Když trpíte nemocí, kterou ani nemáte...

Pomůže ti psychiatr a vhodná medikamentozní léčba.

Každý se občas něčeho obává ... ale u tebe je podle mne problém v tom, že se příliš sleduješ a upínáš veškerou svou plnou pozornost sama k sobě. Je dobře, že si sama sebe a svého života natolik ceníš, ale víš jak, nic se nemá přehánět Ostatně - pokaždé, co se dívám na večerní zprávy, mám dojem, že všechny tebou vyjmenované nemoci jsou jen slabý odvar toho, čeho by bylo potřeba se doopravdy obávat ... tedy ne že bych ti chtěla přidělávat ještě obavy multikulturně - etnického charakteru, spíš poukázat na to, že člověk má tak širokou škálu možností ke svým obavám, že někdy je opravdu lepší to všechno hodit za hlavu i s konstatováním "se** na to - nějak bylo, nějak bude" , jinak by se dočista zbláznil.

Dost lidí mě považuje za hypochondra, akorát, že já jsem ten hypochodr, který chodí k lékaři velice minimálně.
Hypochondrie , není o tom , že chodíš k lékaři.Označení hypochondr vystihuje přehnané , intenzivní zaměření na zdravotní stav .Hypochondr vlastně sám sebe i okolí přesvědčuje o neexistujícím vážném onemocnění .
Já bych tě k psychiatrovi rozhodně nehnala, spíše doporučuji regresi nebo kineziologii ,tam je ten kostlivec , dá se to rychle a efektivně těmito metodami odstranit.

Reaguji na dadabus:

Děkuji za vhled. Takhle, televizi doma nemám už pár let přesně z těchto důvodů, nemůžu na to koukat, stačí když si najedu na seznam a přelétnu zpravodajské titulky. Snažím se to ignorovat, ale samozřejmě, že člověku neunikne, co se ve světě (a kdyby jen ve světě) děje.
Máš pravdu v tom, že se moc pozoruji, to mi máma také říkala už od mala, jenže to je to, co mi hlava nebere. Kde se to ve mě jako vzalo...jestli třeba nějaké trauma...nebo nevím. Podle mě mají tyhle psychosomatické a hypochondrické stavy někde nějaké kořeny, člověk si to přeci nevybuduje v sobě sám. Já to tak nějak dělám automaticky, s nemoci jsme denně ve styku, je to nevyhnutelné a hned mám obavy z toho: "co když to mám i já"? Prostě to tak přijde samo...a pak se rozjede ta mašinérie viz. hledání na netu, a klasické vidění se v příznacích: to mám taky a tohle taky...
Pokud je to nemoc, psychická, nevím, co zmůžou takové léky, to mi jako zabrání v tom, abych to dělala? Nedokáži si moc takový proces představit.
Navíc, čeho se tedy upřímně bojím nejvíce, je to, že si jednou opravdu takhle nějakou nemoc reálně přivolám. A pak už nebude cesty zpět.
Každopádně abych jen tak nebrečela nad rozlitým mlékem, opravdu jsem se k tomu psychiatrovi objednala...a pak, děj se vůle Boží!

Reaguji na mikkýsek:

Díky, mohu se zeptat jestli s tím máš osobní zkušenost? Přijde mi to velice alternativní a někdy i poměrně riskantní způsob odstranění problémů, přijde mi divné, že takhle šmahem to NĚCO prostě z té hlavy zmizí. Jsem navíc 100% přesvědčená, že těch kostlivců u mě bude mnohem, mnohem více, především co se týče traumat z dětství apod. - tak jen, abych nakonec nezjistila, že je potřeba vymazat mi z hlavy 20 let života
Ne, samozřejmě beru to teď velice s nadhledem, ale zajímá mě, jaký k tomu máš ty vztah, podle mě někdo, kdo to sám nezažil to není schopný úplně snadno doporučit, jelikož u mnoho lidí panuje jistá nedůvěra u k těmto metodám.

Reaguji na slimatko:

K psychiatrovi jsem objednaná, jen doufám, že těch léků nebude potřeba! Nedokáži si představit, jak bych někomu vysvětlovala, že beru léky na hypochondrii.
Navíc už ten pocit, že jdu na psychiatrii je vážně příšerný, psychiatr = jsem magor. Teď jsem ještě v pohodě, ale nedokážu si představit ty pocity, až tam půjdu.

No psychiatr ti pravděpodobně léky napíše. O tom ta psychiatrie tak trochu je. Pokud jsi si téměř jistá, že máš nějaké "kostlivce ve skříni", pak by měla být lepší metodou psychologie. Tam tě psycholog pozvolna navede přesně tam, kde je potřeba. Nezavrhovala bych ani tu regresi. Někdy je řešení problémů strašně jednoduché a klidně stačí jedno sezení. Třeba je řešení jednoduché, jenom si to v hlavě aktuálně nejsi schopná připustit....Ale toho psychiatra určitě navštiv, za to nic nedáš, může to být i na léky, ale pak bych doporučila přidat i toho psychologa.

Já jsem tyhle stavy (teda né takhle přehnaně jako ty) měla taky. A to když jsem studovala zdrávku a měli jsme patologii. Všechny nemoci, o kterých jsme se učili, jsem najednou měla. A nejen já, půlka třídy. Všichni byli na smrt nemocní.

A to že se bojíš že umřeš atd., já mám od mala hrůzu z války. Když jsem byla malá, zdály se mi sny, že je válka a že okolo mě umírají lidé. Teď se toho hrozně bojím, když vidím co se děje, je mi z toho zle. Lidé okolo mě mi říkají že u nás žádná válka nebude. Ale já tomu nevěřim, hrozně se toho bojím.

V tvém případě si myslím, že bys potřebovala nějakou zábavu. Něco, co by tě rozptýlilo, abys neměla tolik času na to, se tak moc sledovat. Ideálně si pořiď děti . - vtip.

A ty na potkání vykládáš lidem, jaké léky bereš a proč? Nebo proč by ses měla někomu svěřovat? Vždyť to přece nemusí nikdo vědět.

Ne, tak to není. Stejně tak jako se chodí k lékaři se zánětem průdůšek, tak se chodí k psychiatrům s duševní nemocí. Od toho snad ti lékaři jsou. Stydíš se snad za fyzickou nemoc? Tak proč by ses měla stydět za psychickou? Může si snad někdo sám za to, že má třeba schizofrenii? To jsou všechno jenom předsudky. A navíc tě nikdo nenutí komukoliv o tom říkat.

Já bych zkusila toho psychologa, připadá mi, že ti jdou víc do hloubky než psychiatři, kteří ti akorát napíšou léky. Mimochodem, jako malá jsem se taky bála smrti. O půlnoci jsem se budila z nočních můr a brečela, že nechci umřít. Do dospělosti mi to nezůstalo, spíš naopak jsem se naučila to chápat tak, že to je prostě součástí života.

Jsi neurotička - jak z učebnice. Efektivní léčba spočívá v systematické, dlouhodobé psychoterapii. Pokud k tomu nemáš deprese, tak léky nejspíš nebudou na místě - jestli jsou tvoje úzkostné stavy natolik závažné, že na ně psychoterapie nebude stačit, musí posoudit psychiatr.

K tomu nejrůznější relaxační cvičení a tak.

Reaguji na adelka152: Antidepresiva nejsou určeny jen pro lidi s depresemi, překvapivě. Třeba já je beru na neurózu resp. tetanii. Žádná psychoterapie by mi v mém případě nepomohla.