Nemám přátele

PardGalen:
Ty a vlastně i Mykkýsek máte určitě pravdu, i když z jiného úhlu, než se na to dívám já. A mně právě došly argumenty.

PardGalene a Mikkýsku, vaši teorii trošku znám a snažím se žít asi i dle ní (je to ale strašně těžká cesta a hlavně dlouhá), ale podle té teorie je vlastně každá reakce, která vybočí ze stereotypních také dobrá, tedy i pro vás prudší reakce Pajuly. Je přece mnohem lepší vykřičet na ty, kteří nás štvou tu naši pravdu, než nedělat nic a litovat se. Jim to neuškodí - přece naopak, můžou být lepší . Trošku se bojím, aby jí ta kritika ještě víc neublížila, ikdyž to myslíte dobře. Poraďte jí tedy něco konkrétního.

Pajulo, to co jsi popsala je opravdu šikana. Až takové zkušenosti nemám, vždycky jsem měla aspoň někoho, kdo při mě stál, ale nemohl být se mnou všude, že. Tvé poslední reakce se mi moc líbily! Já jednou na podobný osoby zakřičela pouze, ať okamžitě vypadnou z mého pracoviště, že tam nemají co dělat a oni se mě asi potom trošku báli, mysleli si asi, že jsem se zbláznila a jsem schopná všeho, nebo nevím. Dneska už bych to neudělala, ale taky nemusím . Hlavně nesedět doma a nebrečet! Radši se braň.

Je tak dlouhá jako celý život. Pro někoho možná i delší.

Konkrétně ať změní svůj pohled na sebe, ostatní lidi, svět. Cest jak toho dosáhnout je hodně. Třeba může začít dělat bojová umění.

No, abych řekla pravdu hodně mi to zamotalo hlavu a připadala jsem si pak zase jako pitomec, že jsem se začala bránit.

To jsem ráda, vážně se moc snažím s tím něco dělat i když jsem pořád ze všeho tak rozklepaná, asi to potrvá dlouho. Teď řeším problém s tím, že mám mít zítra vystoupení a já se pořád klepu kdykoli si představím, že mám vylézt mezi ty lidi.....už se bojím úplně všech-nevím jak se té hrozné trémy zbavit, už jednou se mi stalo, že mi tréma pokazila celé vystoupení a bojím se že to tak dopadne znova. Je to zláštní-zpěv mi dává sílu abych překonala to okolo, ale někdy mě naopak stahuje ještě níž

Je těžké změnit pohled na sebe a na svět, když vidím kolik lidí okolo mě se trápí a už to nebude lepší, je těžké změnit pohled na lidi když vidím jak se k sobě vzájemně chovají, je všechno hrozně těžké když se mi pořád tak strašně stýská a nemůžu nic překonat! Nedokážu změnit pohled jaký mám, to by ten pán bůh-ve kterého nevěřím, musel být trochu spravedlivější...-jeden moudrý člověk kdysi řekl: Na zemi jsou jen zvířata povinná se rozmnožovat, bohužel některým z nich byl dán cit!

Mám zpěv-ten mi hodně pomáhá

Pomáhej jim jak můžeš a lepší to bude.

Miluj je, jsou to jenom děti.

Proměň stesk v očekávání a překonáš mnohé.

Buď spravedlivější ty. Měj ráda všechny stejně, Boha k tomu nepotřebuješ.

Všichni tvorové na Zemi cítí.

Použij ho jako cestu ven. Skrze zpěv se nauč vše ostatní.

To byl citát-a nemyslím si, že byste ho nepochopil správně....

Mám proměnit stesk v očekávání-mám čekat, že se mi vrátí někdo kdo zemřel? Asi jsem možná i sobec ale smířit se s tím nedokážu

Je to poněkud špatný citát.

Pokud se s tím nedokážeš smířit tak trp. Je to tvoje volba.

Smířit se dokážeš , se vším , když budeš chtít . Dovol si tu změnu .....

No tak, lidi, vždyť už to tady vypadá jak v nějaké sektě

PardGalene, děkuji, to už je jasnější řeč. Omlouvám se, není to teorie, ale filosofie, že .
I cesta má vývoj a změna je postupná u každého,ne.. aspoň myslím. Jj jsem pořád na začátku

RomankoS, ještěže tu jsi, ty musíš být veselá kopa ! Vždycky mě rozesměješ! Myšleno smrtelně vážně.

