Jsem perfekcionistka

Reaguji na sabina1990:
To mám stejně

Neříkám, že jsi nikdy nic nedokončila. Ale pokud napíšeš, že si sedneš k angličtině a hned se zvedneš, že se musíš jít učit něco jiného, mi spíš připadá, že jsi roztěkaná. Ale třeba se pletu.

Chápu Tě, chceš mít test na plný počet bodů, dostávat pochvalu pokaždé apod. Jenže rozdíl je v tom, že perfekcionista pro to udělá všechno, zatímco z Tvého úvodního příspěvku to tak nevypadá. Z těch dalších už spíš, třeba jsi to vážně jen špatně popsala, případně my špatně pochopily.

Reaguji na sabina1990:
Jj, je fakt, že perfekcionismus je touha po dokonalosti. Většina lidí, pokud toho dosáhne, je spokojených a u tebe, i když dosáhneš velmi dobrých, nebo dokonce nejlepších výsledků, jak sama popisuješ, tak tě to nenaplní a neuspokojí. Už tomu rozumím.
To by rozhodně stálo za to, konzultovat s psychologem.

Reaguji na ILChazz: Všeho, bohužel Ať už jde o školu, vzhled, úklid, vaření... Strašně mě to ubíjí a unavuje, jsem věčně nespokojená

Ještě mě napadlo, že třeba nevím co je tohle - chcu si třeba přečíst knížku, začnu číst a hned mě napadnou další věci, který bych chtěla dělat: vypisovat si recepty, číst na netu o kosmetice, učit se další jazyk, psát absolventku, cvičit, uklidit... a jsem potom taková strašně nervozní, že nemůžu stihnout všechno a proto nestihnu nic... - nevíte co je tohle?

Nebo třeba fakt úžasný pocit: jsem v obchodě a nakupuji - najdu spoustu levných a krásných věci, mám strašnou radost a začnu být šťastná a pak si třeba řeknu: k čemu mně to je, když třeba zítra mě může přejet auto...a mám po náladě a po štěstí. Mám prostě pocit, že za každé i malé štěstí musím být nějak potrestaná... ale to už nesouvisí s perfekcionismem...

Jsem na psychologa?

JJ, to teda je

To taky, když to teď píšeš... A s tím se dá něco dělat?

Hodně špatně jsem to popsala, máš pravdu

Takže nikdo z vás nemá nějakou radu jak se toho zbavit? Kromě toho psychologa? Ráda bych si třeba nejdřív přečetla nějakou knihu třeba... Já mám těch problému totiž podstatně mnohem víc a myslím, že psycholog by se zbláznil ze mě a sám by ho potřeboval

Napadá mne hyperaktivita, potažmo ADHD.

Od dětství jsem potřebovala být ve všem nejlepší a cítit uznání ostatních. Potom jsem nemohla vyjít z domu, aniž bych nebyla dokonale upravená, neustále se hlídala v jídle, abych nepřibrala, v projevu, abych působila kultivovaně, i po tréninku jsem si přidávala, dřela v posilovně, ve škole chtěla ty nejlepší známky a můj přítel hrál fotbal, takže jsem doslova našprtávala všechno o něm (fotbale), abych se před ním mohla blýsknout, jak jsem úžasná holka. Postupně to došlo tak daleko, že jsem spala 4 hodiny, abych všechno stíhala. A nakonec se z toho zhroutila, protože to nešlo vydržet. Pomohl mi až psycholog a následná změna prostředí.
Chci tím říct, že s naprostou většinou poruch se dá něco udělat. Dá se to nějak zkrotit, ovládat. Je to boj, ale rozhodně je to daleko lepší, než se pořád stresovat tím, že existují krásnější, inteligentnější, úspěšnější lidé než já.

to je dobré můj psycholog mi říkal, že tam v podstatě nikdo nepřichází s jediným problémem. Oni mu vždycky něco dalšího najdou

Reaguji na Dendínka: Jenže on je problém, že já netoužím po obdivu a uznání ostatních. Dělám to jen pro sebe, pro svůj pocit. Mně je dokonce trapně, když mě někdo vychvaluje (ať už je to babička, učitel...)

Děkuji, přečtu si o tom něco...

Reaguji na sabina1990:
Tak mi v podstatě taky nešlo o to, aby mě někdo chválil. Já jen chtěla vidět, že v okruhu ostatních jsem nejlepší. Ale je pravda, že kdyby mě někdo upozornil na nějakou chybu, tak se asi sesypu.
Stejně si myslím, že chtít uznání sám po sobě je ještě horší. Když jsi dobrá, okolí Ti to řekne. Ale naplnit svůj pocit, že jsi dobrá, je daleko těžší.

U mě by hledat nemusel, mám vypsanej celej seznam problémů! Mě by léčili celej život