Jak se vyrovnat s neúspěsností léčby?

Ahoj, je mi vážně moc líto, čím procházíš Vážně si ani nedovedu představit a můžu jenom hádat, jaký to musí být. Chápu, jak je asi těžký se pohybovat mezi přáteli nebo v rodině, kde se tom snaží nebavit a pouze něco shovívavě odpoví. Musí to být pro ně taky velmi náročné. Zkusila jsi jim to říct tak, jak to teď říkáš tady?

Napadá mě, že by ti třeba pomohlo pohovořit o tom s někým (kdo nepatří ani k přátelům, ani k rodině) i osobně...

Ahoj, doporučuji si přečíst tuhle knížku. Ačkoli jsem nikdy nevěřila (a stále ani moc nevěřím) na reinkarnaci a pod, tahle knížka mě v době nemoci nezkutečně uklidnila a tak nějak s nemocí smířila. Autor umí krásně psát, je to takový jemný balzám na duši

Doporučovala bych vyhledat psychologa, v tvé situaci by možná šel i přes zdravotní pojišťovnu.

Bojovat a užívat si života! Držím palce!! abys tu mrchu přeprala!

Jo, doma se o tom bavíme hodně, mamka je lékařka. Ale furt si jedou to svoje, budeš dobrá, musíš bojovat, musíš věřit atd. Jakmile začnu o posledních věcech člověka, tak hned na to nemysli, času dost (kolik asi tak...?). K psycholozce jsem zacla chodit, zatím jsem teda byla jednou.
Každý, koho se to netýká, většinou říká, jak by chtěl navštívit přátele, já nechci nikoho navštěvovat, nikomu nic řikat, nechci přátele otravovat s tímto tématem, představa rodiny a přátel defilujících mi u pelechu, kde ležim nemohoucná, mě strašně děsí. Umřít chci v nemocnici, aby s tim doma neměli práci, prostě všecko to, co píšou v těch chytrých příručkách, mám tak nějak jinak...

El, každý si v takové situaci musí najít "ten svůj" způsob jak se s věcí vyrovnat. Před rokem byla v podobné situaci maminka mé nejlepší kamarádky a ač to bude znít pro někoho absurdně, všichni jsme se poddali andělům a víře v něco "nad zemí" Bohužel ti nedokážu poradit nic konkrétního, jelikož tě neznám osobně a tudíž je těžko cokoliv radit, přeju ti však co nejvíce síly, to je to, díky čemu tento životní boj zvládneš. Zkus rodině vysvětlit jednou větou, že to, že si chceš určité věci ujasnit, neznamená, že se vzdáváš. Jen chceš mít ve věcech jasno abys pak mohla dál bojovat s čistou hlavou

El, to je mi moc líto. Vím z předešlých témat, že jsi velká bojovnice. Na chytré knížky se vykašly, a jednej tak, jak cítíš, že je správné a pro tebe dobré. Asi nemá smysl tyhle věci v sobě dusit-na straně druhé, rodina se nechce smiřovat s tím jak to je, snaží se tě spíš chránit a proto o tom nechtějí mluvit a odbývají tě shovívavým pohledem a úsměvem.
Nevím, co více ti poradit, s tímhle se musí každý poprat vnitřně sám-což je hnusný, ten strach znám. Jen nezapomínej, že ještě stále nic není definitivní. Moc držím pěsti

Reaguji na Ellenuschka: Je mi líto, že toto prožíváš, musí to pro tebe být těžké. Každý člověk je individuální a proto ne na každého sedí to, co je napsáno v příručce. Není divné, že to tak cítíš. Nebylo by asi špatné, aby s tebou k psychologovi šli i tví nejbližší, možná by se pak na celou situaci dívali trošku jinak, kdyby si o tom s nimi promluvil odborník. Bylo by dobré navštívit psychologa, který se zabývá takovými tématy - ne všichni na to mají, bohužel. Nebylo by špatné zeptat se na to v hospicu, určitě by ti byli schopni a ochotni poradit. Co se týče umírání v nemocnici je to tvá volba, ale být tebou zvážím hospic. Je tam naprosto jiný přístup k lidem. Nemusíš být věřící, aby jsi mohla jít do hospicu. Tví nejbližší by měli pochopit, že je teď pro tebe důležité řešit, jak by to všechno bylo, kdyby léčba nezabrala. Hlavně ale nevzdávej boj (ikdyž nám ostatním se to teda pěkně kecá), myslím si, že naděje existuje vždy. Držím ti pěsti, aby léčba nakonec zabrala.

