Návaly emocí, které způsobují pláč

Mám to taky tak ... a myslím, že nenaděláš nic. Jsi holt tak trochu větší cíťa jako já

mám uplně stejný problém a nevím jak na to, brečím kvůli každé kravině

mám to samý, rozbrečí mě snad každá blbost... nechci před lidma moc brečet (přítel, kamarádky..) a tak, když tomu chci zabránit začnu rychle mrkat a koukat třeba do zdi a za chvilku to přestane... ale funguje to jen někdy

Z toho si nic nedělejte,já to mám taky tak.Jsme prostě hodné a citlivé holky,je to pořád lepší než být zlá a bez citu.

Holky to je všechno v emocích, necháváte se jimi unést. Vždy, když cítíte že "to na Vás jde", je nutno si najít nějaké téma, které to oddálí či odvrátí. Je to těžké, ale jde to. Když se naučíte ovládat své emoce, bude Vám hned líp, je to prima i když člověk cítí, že na něj leze vztek, že by někoho bacil ..., a pak toho lituje - tomu všemu lze předejít. Naše emoce nás ovládají víc než si myslíte, náš limbický systém je velmi důmyslný a dokonalý. Doporučuji knihu Emoční inteligence od pana Golemana. Super počtení

Myslím, že je to hodně zjednodušená rada. Hornony, které jsou rozbouřeny antikoncepcí, či očekávaným cyklem, není jednoduché zvládnout.

Kamarádce pomáhá začít mluvit. V některých situacích to sice nejde, ale když to jde, tak začne žvanit a tím to vždycky zažene.
Může to taky být projev nějaké úzkostné poruchy nebo i deprese.

Na tyhle návaly jsem taky trpěla, byla jsem tehdy na tom tehdy celkově špatně. Student samoživitel, věčně v práci nebo ve škole, neustálá finanční tíseň, žádný čas na kamarády, bez přítele. Když jsem se jednou rozbrečela, nešlo přestat. Jednou to na mě přišlo uprostřed zkoušky. Seděla jsem před panem docentem a řvala a řvala, nešlo to zastavit, i když jsem si uvědomovala, že se mi nic neděje, brečela jsem naplno, ani nadechnout jsem se nemohla, celá rudá, no hrůza. Ptal se co se děje, a mě nenapadlo přes nic lepšího, než ze sebe za hlubokého vzlykání vykoktat, než že mě zkouší už moc dlouho a mě ujel poslední vlak domů. Přitom já sama netušila, proč brečím.
Tyhle stavy se zlepšily, až když jsem potkala přítele, který mě naučil, že život není jenom o stresování ze školy a o odpovědnosti, že mě bude mít úplně stejně rád, i kdybych nedostudovala. To mi úplně změnilo pohled na život, uvědomila jsem si, že všechno bylo způsobené tlakem z domova, kde mi neustále vtloukali do hlavy, že bez školy budu nula, která skončí jako bezdomovec.
Může to mít samozřejmě i jiné příčiny, ale u mě to bylo neustálým pocitem úzkosti z toho, že nesplním očekávání druhých, a přesto mi to "ti druzí" nijak neusnadní. Pomohl až jiný pohled na svět a celková psychická pohoda. Pak jsem ji najednou uvědomila, že jsem už rok nebrečela takhle hystericky. A když už si pobrečím u filmu, nevadí, je příjemnější brečet dojetím, než bezdůvodně a iracionálně.

Mě například dojme k slzám, když ve filmu Sám doma mu nakoneci přijede ta rodina a Kevin už neni sám.. Typicky americký, viděla jsem to snad milionkrát, ten film mě nebaví ale když ho kolem vánoc náhodou zhlídnu, tak sama sebe proklínám že už zase řvu...
Jakýkoliv smutný příběh třeba z Indie nebo odkudkoliv, kde se někomu něco stalo, a pak se našlo pro něj řešení... A já zas slzy v očích... To je až směšný, ale mam to tak...

Taky se přidávám. Mám na krajíčku i když vidím starou paní, která nese hodně tašek. (Když si představím, co všechno má za sebou a kolik toho už prožila...)
Jinak již zmíněné techniky jako:

a

používám taky a vcelku fungují. A ještě začnu zuřivě žvýkat žvýkačku, aby se mi nestahovaly koutky...

Týjo holky já myslela že tak přecitlivělá jsem jen já a ono ne!Jo a zmíněné poumůcky jak udržet pláč používám někdy taky,ale většinou to nepomůže.