Nemám přátele

Tohle je zajímavá věta-musím na ní hned odpovědět. Když už se tu tak nějak snažím popsat samu sebe-mám ještě jednu vlastnost, kterou jsem tu zapomněla podotknout a je to taky věc kterou lidi hodně provokuju....Přiznám se, že závidím-tak nějak v mezích normy, to asi každý, ale odjakživa jsem taková, že si v duchu řeknu-nebuď protivná nemysli si "ježiš co to má na sobě" jen kvůli tomu, že ji nemáš ráda-to už jsem dělala jako malá na základce a tím jsem se nějak naučila být upřímná sama k sobě (myslím co se týče ostatních) i když je to nepřítel dost často klidně i nahlas konstatuju třeba "ty brďo-ta nová halenka jí fakt sluší to se musí uznat". Čatsokrát už se stalo, že když přišel do třídy někdo s novým účesem řekla jsem "téda-ten nový účes ti vážně sedí", brala jsem to tak nějak podle sebe. Vím, že když přijdu s něčím novým, nějaká ta pochvala by mi udělala jen dobře abych se necítila nejistě. Dost často se mi stalo, že měl někdo reakci typu "co to plácá" "proč mi to řiká" "mě její názor nezajímá". Nevím jak to vysvětlit-naučila jsem se prostě být pořád usměvavá, milá na celý svět i když mě zrovna něco hrozně bolí a nejraději bych se zavřela do bytu a zatemnila okna. Na základce mi dost často lidi říkali, že na první pohled působím arogantní, nepřístupná a namyšlená-proto jsem se tak nějak naučila všem odpovídat mile, radit když to někdo potřebuje, usmívat se a sem tam pochválit když se mi na druhém něco opravdu líbí. Asi to taky nebude správně....ale nějak se téhle vlastnosti nemůžu zbavit-nějak jsem si už dřív vnutila, že jaká já budu na ostatní takoví budou oni na mě-ale bohužel to tak není.

Tak po víkendu jsem nadšeně, plná elánu a nového sebevědomí-už díky tomu, že vylezlo sluníčko-já si doma pěkně uklidila, přinesla si kočičky do vázy, vyvětrala a vnímala ten voňavý vzduch po dlouhé zimě.....ráno jsem se oblékla tak abych sama měla pocit, že mi to sluší, hezky učesala, namalovala a šla odhodlaně do školy s tím, že si věřím, že už mi vůbec nebude vadit nějaká ta poznámka na mou osobu a odvětím nějak a by bylo jasné, že jsem nad věcí a že už mi nic neublíží....vydrželo mi to než jsem překročila práh třídy. Jen jsem tam vešla sesypala jsem se jako hromádka neštěstí, ten pocit, že na mě všichni hledí, každý si něco šušká a směje se-je možné, že to ani nebylo na mě....už jsem prostě paranoidní. Ale už jsem se začala potit a kontrolovat se. Ještě jsem to přes den několikrát zkoušela, tolik nevnímat ostatní a nepřemýšlet pořád nad tím co a jak říkám aby to někoho neurazilo, nebo abych se neztrapnila....občas to třeba přešlo a bylo to trochu lepší, než si někdo začal utakovat z toho, že mám tričko zastrčené do kalhot! Jen pro vaší představu-nejsem žádná šedá myška co se neumí obléct, mám svůj styl-líbí se mi elegantní dámský styl-ráda kombinuju nenápadné barvy-šedá, černá, bílá....vyhraju si s doplňky i se sladěním....nikdy jsem neměla pocit, že bych třeba nemohla jít do společnosti, myslím, že pro oblékání cit mám a nosím co se mi líbí. Vsázím na to, že se nic nemá přehánět-v jednoduchosti je síla, ale perličky v uších, perličku na krku-to si neodpustím. No ale zpět-taková hloupost prostě-mám zastrčené triko v kalhotách cha cha cha.........ale to je jedno-prostě jsem musela honem k zrcadlu abych se pořád ujišťovala, že jsem v pořádku-nikde mi nic netrčí a opravdu mi to sluší-vážně jsem ten pocit ze sebe měla! No pořád jsem se uklidňovala ať nejsem pitomá a neřeším to jenže jsme pak končili a z mých bot byly vytažené tkaničky a zauzlované od shora až dolů-strávila jsem tam půl hodiny než jsem to rozuzlovala.....mám teď hrozný strach-takhle to začínalo v jiné třídě ve které jsem byla než jsem přestoupila sem-nejdřív neviné schovávání bot, pak to přešlo v lepení žvýkaček všude možně až si na mě jednou parta někde počkala a zmlátili mě (to bylo na škole ze které jsem díky tomu odešla)-mám strach že se to bude stupňovat, že to zase dojde až tam-umím se bránit-umím odpovědět, když na mě půjde jedna ubráním se i kdybych jí třeba měla dát facku nejsem takový ňouma abych do sebe nechala bušit-ale partu nezvládnu! Mám strach a nevím co s tím!

