Abych řekla pravdu, omlazení je jediné místo kde já se trochu vypovídám, jakmile mám nějaký problém jdu s ním okamžitě sem. Nevím jestli je to tou dlouhou zimou, ale už měsíc mě drží úzkost, plačtivost-jsem přecitlivělá a někdy i paranoidní. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť oblíbená, ale zvykla jsem si na to a byla jsem spokojená tak jak jsem-s přítelem, který mě miluje takovou jaká jsem a s maminkou, která je vlastně úplně stejná jako já. Už jako malá jsem věděla, že jsem jiná než ostatní děti, ale nikdy jsem nevěděla čím to je-jsem (z pohledů jiných) staromódní, nad vším moc přemýšlím, vše moc prožívám (hudbu, gesta, módu, dobu.....). Vždycky jsem si rozuměla víc se staršími lidmi-mezi vrstevníky jsem nikdy nezapadla i když jsem třeba ve svém věku řešila úplně stejné problémy jako oni. V životě jsem měla jednu jedinou kamarádku (o kterou jsem přišla díky stěhování), která mi kdysi, když jsem jí brečela na rameni proč mě všichni tak nesnáší, řekla, že jsem prostě jiná, zvláštní a díky tomu mě má ráda-že pochopit mě může leda vnímavější a citlivější člověk pro ostatní jsem prostě podivín, tajemná a toho se bojí. Nevím jestli měla v něčem pravdu, ale tuhle větu si pamatuju a nesu si jí sebou pořád, často nad ní uvažuju-v pubertě jsem se dokonce snažila chovat jako ostatní-poslouchala jsem moderní hudbu i přes to, že se mi vůbec nelíbila-oblékala jsem se tak jak to zrovna "frčelo" i když mám ráda odjakživa eleganci. Tohle období mě přešlo a když jsem šla na střední-začala jsem se trošku vnímat jako originál a tím víc jsem originál chtěla být, byla jsem zdravě sebevědomá a ten pocit, že je na mě něco zvláštního jsem milovala-protože to nějak fungovalo, tenkrát jsem se totiž hodně líbila, holky mě sice nesnášely, ale zato jsem měla spoustu kamarádů-kteří postupně odpadávali protože jsem je odmítala-už tenkrát jsem měla Jirku (mého přítele). Stalo se potom moc věcí-musela jsem přerušit školu, jít do práce a teď si teprve dodělávám maturitu. No a konečně jsem se dostala k jádru věci-tady veškeré mé sebevědomí postupně uteklo....jsem zase tam kde jsem byla dřív, pořád poslouchám nějaké výsměchy a poznámky na mou osobu, vidím jak mnou všichni pohrdají už pro mé názory, koníčky. Někdo by si řekl ať si toho nevšímám, jenže já to prostě neumím, jsem hrozně přecitlivělá-rozbrečí mě každá pitomost, ale trpí tím jen moje maminka a přítel-protože mi ani ze srandy nemůžou říct něco na mě-hned si začnu říkat jak jsem zbytečná, nic neumím, nikdo mě nesnese. Nevím jak se vyjádřit-nechci abyste si mysleli, že jsem nějaké UFO
Já mám pocit, že jsem úplně obyčejná holka, stejná jako všechny ostatní, ale vidím, že asi bude něco jinak-mám jiné zájmy-že by v tom to bylo-to se mi nezdá znám spoustu lidí co dělají něco jinak a jsou třeba v kolektivu celkem oblíbení? Kdykoli něco jen řeknu, s někým mluvím, něco prohodím-byť je to věc úplně normální věc kterou by řekla třeba polovina třídy-už slyším poznámky a chychotání. Často si uvědomuju, že věc kterou řekne někdo jiný kdybych ji řekla já zase by se do mě všichni strefovali-ale já nevím proč, čím to je, čím všechny tak provokuju, nejsem taková ta šedá myš co sedí v koutě, nejsem puťka, která vždycky všem připadala směšná-dokážu říct svůj názor i se ozvat, dřív jsem i měla pocit, že jsem docela vtipná-nechci abych vám vyzněla třeba namyšleně, snažím se jen být upřímná, chci si o tom s někým promluvit.....vím, že mě tohle zase za chvíli přejde, obrním se a zase to budu nějakou dobu snášet, ale i přes to-chtěla bych vědět jestli máte někdo podobný problém-cítíte od ostatních že jste jiní než oni, ale nevíte v čem, proč a co je tak pobuřuje, pohoršuje. Mám ve třídě pár lidí se kterými můžu mluvit, kteří mě nezesměšňují, ale i oni mi říkají, že jim občas lezu na nervy-když se zeptám proč nebo čím-nikdy mi nedokážou odpovědět
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Nemám přátele
Poslat SZ
dnes, 17:56:49 - Připojeno během spojování:
Být sama bez přátel, trochu smutné
Chtěla bych se tu jenom svěřit co mne trápí a "vyslechnout" si od vás možná trochu povzbuzení které docela potřebuji.