Moc držím palce.
Napadla mě knížka, která je velmi posilující: Miluj svůj život od Louise Hay, která si sama prošla těžkou nemocí.
"Klíčové poselství v této jedinečné knize je: Vydáte-li pozitivní energii při práci se svou myslí, můžete uzdravíte své tělo. Vysvětluje, že tím, jak limitujeme své myšlení a názory, vytváříme ve své mysli zárodky a příčiny nemocí. Autorka nás vede k pozitivním změnám v našem myšlení a vytváří prostředí, které nás vede k prožití kvalitnějšího a hodnotnějšího života. Myšlenky a slova, která vyslovíme, tvoří náš život."

Ale mamka má pravdu. Pozitivní myšlení a doufání, má daleko větší sílu, než kdejaká léčba.
Psychologové dokonce říkají, že nemoc se musí příjmout a ne s ní bojovat. Tam je možná ukrytý klíč...

S touto knížkou to prožívala i právě kamarádčina máma + dalších několik Louisiných knih Ale ne všichni se ztotožňují s tímto způsobem vypořádávání se se situací. Každopádně je to knížka úžasná

Moc mě mrzí, co prožíváš. Musí to být velmi těžké.

Pokud by ti vnitřně nějak pomohlo mít tyhle věci vyřešené, tak to svým blízkým řekni. Bude to pro ně určitě nepříjemné a bolestné, tyhle věci řešit, ale jestli ti to přinese aspoň trochu klidu, bude to jedině ku prospěchu.
Asi bych se snažila vyřešit si věci, o kterých vím, že by mi nebylo příjemné je mít "otevřené". A pak už bych se zabývala pozitivnějšími věcmi. Dělej to, co tě baví, co ti přináší radost a věnuj tomu co nejvíc času. Asi bych taky vyhledala pomoc psychologa, možná by také nebylo špatné řešit otázky ohledně života a smrti s někým duchovně zaměřeným, pokud cítíš, že by ti to mohlo pomoct. Hlavně se snaž neztrácet naději, protože nikdy nevíš. Třeba té nemoci ještě pořádně nakopeš p*del.

Jenom aby člověk zbytečně neztrácel čas kdy mu je ještě fajn a doufáním se neprodoufal až ke konci.
Reaguji na Ellenuschka:
Udělej co musíš a co ty sama uznáváš za vhodné,nikdo z nás neví dne ani hodiny a pokud máš potřebu urovnat své záležitosti,tak to udělej.
Ellen,byl jednou jeden moc krásný film,jmenoval se URL a bylo tam ukázáno jak vypadá ten konec.Natočili ho pak ještě jednou s novým obsazením a už to nebylo ono.
V tom filmu je skoro návod jak si má člověk užít,když mu řeknou "máte posledních pár měsíců".
Tohle téma je citlivé,je to divné bavit se co a jak když,ale člověk o tom většinou nemá s kým mluvit neb právě okolí ho chlácholí a brání se rozhovoru.

Holky, dík za vaše ohlasy. Psycholozka je specializována na onko pacienty. Tak snad pomůže. Kéž i ta chemka, ale bojím se. Kazdopádně, čekají mě opět 3 měsíce nejistoty, než budou moct udělat další CT.
Michaela18: holka, Ty jsi drsná i na mě 😊. Myslim v dobrým, samozřejmě. Já jsem stále normálně vypadající soběstačná ženská a představa, že se jdu někam zeptat - dobrý den, já jsem nemocná, můžu k vám přijít umřít, teda až to bude aktuální? No hustý 😊
Já spíš myslela prostě v nějaké instituci, příčí se mi představa pohřebáků před bytovkou. Ale napadla mě i myšlenka sežrat nějaký prášky kdyžtak, kdyby bylo nejhůř. Prostě mít to ve svých rukách... Teda trochu doufám, že na to nedojde, ale coby kdyby je moje oblíbená zábava celý život.