Ano to si sama myslím taky-chtěla jsem tím jen naznačit jak už jsem ze všeho úplně pitomá-nějaký kolemjdoucí se na mě podívá-třeba o tom sám ani neví a já už si myslím, že mě pozoruje s odporem.....

Já osobně bych někomu, koho nemám ráda nic nechválila. Klidně bych si myslela, že mu to sluší, ale s tím, koho nemám ráda, se nebavím, tak nevidím důvod, proč mu říkat, že mu to sluší, když jinak nekomunikujeme. Takže se ani nedivím, že ve tvém věku Ti někdo řekne, proč mu to říkáš.

Tak tohle je šikana. Poznali, že jsi "slabá" bojíš se a mají Tě za oběť. Problém je, že asi nemáš ve třídě kamarádku, která by se Tě zastala. Nebo kdyby jsi tam měla spřízněnou duši, tak by si Tě ani nevšímali. Bohužel nevím, jak to zastavit, jak se bránit.

Špatně jsem se vyjádřila-chci toho říct moc najednou tak píšu voloviny-myslela jsem to tak že i u nepřítele přiznám, když má něco pěkného nebo mu to sluší-a v případě když na to padne řeč tak to přiznám i nahlas. To že někomu řeknu, že má na sobě něco pěkného jsem myslela u lidí, se kterými jsme tak nějak na neutrální půdě-u mě ve třídě se se mnou baví tak 3 lidi a to ještě podle toho jak si kdo ze mě dělá srandu, že se občas přidají-takže není moc z čeho vybírat.

Tady nejde o oblečení, vzhled a názory. Kdyby jakákoliv jiná holka měla triko v riflích a klidně ji lezly tanga, tak ji nikdo nic neřekne. Bohužel si Tě vybrali jako oběť.

Mně spolužačka, kterou jsem neměla ráda, řekla na nový pásek, že vypadá jak otvírak a její skupina se zasmála. Docela mi ten pásek zhnusili i když se mi líbil. Na závěrečky ta holka přišla se stejným páskem . Tím, Ti chci napsat, že nešlo o vkus a o pásek, ale o to, že jsme se neměly rády. Teď když si na to vzpomenu, tak se tomu směju. Naštěstí já jsem ve škole měla svoji skupinu.

Věděla jsem, když jsem šla si dodělat maturitu, že to bude složitější a připravovala mě na to celá rodina, protože ty problémy jsem měla vždycky-teda-tak nějak na střídačku. Když jsem byla se stejně starýma-tak se se mnou jen nikdo nebavil, ale nechali mě být-až na rozlučkovém výletě v deváté třídě jsme se začali bavit a tam mi kdosi řekl "vždyť ty jsi vlastně fajn holka" teď když se s někým potkáme tak je to najednou "veliké kamarádství" a dokonce na srazu se mi jedna holka omluvila, že byla puberťák. Potěšilo mě to-mohlo by jim to být jedno. Pak na střední-to už jsem tu psala-jsem měla hodně kamarádů to bylo moje nejlepší období-byla jsem tam na intru-ale bavila jsem se hlavně se staršíma. Ti když odešli dostala jsem se ani nevím jak do křížku s jednou holkou kde se to rozrůstalo a rozrůstalo-od bot až ke zmlácení (mimochodem byli to mladší).....odešla jsem, chvíli jsem pracovala a pak šla zase do školy-a tady už všechno víte. Jsem tu s mladšíma a je tu tenhle problém. Myslela jsem si, že se třeba se mnou bavit nebudou-je mi 21, ten rozdíl je v tomhle věku velký-já už mám úplně jiné zájmy než oni, netrápí mě že tenhle kluk má modrý oči, ale jak vyjdeme tenhle měsíc finančně, co uvařím atd. Je se mnou už prostě asi nuda, takže jsem ani nepočítala, že bych si mohla najít kamarády a je to pochopitelné-ale netušila jsem, že mi tam bude takhle na nic. Doufala jsem že když jsem starší, že mě budou prostě jen respektovat a nechají mě být, jako bych tam nebyla-ale že budu terčem pro zlepšení všedního dne-to jsem netušila. Doufala jsem že tohle jsem si zažila jednou a naposled.

