je hodně přes 60...a říkala,že jí tedy ten věkový rozdíl vadil...všichni mysleli,že je to babička s dědou...a kdyby mě někdo oslovoval,místo maminka,babička,tak by mi to asi vadilo....

taky mám jednu takovou culákatou doma. Přihodila se nám a každý večer, když už spí, chodím se na ni koukat a ani nemůžu dýchat z toho, jaký štěstí mám. Někdy mám hrozný strach, že jí někdo ublíží - ne teď, to si ji ohlídám (aspoň doufám), ale až bude větší a velká. Nevím, jak to udělat, aby se jí nic zlého nestalo. Je to moje holčička zlatá a jsem fakt ráda, že ji mám. Nikdy jsem přitom o dětech, jako reálné části mého života, neuvažovala. Myslela jsem právě, jako některé z vás, že mne čeká kariéra, ale tu jsem trochu pustila za hlavu. A jsem ráda, protože dnes mám mnohem větší radost z jedničky z matiky, kterou slečna přinese, než kdykoli dřív z vyhraného sporu. Z každého jejího úspěchu se raduji mnohem víc, než kdykoli z mého vlastního. Já nevím, jak to ty děti dělají, že celkem bezcitnou ženskou, sobeckou puntičkářku během jedné noci změní na pohodářku, která má jediný cíl - aby se její dítě mělo dobře, bylo mu dobře a cítilo se dobře. Jak dokážou, že se stanou alfou a omegou našich životů? Chápete to?

colette11

ano, chápu. Taky se na ni chodím dívat, nesčetněkrát denně ji pomazlím, opusinkuju a prostě se v ní vidím. A bojím se, hrozně moc...

no ona to tam právě tak psala v jednom příspěvku...

Ale to je jedno, každá to nějak cítíme, hlavně aby ty naše děti (i ty naše budoucí děti ) byly s náma šťastné....

Ahojky. I já se připojuji se svým životním příběhem. Když mi bylo čtyřicet, dodělala jsem vysokou školu s vyznamenáním. Porodila krásného zdravého klučinu a po 18 letech plného pracovního procesu si začala užívat mateřskou dovolenou. Mohu plně přiznat, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem v životě udělala. Vše je o životním stylu. I já jsem měla rozjedou kariéru, své pohodlí, cestování atd. Ale holky tohle jde provádět i při dítěti. Je to sice komplikovanější ale .....Už po půl roce jsem byla na své váze, klučina semnou absolvuje jízdy na kolečkových bruslích /on je samozřejmě v kočárku/. Pečuji o sebe ještě více než předtím, vše je spojeno i zdravou výživou. Ale o tomto nechci se rozepisovat. Prostě prožívám krásné období a to štěstí je prý vidět v mé tváři. Mnoho lidí si myslí, že jsem podstoupila plastickou operaci. Jediné co mé tělo vyzkoušelo je botox do čela. Není nic nad dětský smích. na to jak vám večer usíná v náručí. Jo a zapoměla jsem ještě dodat....můj starší syn, který je právě na vysoké škole tvrdí, že až půjde na nějakou nepříjmenou zkoušku, vezme se sebou brášku....jo, jo, jo.....neumím si bez nich život vůbec představit. Ahojky.

Ahoj, když jsem byla v 18 letech těhotná měla jsem pocit že to nikdy nemůžu zvládnout...ale nakonec to nezvládnul jen můj manžel. Když jsem potom za 10 let otěhotněla a narodila se nám s přítelem holčička,bylo to zase o něčem jiném,asi ten věk,zázemí,víc lásky...nevím,ale děti miluju a jsou pro mě to nejdůležitější. Jejich rozdíl 10ti let je pro mě spíš ulehčení,syn nedá na sestřičku dopustit,sice mu bude příští rok 18 ale za to, že se venku ukazuje s malým špuntem se rozhodně nestydí... jsou prostě moje štěstíčka

Bříšku se omlouvám, jestli se jí mé rozjímání nějak osobně dotklo.
Ale
Luciena mě odhadla dost přesně (to ta reiki tak vyzařuje i přes PC? ), nebo spíš pochopila přesně jak jsem to myslela.
Ano, beru děti jako půjčku, a tím nechci říct, že je to něco jako z banky půjčka. Prostě abstraktně.

A ano, dívám se na svět a na život pohledem obecnějším, nejen co se jednoho místa, těla a života týče. Proto možná to nepochopení. Mluvíme o stejné věci, každá jiným jazykem.. Mě děti skutečně duchovně velice povznesly, jakkoliv to může někomu znít nadneseně, divně, fanaticky, a kdovíjak ještě.

já jsem si holku pořídila ve 21, kluka v 27 a jsem ráda, že to bylo takhle brzo. Z dětmi hodně sportujeme a můžeme klidně s nimi závodit. I přes to, že oni běhají závodně já jim ve svém věku docela dobře ještě stačím. Neumím si představit, že bych si děti pořídila ve 40 a po padesátce s nimi jezdila na kole, bruslích a pořád slyšela "tak mami přidej, nestačíš nám" apod. A hlavně chci být mladou babičkou abych tohle všechno stihla i s vnoučaty a ne abych byla jenom babi na pohlídej, tak to by se mi opravdu nelíbilo

Ano, vylétnou z z hnízda a pochopitelně je necháme žít jejich život, budeme souhlasit nebo nesouhlasit, ale pořád je budeme milovat a žít pro ně, pořád budou mít doma svůj pokoj (alespoň u nás to tak bude), své rodiče, pevný bod, od kterého mohou vždy čekat podporu, pomoc a cítit bezpečí.
Moje máma mi do ničeho nemluví, nezasahovala nikdy do našeho manželství, práce apod., stále je to moje úžasná a milující máma, ke které strašně ráda jezdím, miluje moje děti a já ji považuju za anděla. Je mým vzorem té nejlepší mámy. Ano, žije samozřejmě také pro sebe, aktivně sportuje, užívá si dovolené, cestuje, vzdělává se... to ale neznamená, že přestala žít pro svoje děti v okamžiku kdy vylétly z hnízda.