Jak se motivujete, abyste zvládly školu, práci, rodinu?

Čauky...

Jsem ve 3. ročníku na bakalářským... Po-Čt chodím do školy, mám po-st do 18:15 více méně vkuse... a pátek, sobota, neděle chodím do práce. Do toho žiju s přítelem, starám se o domácnost - žehlím, peru, chodím nakupovat atd. atd. Je mi 21 a není to pro mě zrovna lehký... Ještě k tomu musím dělat bakalářku a chystat se na státnice.. Takže možná seš na tom ještě dobře

No né, určitě se školou nešvihni. Prostě zatni zuby a do toho.. práce budeš mít až do konce života dost

Reaguji na Rumvil:
Tý jo, tak to je síla, fakt. Jak dlouho to takhe můžeš vydržet. To je opravdu moc. Nepomůže Ti někdo?

Reaguji na Pralinkalinka: já dělám dvě vysoké školy prezenčně a brzy mě to asi taky zabije. Ale dobrovolně se nedám a ty se taky nedej! Bojujme!

Ahoj, tak já si dodělávám maturitu. Chodím úterý do školy. K tomu práce, rodina a momentálně jsem se stala babičkou. Přijde mi taky že to nezvládám ale zase si říkám že nějak prolezu k maturitě a pak bude otázka učení a disciplíny. Každý týden říkám že snad skončím jak mě ta škola nebaví nebo jak nás tam prudí, ale chtěla jsem to tak se musím snažit.

Holky, já nedělám skoro nic, a stejně nestíhám, připadám si trapně, asi bych se měla více strhat, abych nějak zapadla mezi "normální uhoněné lidi".
Páč takhle jsem fakt nějaká neschopná, když nezvládám ani to málo, co proti vám mám (pravda, jsem staršího data).
Fakt je to normální, pracovat, studovat, starat se o děti a ješt fungovat?
Jak to mají asi chlapi? Práce, a fajront. Pochybuji, že by se tak strhali. Znají svou cenu, vědí, že nemusí mít za všech okolností vše tip top. Možná by část povinností mohli převzít. Děti, domácnost, vaření? Co? Nebo vám to takhle vyhovuje? Jak dlouho to asi může takto fungovat?
Já už jsem vyhořela a dávám se do kupy, a už nejsem ta silná. Už ani nemůžu. Tohle chcete, nebo myslíte, že to u vás bude jinak?

Mám to úplně stejně. Chodím po-st na VŠ, čt-ne pracuji. Bydlím s přítelem takže se starám o domácnost většinou po večerech to se u toho i učím. Nakupuji vařím u toho píšu seminárku peru žehlím uklízím protože přítel si není schopný po sobě uklidit. Takže pořád v jednom kole a na zábavu není čas ani na koníčky.

Je mi dvacet, jsem na vš skoro furt do večera. S přítelem spolu bydlíme rok, starám se o praní, žehlení, vaření, uklízení, nákupy zajišťujeme oba, občas jdeme spolu. Ráno vstanu, něco poklidím (většinou přítelovy trenky a ponožky u postele), jdu do školy, cestou ze školy pak nakoupím, přijdu domů, udělám večeři, kouknu, co je potřeba, takže pak buď dám prát, skládám prádlo, myju záchod, nádobí, zametám apod. Do toho se učím...Na zábavu není čas, nějak moc přátel nemám a ostatní mají taky těžké školy, takže času opravdu není nazbyt. Hodně mi chybí, že si nemám s kým moc popovídat, přítel chodí z práce celkem pozdě, pak si sedne k počítači a projíždí si zprávy, hraje hry atd. Občas toho mám plné zuby a nejradši bych sebou plácla jen tak na zem a zůstala jsem tam ležet, jen ať si mě nikdo nevšímá a nic nemusím.. Motivace je u mě jak kdy, někdy nemám fakt na nic náladu a nic mě nepovzbudí. Ale teď se například těším, protože jedu na víkend k mamce a taťkovi, uvidím sourozence a vím, že tam nebudu muset nic dělat a hlavně si budu mít s kým popovídat, takže to je teď moje největší motivace, jak všechno do pátku zvládnout.

Reaguji na marbee:
Cítím to tak nějak stejně

Reaguji na Venuše:

No tak jsem zvědavá, jak dlouho to vydržím No každopádně včera jsem se přítelovi zhroutila, pže jsem přišla pozdě domů a doma nepořádek, který na mě čekal. Tákže mi slíbil, že bude umývat nádobí a já zbytek. Mně to neva, nádobí umývám nerada, takže pro mě velká pomoc. Navíc cokoliv mu řeknu, udělá hned a bez výmluv...
On už pracuje, ale čekaj ho taky státnice a diplomka, ale zatím se k tomu nějak nemá, tak mi musí trošku pomoct..

Reaguji na Rumvil:
Tak to jsem ráda, že v tom takhle nejsem sama...

Holky, mě přítel nepomáhá vůbec, kromě toho, že cestou z práce koupí pečivo a to mu to musím fakt jasně říct, protože jinak mu to ani nedojde...A když ho poprosím, ať vynese koš, kouká jak sůva...

Tak jsem na tom také dost podobně. Mám VŠ: Po-čt škola někdy do 16h někdy do 18h. Když mám do 16h jedu pak ještě na 3h do práce. Pak nákup, uvařit, uklidit, dva psi, přítel ( i když síla na sexuální život mi po náročném dnu dost chybí ), umýt nádobí, vyprat a pak večer kolem 21h konečně zasedám k úkolům do školy. Na bakalářský práci jsem ještě nezačl ani dělat
Víkend mám někdy volný, někdy pracuju. Do toho v týdnu musím jezdit za maminkou, což bohužel taky zabírá čas.Taky docela často musím jezdit do knihovny, kvuli knížkám do školy.
A jak se motivuju? Miluji svůj život, za nic bych ho nevyměnila. Je mi 24, a od 18 žiju s přítelem. Hrozně moc jsme vždycky chtěla být samostatná, takže si to užívám. Miluji mojí rodinu - přítele a pejsky(takový moje děti ). Snažím se žít tak aby mě každý den něco potěšilo - motivovalo - abych každý den měla důvod se usmát, mít radost.... Nemyslím tím každý den si něco koupit, i když i to udělá radost. Snažím se hodně věřit v to, že to co dělám má smysl. I když musím přiznat, že v době zkouškovýho období, ani tohle nezabírá a krize přichází Hlavně ted když většina mých kamarádů už pracuje. Taky už by se mi líbilo "jen" pracovat

Tak to máš dobré....mě se ta motivace fakt těžce udržuje, když mi přítel skoro s ničím nepomůže...Navíc to jeho hraní má poměrně fatální dopad na náš sexuální život, takže postupem času už jsem fakt otrávená a veškerá motivace z celého dne, kdy si třeba něco koupím, něco hezkého udělám,potkám dobrého kamaráda, jde úplně do háje... Jak se teda motivujete? Já se ráda setkávám s lidma, když je s kým, mám ráda dobré víno, zalézt jen tak do postele a něco zajímavého si přečíst, koupit si něco pěkného, koupit příteli něco, co má rád...

Jj, je to těžký. Zapomněla jsem dodat, že taky chodím do práce na pol. úvazek a bydlím s přítelem. Naštěstí domácnost nijak moc neřešíme. Jíme většinou venku. Všichni si myslí, jak všechno zvládám. Já si taky koupím občas něco pěkného nebo jdeme někam ven. Jenže mě většinou všechna radost přejde, když vím, co mě zase třeba zítra čeká.