pajula
Pokud nezměníte svůj přístup k sobě, tzn. nezačnete být zdravě sebevědomá, budete zřejmě terčem i nadále, např. i v zaměstnání ( samozřejmě šikana v jiných podobách ).
Mějte se ráda - lidé podvědomě vycítí, ke komu si co mohou dovolit - žádná slova, prostě to, co ze sebe vyzařujete, to je nejpodstatnější.
Každý vycítí nízké sebevědomí, absenci sebedůvěry, ale i opačné vlastnosti - nadutost, pýchu aj.
Přeji Vám, abyste měla klidné dny a pro lidi byla zajímavá v tom nejlepším slova smyslu.

pajula
Jednou na to třeba dojde. Zkus o tom přemýšlet.

PardGalen
Ráda bych znala tvůj názor bez jakýchkoli otazníků-můžeš mluvit přímo? Já se snažím přijít na to jestli je to mojí chybou-proto chci znát názory ostatních. Takhle když mi někdo bude říkat jen hádanky na nic nepřijdu. Jak se říká chytrému napověz, hloupého trkni-tak já asi budu hloupá

Ale když někdo sebevědomí nemá, tak nestačí si říci budu sebevědomá a je to. Jak na to?
Já si sama sebe vážím a uvědomuji si svoji hodnotu. Ale kdo ne, tak co má dělat?
I když tvá myšlenka je správná.

Jo, to je přesně ono.
Dobře se to říká, ale řešení nikdo nemá.
To si každý musíme najít sám...

Já to zkouším skrze terapii, přes poznání sebe sama, příčin mého chování, mých reakcí, přes zvědomění a pochopení.
A můžu doufat, že pak dojde ke smíření, a přijetí sebe sama.
Toto momentálně vidím jako cestu. Moji cestu. Jinému to fungovat nemusí.
Mně taky ne, to nevím. Uvidím.
Lepší je dělat NĚCO, cokoliv, než nic.

Lilliana

No tak to tedy opravdu nejde, to by bylo všechno moc jednoduché - stačilo by si jen vyslechnout něčí moudra - a jsem za vodou. Tak takhle to skutečně nefunguje. Bez osobního, upřímného zaangažování nejde NIC.
Je dobré vyslechnout si radu - ale to ostatní, PODSTATNÉ, je už na samotném člověku, jak se k věci postaví, jak bude ochoten na sobě pracovat - to je ten nejtěžší úkol, ta práce na svém vnitřku. Mnohdy - spíše většinou - je to práce na měsíce, roky, celý život ...
Výsledky se postupně dostavují, jsme-li k sobě dostatečně upřímní a hlavně důslední.
Stojí ta, troufám si říct, námaha, za to - což potvrdí jistě každý, kdo takovou poutí prošel a neustále prochází - nelze totiž pak už nikdy přestat , nechceme-li skončit opět tam, kde jsme byli.

pajula
Problém je ale trochu v tom, že i když ti to někdo řekne, tak nejspíš k ničemu nebude dokud ty sama s tím nebudeš vnitřně soucítit a to je jenom a jenom na tobě. Zkus přemýšlet nad tím co ti to přináší pozitivního. Oni se z tebe snaží udělat lepšího člověka a za to se sluší poděkovat.