Pajulo, mohla bych si otevřít vlastní pohřební službu , kolik pohřbů jsem musela zařídit...těch nejbližších. Žít musím a chci pro ty, co tu zůstali (i pro sebe) a nechci, aby se o mě báli a viděli mě nešťastnou, kazila bych jim přece jejich štěstí. Podívej se líp kolem sebe, musí tam být i tací, co mají za sebou něco smutnýho a přesto jsou veselí, mají chuť žít a věří, že je čeká spousta krásných věcí. Vím dobře, jak je to těžký, ale jde to! Nebuď na sebe tak tvrdá! Chtěl by tě snad ten, kdo ti tak chybí, vidět takto...určitě ne

Zdravím všechny lidi z diskuse!
pajula
To tvoje úvodní psaní, to bylo skoro stejný, jako u mě, akorát že na mě neletěli ty kluci...
Ve školce všecko dobrý - a pak jsem přišla na základku, chtěla se s každým kamarádit, ale nevím proč nikdo nechtěl, posmívali se mi, a to i děcka z cizích tříd. Chodila jsem domů každý den s brekem. Ale jednu kamarádku jsem ve třidě měla. Ta byla jednou (6. třída) venku ještě se svojí kamarádkou, tak jsme se bavily ve třech, a ta její kámoška, že jí chce něco pošeptat, a já okamžitě ztropila hysterickou scénu, že jí bude šeptat něco o mě, že se mi bude smát! Chudák koukala jak puk, nevěděla o co jde. Vysvětlila jsem jí to daleko později, že to byla vypěstovaná paranoia a ona to pochopila a nezlobila se na mě.
V 7. třídě jsme měli konverzace v cizím jazyce, já chodila na němčinu, a ty hodiny byly společné pro sedmáky, osmáky a deváťáky. No a mě to bavilo a šlo mi to a opravdu se mi lidi chodili omlouvat, že se mi smáli, že jsem mentálně postižená, a říkli mi: ty jseš chytrá!
No ale to jsem měla štěstí na lidi, co uznají chybu, a takových vážně moc není. Byl to moc krásný pocit.
Další věc je, že jsem v 8. třídě chodila do Sokola, a tam byly ve skupině dvě holky, co se mi posmívaly. Ze začátku to mi vadilo, ale pak jsem to brala jako test inteligence a hru na rychlou a vtipnou reakci. A vyloženě jsem se na to těšila, jenže ony daly pak pokoj
Ale ty jsi na tom hůř, když ve třídě nemáš kamarádku žádnou. A kdy budeš maturovat? (možná to v diskusi je, ale já to přehlídla). Zbývá Ti toho ještě hodně?
Pajule, a co zpěv, nabíjí tě hodiny pozitivně? Já jsem na zpěv taky asi před rokem chodila, teď bohužel bych to kvůli VŠ nestíhala, ale ty hodiny... Já se po nich vznášela nabitá pozitivní energií.. No ta tréma to je škoda, že tě to kvůli okolí tak svazuje a Ty si to nemůžeš užít. Nemůžeš před koncertem udělat třeba cvičnej minikoncert doma? (Jo vlastně Ty bydlíš jen s tím přítelem)
Jo a bavit se s někým ze třídy o samotě jsi neměla příležitost?
Já jsem si všimla, a je to zvláště u kluků, že každej sám je v pohodě, člověk si příjemně pokecá, ale jak jsou dva a více (a každej je saám v pohodě), tak to stojí za houby.
Omlouvám se za dlouhý příspěvek a přeju Ti, aby se Ti to ve škole každopádně zklidnilo.

...To já přece taky, ale občas to na mě tak padne, hlavně když mám pocit, že mě nikdo v okolí nesnese, ale to se zase vracím k tomu problému ve třídě-vážně se snažím na to koukat jinak, vzepřít se, bojovat a já nevím co všechno, ale někdy to nejde, někdy zase jo-jednou hůř po druhé líp....jen už je toho v posl době na mě nějak moc. Přežila jsem horší věci než nenávist ve třídě, myslím, že toho za sebou mám hodně ale to je na dlouho-můžu i říct, že mě to spoustu věcí naučilo, ale občas mám prostě pocit jako když sem v lavině sněhu a místi toho abych hrabala ven, zahrabávám se ještě hloubš. Teď jsem jako na houpačce-snad nikdy se mi tak nestřídaly nálady. Někdo mi něco řekne třeba i na povzbuzení a já mám chuť mu dokazovat, že všechno je neřešitelný a jindy mám zase pocit, že všechno dokážu. Ráno vstávám do školy a než tam dojdu nasadím masku odvážný, sebevědomý hoky co si nenechá nic líbit, ale jakmile za sebou doma zavřu dveře, sesypu se jako hromádka neštěstí. A přitom si vlastně nemám na co stěžovat-mám tu nejlepší maminku na světě, přítele ve kterym mám jistotu a oporu, koníček o kterým jsem si celý život snila-výborné profesorky ve zpěvu, které mi nahrazují i přátele....tak co vlastně blbnu? Tady se všichni snažíte abych přemýšlela jinak-kolem mě jsou samí bezvadní lidé a stačí jeden "pitomec" a všechno je pryč

