Abych svoji situaci upřesnila - s přítelem jsme spolu 13 měsíců (je mi 26, on je o tři roky starší) a bydlíme spolu dva týdny. Možná si říkáte, že plaším, že spolu bydlíme jen krátce a že se to všechno urovná. No, já nevím...
Před současným přítelem jsem měla dva vážné vztahy, v obou případech jsem s partnery nebydlela déle, než jeden měsíc (ale to se nejednalo o společné bydlení jako takové). Neměla jsem s tím špatné zkušenosti, ale tak nějak jsem si v hlavě a ze zkušeností z okolí vytvořila představu, že společné bydlení "na hromádce" vztah pomalu ničí. Poté, co jsem poznala současného přítele, jsem názor nezměnila, pravdou je, že jsem si bydlení s ním představit dokázala, ale nijak jsem se do toho nehrnula, nepociťovala jsem to jako potřebu, stačilo mi, že jsme se scházeli na 2 nebo 3 dny v týdnu.
Jenže se stalo tolik věcí a teď bydlíme spolu.
Přes všední dny jsem asi rok zůstávala na malém bytě, který pořídili naši. Ale nedávno jsme se s našimi rozhodli z finančních důvodů byt pronajmout a já se měla stěhovat zpátky domů s tím, že si budu hledat práci v Praze a tam se postupně přestěhuji. Ve stejnou chvíli však přítel dostal nabídku práce ve městě, kde máme byt, a řekl, že by si ten byt rád vzal. Počítal prý v duchu i s tím, že já za ním budu jezdit z domova a pak se tam tak nějak postupně přestěhuju. S tou prací to ze začátku ale vypadalo všelijak a já ještě nějakou dobu byt finančně držela, ani nevím proč.
Rodiče pak usoudili, že by možná nebylo od věci, abych v tom bytě bydlela s přítelem, že by to bylo zvláštní, abych jezdila za ním na víkendy do našeho bytu. Říkali mi, že už bych se měla rozhodnout a nějaký krok v tomhle smyslu udělat (tzn. něco ve stylu - odstěhovat se od nich a zařídit si vlastní život s partnerem). Ne, že by mě chtěli vyhazovat z domu, to vůbec ne, ale asi už by rádi viděli, jak je jejich dcera s někým zařízená. Jejich názor mi přišel naprosto logický, ale něco ve mně mi říkalo, že to není dobrý nápad. Přítel ale sdílel názor stejný, tajně si přál, abysme spolu začali bydlet, ale protože jsem mu dřív řekla, že bydlení na hromádce neschvaluji, vůbec se se mnou o tomto tématu nebavil.
Nakonec jsem podlehla tlaku okolí a sestěhovala se do bytu s přítelem. První tři dny jsem to v tichosti obrečela, vůbec jsem si nemohla zvyknout a bylo mi dost zvláštně. Abyste mě nepochopili špatně - svého přítele miluji a myslím si, že je to jeden z nejlepších mužů, jakého jsem mohla potkat. A právě to ve mně způsobuje ještě větší zmatek, protože 90% lidí okolo mě si myslí, že když někoho milujete, tak je logické, že s ním i rádi bydlíte. Tady nejde o to, že bych s ním byla nerada, nebo že by mě vadil. Ale připadám si tu jako ve vězení. Přítel je každý den do večera v práci, do toho dělá někdy i víkendy. Já ještě studuji, ale školní rok ještě nezačal a až začne, vím, že budu mít maximálně dva dny školy. Právě proto si chci sehnat práci, ale ve městě, kde bydlíme, ji seženu s velmi malou pravděpodobností, proto pořád uvažuji o Praze - na to se však přítel netvářil nadšeně, že bysme se prý vídali málo, kdybych já byla v Praze a on zůstal tady, když dělá i víkendy....
Přijde mi, že všichni kolem mě jsou spokojení a dosáhli toho, co chtěli a co si mysleli, že by se stát mělo (přítel, rodiče,...), jenom já jsem do téhle situace byla tak nějak zvláštně vtlačená a to jen proto, že je to přeci logické, že to takhle vyplynulo. Jenže já to tak necítím. Nehledě na to, že ve městě, kde bydlíme, nemám vůbec žádné kamarádky, nikoho. Je pravda, že rodiče bydlí 45 minut od nás, takže bych domů mohla jezdit, ale to je zase další věc - přítel se nejdřív tvářil trochu smutně, když jsem říkala, že bych domů ráda jezdila aspoň každý týden, pak řekl, že mi v tom bránit nebude, ale že doufá, že pochopím, když on bude každý týden v měsíci jezdit za rodiči o víkendu (o jednom z těch jeho dvou volných víkendů). Naši zase tvrdí,ž e když už jsme pár, měli bysme jezdit k nim spolu. Prostě cirkus. Já pak cítím zodpovědnost, že když už spolu bydlíme, tak bych neměla utíkat domů a měla bych poslušně zůstávat tady.
Mám chuť se na všechno vykašlat a dělat si vše po svém, bez ohledu na to, co kdo říká. Nebaví mě tu trávit dny, s tím, že tu uklízím, chodím sama ven a sice se musím učit a připravovat na zkoušky, ale nedokážu se na nic soustředit, protože celá tahle situace je zvláštní a doslova mě dusí.
Jinak koníčků mám dost, jen je blbý, že většinu jich dělám doma, což mi taky nepřidává.
Ocitli jste se někdy taky v takové situaci? Co byste na mém místě dělali vy?
Poslat SZ
ale ne to musí přijít samo a vyplynout to v ten pravý okamžik..
.
Galerie obrázků