Studuji střední školu je mi 18 let, tudíž opravdu ještě mladičký věk. Možná si někdo řekne proč sem píšu zrovna s názvem mého tématu. Je to asi tak že jsem odmala vyrůstala na sídlišti s matkou, jediné co mne zajímalo v mé pubertě byli kamarádi a jak už to na sídlištích všude možně bývá tvoří se party a tam jediné jak se "pobavit" byla volba alkoholu. Takhle to šlo zhruba 2-3roky, jediný můj zájem jít každý den s kamarády ven a pít. Vzhledem k tomu že jsem vždy byla asi jedna z nejrozumnějších, uvědomovala jsem si že takhle to dál nepůjde, věděla jsem že žít takhle dál bylo by to zahození plnohodnotného aspoň trochu slušného života. Po nějaké době, pár dost závažných průšvihů jsem se rozhodla odstěhovat na druhý konec města, jenom jsem si neuvědomila že jak jsem promarnila pár let, nemám žádné spolehlivé, zodpovědné kamarády. Nemám prostě nikoho kdo by si se mnou popovídal jen tak a nechtěl by po mě něco. Připadám si hrozně sama, i když mám přítele a známé ve škole je to opravdu deprimující vědět, že když budu potřebovat opravdového přítele musím se spolehnout jen na sebe. Někdo může namítnout že si v mém věku najdu přátele hned, jenom to bych nemohla být já. Jsem komunikativní, kdo mne asi nezná připadám mu arogantní a namyšlená, aspoň jsem se tedy setkala s pár podobnými názory. Být v téhle situaci je těžké není to konec světa ale docela to mrzí.
Tak si aspoň vy tady važte svých přátel.. třeba se na mě taky usměje štěstí
Proč spolehnout sama na sebe? Co přítel?
U mě funkci nejlepšího přítele a důvěrníka vykonává manžel a nikdy mě nemrzelo, že nemám nejlepší kamarádku. Vůbec tu o příteli nemluvíš, přitom může funkci opravdového přítele skvěle plnit.
Ano přítel, je moc hodný milý chápavý. Ale je dost věcí které s ním probrat nemohu. Holčičí věci atp. Trochu se vymknout zajít třeba na kafe popovídat si o věcech ne zrovna pro muže.
Já to podobně měla až tak do 23 let... pak se dobré kamarádky vyklubaly z mých spolužaček na výšce... neklesej na mysli.. Zkoušej se třeba blíž poznat se známýma na škole a třeba najdete víc společného a bude to fajn.. pak už je to řetězová reakce, tamta kamarádka tě seznámí s tamtou, ten kamarád zas s tamtou... 
S přáteli jsem na tom podobně. Je mi 18.
můj nejlepší kamarád je můj přítel a veškerý svůj volný čas trávím s ním. jsem za to moc ráda, vlastně jsem si na něj vypěstovala dost silnou závislost ale úplně jsem se přestala stýkat se svými přáteli.
Moji dlouholetí kamarádi ještě z tábora začali chodit po hospodách a nějaké procházení se venku (jak bylo dřív zvykem) úplně vymizelo. Já jsem abstinent a nekuřák takže bych tam s nima ani nešla.
Nechodím nikam ani s nikým jiným, když mám trochu času tak jsem radši doma. Mám ted hrozně práce s tou maturitou a k tomu nás zasypávaj kupou písemek. Nemám většinou ani náladu s někým někam jít ale jsem pak hrozně smutná. Všímám si že krom přítele prakticky nemám nikoho 
Reaguji na Lussie:
já mám na tohle štěstí, s přítelem totiž může mluvim o všem a taky dělat všechno..