Žraloček a ostatní
Já abych řekla úplně všecko-vystřídala jse 7 základních škol....za 1. jsme se tehdy stěhovali (rodiče kvůli praci) a párkrát právě kvůli tomu jaké jsem to měla ve škole. Moje maminka totiž měla ty samé problémy jako malá a chtěla mě toho ušetřit. Třeba na Kladně na základní škole mě šikanovala (myslím, že to slovo s klidem můžu použít) učitelka. To mi všechno, ale došlo až postupem času-jak se ke mě chovala a že to nejspíš nebylo normální. Já jsem ji měla hrozně ráda, pořád jsem se jí chtěla něčím zavděčit, hrozně mě bolelo, že mě nesnáší-cítila jsem to už tehdy, ale myslela jsem si pořád, že je to moje vina, že jsem prostě malá zlobivá holka. Maminka dlouho nic netušila, protože kdykoli byla nějaká třídní schůzka-uč. se tvářila velmi mile a mluvila prý o mě moc hezky. Až když jsem už jako malá začala zvracet vždy když jsem měla jít do školy a svěřovala jsem se, že se na mě paní učitelka zlobí a že nevím za co......tenkrát když jsem mamince popsala, že kluci za mnou si povídali a uč. pořád napomínala mě s tím, že zlobím-já jí řekla, že to né já, ale kluci za mnou, odtáhla mě za vlasy do kouta, že jsem hnusnej žalobníček a musela jsem po zbytek dne klečet v koutě a všichni se mi smáli. V tu chvíli mamince došlo jak to všechno je.....ještě si pamatuju, že další den šla maminka do školy se mnou a učitelce řekla jen jedno: "Chápu, že ne každé dítě Vám může být sympatické-jste jen člověk, ale pokud jako správný kantor tohle neumíte potlačit a moje dcera bude mít jakékoli psychické následky-nezůstanete dlouho učitelkou, to Vám garantuji!", odvedla mě za ruku a už jsem tam nikdy nevkročila-tehdy byly ještě nějaké problémy, pár dní na to jsem šla do školy do Unhoště a asi za měsíc na to k nám přijela sociálka, že prý nechodím do školy (poslala je ta uč. z Kladna) -no vysvětlilo se to....že už jsem dávno na jiné škole. Jen je zajímavé jak to člověku všechno dojde postupně, tenkrát mě ani nenapadlo, že dělá učitelka něco špatného, myslela jsem si že je to jenom moje chyba. Potom ani nevím jak jsem začala mezi kantory být celkem oblíbená-teda aspoň mám ten pocit, že mě učitelé měli vždycky rádi...měla jsem si za kým přijít popovídat, když už to ve třídě nešlo.

Asi už Vám všem to moje fňukání leze na nervy co? Omlouvám se, jen je fajn to ze sebe všechno nějak dostat-taky o tom mluvit s někým jiným než pořád jenom s maminkou Jsem takový její miminko pořád-to musím uznat, bez ní bych snad neudělala ani krok! Ne....už je to lepší, nejsem na ní už tolik závislá, teď už máme prostě jen moc pěkný vztah

Tak to tě obdivuju I když já když proti mě bylo jenom pár lidí tak jsem se taky naučila bránit a většinou pak všichni klepali na rameno mě jak jsem je dokázala "setřít".....ale jakmile je jich víc, je to horší....i když, myslim, že už zase začínám trošku odpovídat-je fakt, že asi ve třídě budu jako arogantní a nafoukaná a stejně se se mnou nikdo nebude bavit, ale pořád lepší než když si mě pořád budou dobírat. Teď jsem po posl. mojí větě měla den klid.....měla jsem na fb fotku kde mám vlasy svázané a když jsem přišla (klasicky) do školy s rozpuštěnýma vlasama zaslechla jsem jak někdo někomu řiká-"proč se do školy taky jednou neučeše a má ty vlasy furt jak p...." tak jsem se otočila a odvětila "to víš, já se češu jen mězi lidi"-zmlkli....čemu jsem se docela divila, protože jsem čekala jak mě začnou všichni urážet, jak jsem si dovolila něco takovýho říct. No a dnes jsem slyšela jen pár šuškání, ale nic s úmyslem abych to slyšela. Tak nevím buď to pomáhá a nebo měli nějakej klidnější den.

Omlouvám se za překlepy, píšu rychleji než obvykle