Nejsem sebevrah, ale nedokážu už žít

Katti
Neboj, bude líp. Nemáš ve svém okolí někoho, komu by ses mohla vypovídat, kdo by tě podržel? Sdílený smutek- poloviční smutek.

temperka
Milá temperka.......já měla tento problém taky ,tyhle pocity jsm měla denno denně snad 3 měsíce...když už jsem se z toho všeho zhroutila taky mě napadaly myšlenky ako tebe,nechtělo se mi žít,nevěděla jsem proč tu jsem a nevěděla jak dál...pak mě pouhá myšlenka na sebevraždu přivedla k psycholožce a ta mi velmi pomohla a jsem ji strašně vděčná,snažím se žít ted normálně.snažím se radovat z maličkostí,dnes mi udělalo dobrou náladu,že občas vysvitlo sluníčko a že jsem mohla jet s rodiči nakoupit.Věřím,že to zvládneš i ty!budu na tebe myslet!!

Omlouvám se, že jsem sem nenapsala, celou dobu jsem ležela v posteli a nevylezla, nezapla samozřejmě počítač, teď jsem se trochu sebrala a vstala. Nezlobte se, kdo jste měl strach, já si nějak neuvědomila, že už je sobota večer. Strašně moc děkuju za podporu. Určitě někam zavolám a půjdu, jenom teď nemám sílu. Nedovedu si představit, že teď někam volám.

temperka
Temperko, jsme rádi, že jsi se ozvala! Zavolej prosím Tě na výše uvedené odkazy, určitě to zvládneš, neboj!! Držíme Ti moc palce!

Katti
Zkus zavolat také na ty krizová centra, co holky zmiňovaly výše, vše vypověz a oni Ti určitě v někoho poradí v blízkosti bydliště. Hlavně to nevzdávej! Také na Tebe budeme myslet!!

Děkuji moc, je strašně milé tohle od někoho slyšet. Ještě jednou díky.

Já taky!

Neděkuj! Od toho tu jsme!

Hlavně na nic nečekej!

temperka
Katti
Holky, držte se! Všechno bude zase super! Chce to jenom přežít ve zdraví tuhle krizi. Určitě vás čeká v budoucnosti něco nádherného.

Doufejme , bohužel se to vždycky ses...všechno možný i nemožný, kolikrát si říkám, že jsem snad prokletá . Všechno to na člověka padá, když pak vidím, jak je to beznadějný např. s prací, sháním opravdu velmi intenzivně už skoro 4 měsíce a pořád nic, a o těch osobních problémech už ani nemluvě, ale mám občas i světlé chvilky, kdy někde ve skrytu duše doufám, že to jednou bude dobrý, ale pak mi to zase všechno dojde a...beznaděj...Tak si říkám, proč mě "někdo" pořád takhle zkouší...někdo tím životem propluje ani neví jak a druhýho stíhá jedna katastrofa za druhou, jednou jsem viděla jeden dokument o takové paní, která měla prakticky celý život smůlu a nikdy se to neobrátilo k lepšímu, nakonec spáchala sebevraždu. Tak si říkám, že všechno nakonec nemusí dobře dopadnout. Ale budu doufat...

Katti
Možná, kdyby ta paní ještě maličkou chvilku počkala, mohlo se všechno zvrtnout k dobrému. Katti, neboj, všechno zvládneš. Znáš televizní film Kokosy na sněhu? Tam je jedna senzační hláška. Dva kluci stojí před zrcadlem a jeden druhému, který si nevěří, říká:
Opakuj po mně! Co vidíš? Vidíš hrdost, vidíš sílu, vidíš chlapa, který se s nikým a s ničím nese..! Tak si vždycky při pohledu do zrcadla řekni: vidím šikovnou a chytrou ženskou, která se všemu, co přijde, postaví čelem a zvládne to!

temperka Mě to připadá na mírné maniodepresivní stavy-taky tím trpím, chce to sebrat veškeré zbytky sil a zajít si k psychologovi, o všem si s ním promluví, dá ti léky překonat ty největší deprese a stanoví způsob léčby....chce to moc trpělivosti a síly, i když máš teď pocit, že nemáš vůbec žádnou a že je všechno nemožné. Potřebuješ teď být v blízkosti lidí, kteří by tě podrželi-vím, píšeš že nemáš nikoho, ale zkus myslet alespoň chviličku trošku pozitivně-někdo se přece jen najde. S pomocí doktora, léků a lidí okolo se všechno překoná a bude zase líp! Držím palce!