Mám to taky tak ale já jsem se vždy kamarádila pouze s klukama a když jsem si našla přítele, tak se okruh kamarádů dost zúžil (nežárlí můj přítel, ale ti kamarádi ..). Taky mám často pocit, že si nemám s kým popovídat, protože všechno příteli říci nemohu a navíc to mám jako ty:
Cituji Lussie: Jsem komunikativní, kdo mne asi nezná připadám mu arogantní a namyšlená
a navíc mi ještě strašně dlouho trvá, než někomu začnu věřit (špatné zkušenosti) a nepouštím si nikoho k tělu.
takže sem tam si pokecám se spolužačkou..
Reaguji na Lussie: Já jsem měla na základní škole skvělou partu. Pak jsme každý šli na jinou školu. Rok to ještš bylo super, ale potom se naše cesty začaly rozcházet a každý jsme začínali mít vlastní život. Ted se sejdeme tak 1x za 3 měsíce. Co se týče střední, ve škole super ale každej z jinýho města než já. Takže takovou jako by nej kamarádku jsem nenašla. Ted na voš, už jsou dávno všichni rozpárovaný atd. Vždycky jsem byla ve škole z oblíbených lidí. Usměvavá, zábavná a kamarádská povaha, která se vždy snaží nějak pomoc a když je potřeba, tak slouží jako vrba. A výsledek? Nemám žádné kamarády, jenom známé ze školy. Najednou nikdo nemá čas. Musím se zabavit sama, spoustu koníčků. Ale na nové lidi prostě nenarazim. Nejlepší kamarád je člověk, kterého vůbec neznám, Píšeme si už 4 roky. ... njn co se dá dělat
Reaguji na Lussie: Usmívej se na svět a třeba se někdo usměje na tebe. A vytvoří se nějaké přátelství. Chce to štěstí, náhodu. Hodně štěstí
Jojo někdy si říkám že je možná lepší nemít přátele aspoň mi nemá kdo ublížit pomluvami a tak...
Galerie obrázkůno já měla milion kamarádů celý život a až ted´( v 25 ) vidím že ani jeden není opravdový..,Je to smutné, ale je to tak.. Cľověk se stejně musí spoléhat jen na sebe a taky se sám se sebou naučit žít.. nové přátele nevyhledávám, popravdě se mi už ani nechce... ale nepřestávám věřit že dobří přátelé ještě budou.. Vím že můj pohled je trochu pesimistický, ale vyhovuje mi.. Od lidí kolem sebe nic moc neočekávám, tak mě nemůžou zklamat.. A místo holčičích drbů u kafé na sobě radši pracuj!
Cituji Lenniy: Mám ted hrozně práce s tou maturitou a k tomu nás zasypávaj kupou písemek. Nemám většinou ani náladu s někým někam jít ale jsem pak hrozně smutná. Všímám si že krom přítele prakticky nemám nikoho
mám to úplně stejně, ve škole sice "kámošky" mám, ale někoho s kým bych šla pokecat na kafe, zapařit, do fitka a tak nemám...chybí mi to
holky odkud jste když už jsme u toho?
Cituji akinorevka: no já měla milion kamarádů celý život a až ted´ vidím že ani jeden není opravdový..
tento rok jsem poznala, že ne všichni, které považuji za kamarády jimi skutečně jsou. Mám jednu kamarádku, kterou mám strašně moc ráda, ale díky bohu, už se nepotřebuju s každou maličkostí svěřovat. Naučila jsem se řešit své problémy sama a je to fajn pocit.
Svatá pravda.. asi máte pravdu zaměřit se na sebe, řešit problémy sám..možná jo
jinak jsem z Prahy..
Téma Nemám přátele je vyřešené (ukončené) - nemůžete do něj již přispívat. Tohoto stavu téma obvykle dosáhne, pokud nastane některé z následujících situací:
- Příspěvky (rady, řešení) se v tématu začínají opakovat.
- Příspěvky se začínají stáčet jinam, účastníci diskuse se původního tématu nedrží.
- Téma je příliš široké, nově příchozí mají problémy se v něm orientovat.
