Nesnáším svůj život, hledám řešení

Určitě bych změnila město i práci, ve 34 letech je ještě velice brzo na takový ten pohodlný "papučový" systém, který popisuješ . Nemáš v životě žádnou změnu, akci, .... na to nový mobil nepomáhá.
Pokud děláš ve fabrice, zkus si zjistit, jestli tvou praxi neuplatníš na nějaké podobné pracovní pozici v jiném městě.

Moje práce zahrnuje 8-hodinové sezení u kompu, docela mě jímá hrůza, když si představím, že se přestěhuju někam 200-300 km daleko a budu dělat totéž

Já být v tvém věku, s úsporami a takovým dilematem. Tak někam vycestuji, ani ne tak za prací, spíše poznat nové lidi, nebo alespoň změnit prostředí. Promysli si i tyto možnosti. Bez dětí je výhoda právě v tom, že tě nic nedrží na jednom místě, nemusíš brát v tomto na "nikoho" ohled.

Já ti nevim, možná bych zkusila najít spíše psychologa.

"Možná kdybych zlepšila svůj společenský život, že bych byla spokojenější? Zbavilo by mě to depek při ranním vstávání? Anebo mám změnit práci?"

vlastně ani sama nevíš co je špatně... podle mě ti dobrý psycholog pomůže a pak si můžeš ujasnit, jestli opustit práci nebo .....

Myslím, že není ani správně, že neumíš udržovat vztah s nikým jiným. Jako nechci tě soudit, vím, že to má každý prostě jinak, ale mít alespoň kamaráda/dku, za kterou můžeš zajít... nikdy jsi přátele neměla ?

možná bych zkusila změnu prostředí,třeba dobrovolná pomoc v sociálním zařízení, nebo příležitostné brigády v jiném oboru. Alespoň pro zkušenost

Reaguji na thien: já mám dvě kámošky, jenže já potřebuju radu někoho nezaujatého. Protože jedna z kámošek je na tom podobně, taky by nejradši se vším praštila, ale ona už má závazky, takže nemůže. A ta druhá, ta se nerada vměšuje lidem do života, takže nikomu neradí ani neříká svůj názor.

trochu bych našetřila jela za prací třeba někam do zahraničí. nebo Vzala kamarádku a nebo třeba klidně i sama a jela někam na dovču na pár týdnů si pročistit hlavu

Já myslím, že problém není v tvé práci, ale právě v těch tvých vztazích. Když čtu tvůj příspěvek a přemýšlím, jak žiješ, přijde mi to celé hrozně prázdné. Člověk si asi nevybere, že je tak uzavřený a samotářský. Nevím, jestli ti to tak vyhovuje a prostě jsi taková, nebo ses třeba nějak zklamala. Tak mě napadlo, co si třeba koupit psa? Nebo třeba pomáhat v nějakém útulku? Prostě si najít něco, pro co bys byla užitečná, za něco zodpovědná. Nebo si najít nějaký nový koníček, který by tě vytrhl ze stereotypu a třeba pomohl poznat nějaké nové přátele.

Reaguji na tapajici: upřímně - dobře placena a téměř jistá práce se v dnešní době neopouští Navíc s tímto přístupem na tom budeš za chvíli všude stejně.

Taky bych jak holky píšou - našla NĚCO. Co třeba chodit do nemocnic nebo DD předčítat noviny, knihy? Nebo nějaký koníček - kroužek tance (třeba břišních, i to je pro individualisty), cvičení nebo vůbec nějaký zájmový (modelářský, hledání kešek, turistický...)

Jinak návštěva psychologa by taky asi nebyla od věci. Nebo si pořiď zvířátko, kočku, pejska...Nemůžeš si domluvit v práci delší volno, např. na 2 měsíce někam vycestovat?

Hele, aby to nevypadalo, že nemám co dělat. Já právě když přijdu z práce, tak mám své koníčky i povinnosti a kolikrát zjistím, že už je 10 večer a já musím jít spát, abych vůbec vstala do práce. Takže pes nebo kočka by mi zabrali akorát další čas, který nemám. Zkoušela jsem např. taichi, geocaching, jazykové kurzy, ale nic z toho mi dlouho nevydrží, prostě mi tyhle věci nic neříkají. A k dobrému psychologovi bych možná i šla, ale kde takového najít? Já mám s lékaři velmi špatné zkušenosti, ať už s těmi obvodními, zubaři nebo kožaři. Takže akorát vyhodím další peníze za nic?

Reaguji na tapajici: a mluvila jsi s maminkou o těchto pocitech? Ona tě zná ze všech lidí nejvíc...

Reaguji na farahh: S mamkou (i s taťkou) máme spíše obchodní vztah, já platím nájem, oni si řeknou, s čím potřebují pomoct doma, co nakoupit. Pocity jsme spolu nikdy neřešili. Nicméně ptát se jich nemusím, protože odpověď znám. Já třeba nikdy nechtěla studovat. Bylo to spíše "s pistolí u hlavy". Kdybych nestudovala, tak mě vyhodí z domu. A jejich představa je, že práce kterou dělám je spíše takové minimum na přežití a možná i zklamání. Spokojeni by byli, kdybych dělala manažerku někde za minimálně sto litrů, k tomu stihla aspoň dvě děti a postavit barák aspoň za 5 mega. Svěřit se jim s tím, že mě práce nebaví, a že bych klidně místo toho kydala hnůj někde u krav, tak mi asi sbalí kufry.

Reaguji na tapajici: no jo, tak to není divu tvým náladám. Já to měla s rodiči obdobné, nemám sourozence...az dlouho v dospělosti, po bytí jinde, po rozvodu, po dítěti...jsem našla přítele, který mě naučil mluvit o svých pocitech, přáních, těšit se hezkých dnů, radovat se...jinak bych se také potácela od ničeho nikam...chápu tě

A nepřemýšlela jsi někdy nad tím, že třeba to je důvod, proč máš takový nezájem o vztahy? Možná, že je to spíše strach z intimity a blízkých vztahů. Zkus si třeba něco vyhledat o teorii citové vazby, pokud by tě to zajímalo

Ale tvůj život přeci není od toho, abys plnila přání svých rodičů. Je to tvůj život, a máš jít svou vlastní cestou.

Jestli to máš doma takhle, měla by ses odstěhovat. Žiješ stále pod vlivem tvých rodičů, ačkoliv spíše ve své hlavě a měla by ses z toho vymanit. Z mojí zkušenosti vím, že se mi podařilo posunout se v životě dále až poté, co jsem se odstěhovala. Potřebuješ místo, kde budeš svobodná, to je podle mě první krok k lepšímu životu.