Ahoj, tyhle stavy jsem měla také a až chronické co jsem chodila na VŠ tak jsem se jen tak rok plácala nic nedělala. Bylo to strašné. Postupně jsem nebyla schopná vstát z postele. Plácala jsem se v tom asi tak rok, až to vyvrcholilo s hroucením. Přestala jsem chodit do školy, spala jsem do 13h denně dřív jsem prostě nebyla schopná vstát, nebyla jsem schopná vyjít z pokoje, najíst se, nikoho jsem nechtěla vidět. Přes den jsem nebyla schopná fungovat a ven jsem vycházela jen za tmy. Bylo mi i vše tak nějak jedno. Byla to katastrofa zdravotní i kožní problémy z toho, deprese.
Byla jsem v tom naprosto sama a pomoc jsem nevyhledala. V té době mě z toho dostal můj přítel. Začala jsem opět naplno žít - výlety, sport, kultura, ...

Ale....... po 3 letech tento pocit zažívám odznova. Už asi měsíc a půl mám znova tento stav. Nemám z ničeho radost, cítím se dosti unavená, nebaví mě ani nákupy (což miluji), nesportuji, prostě není na to síla. Je sice pravda, že s přítelem jsme měli teď krizi, ale nevidím ten důvod v tom, i jsem byla nedávno na operaci, ale také nevidím důvod v tom. Prostě já nejsem se sebou šťastná. Jak tady někdo již psal, nedokážu žít. Ráno se musím dosti namáhat, abych šla do práce,.. chodím pozdě. Vše odkládám, nechci se s nikým stýkat. Někdy jen tak sedím a čumím do zdi. Někdy přijde den, kdy fakt nevnímám nic... jiný den se teda přemůžu a snažím se přetvařovat jak je vše ok, ale to mi dost ubírá sil a večer jsem jak mrtvá. Myslím, že zažívám velikou depresy spojenou s neznámou úzkostí. Jakoby bych byla v začarovaném kruhu a není cesta ven. Já jsem teda typ dosti náladové holky. Nikdy jsem v tomto stavu nezačala blbnout jako např. sebevražedné sklony to ne. Spíš přestanu duchem fungovat a jsem nepříjemná na okolí ve smyslu "nikam nejdu, nevím, ne, nic mi není, chci být sama". Vždy jsem si nějak pomohla sama - psala jsem si své problémy na papír to mi dost pomáhalo...., ale teď jsem fakt dosti vyřízená, přestávám se sama sobě líbit. Unavuje mě se pěkně strojit, prostě mi to přijde najednou směšné a přitom móda je můj koníček... nevím co se to děje. Ale pomoc teda psichouše fakt vyhledat nechci, nechci aby mi někdo cpal nějaké prášky.

Holky kdo máte tyto problémy, tak vím, že to přetrvá, já tomu stále věřím i v tom nejhorším stavu... chvíli to bude bolet, člověk bude nakraji svých sil, unaven, přetížen ... ale brzo se zas postaví na nohy. Já když jsem fakt na dně, tak si stále opakuji jednu větu, kterou mi kdysy řekl můj kamarád a pak si i říkám, že žijem jen jednou!

"Největší zlo je odejít z počtu živých dříve, než jsi umřel"

Já nevím, čeho se všichni pořád tak bojíte. Asi moc koukáte na filmy. Radši budete trpět a umírat zaživa, než byste zkusili léky... Moderní antidepresiva (SSRI) jsou bez vedlejších účinků, jsou nenávyková, dají se kdykoli vysadit. Vedlejší účinky se projevují pouze v prvním týdnu braní, kdy je člověk ospalý a trochu vygumovaný, během dalšího týdne to postupně přejde, za další týden jsou znát první účinky (u někoho dřív, u někoho později), pak se to cca půl roku stále víc zlepšuje, ubývá černých myšlenek, přibývá energie, vrací se chuť komunikovat, věnovat se koníčkům. Po půl roce je možné u případů, které se výrazně zlepšily, AD vysadit, ale je to individuální, většina lidí je bere déle.
Předepsat je může i obvoďák (základní AD jako třeba Citalon), mám v rodině člověka, který chodí k takové osvícenější obvoďačce a ta mu je napsala. Za měsíc jsme ho nepoznávali, jako by se probudil z desetiletého spánku.
Vím, že je těžké se v depresi někam dokopat, ale stojí to za ten pokus. Někomu si řekněte, ať vás objedná a pak vás tam dotáhne třeba za vlasy.

To předepisuje i psychiatr? Platí se za to či poj.? Jako možná bych do těch prášků šla, když nejsou navykové atd. ale vyzpovídat se ze všeho psychiatroj se mi teda moc nechce. Na to teda fakt nemám sílu, líčit tam o svém životě. Stačilo by mi, kdyby mi napsal prášky a mohla jít :-/