Pes z útulku

To je výborný. Strašně jsem se nasmála.

My jsme měli pejska z útulku. Když jsem byla malá tak si naši pořídili fenku německého ovčáka- 3 roky(našli ji přivázanou v lese u stromu) a byl to skvělý ochránce, milovaný zvíře a poslouchala na slovo. Jediné na co jsme si museli dát pozor bylo, že se bála psů a když jsme třeba na procházce potkali nějakého volně pobíhajícího psa nebo jakýkoli pes, který se dostal blízko k nám tak hned útočila, my jsme to o ní věděli tak pak tomu stačilo předcházet, a pak, když jsme vzali do ruky klacek tak se toho strašně bála a hned zalezla do boudy nebo se schoulila a klepala se.

Adka

Taky jsem se pěkně nasmála

Adelajna
Lidi jsou fakt S-vině, kdo ví, co jí před tím ti parchanti dělali, třeba jí mlátili klackem

Gabilka
To táta vždycky říkával, že kdyby toho zmetka chytil, co jí tak ublížil, udělá mu to samé.

Adelajna

Já bych týrala každýho s-viňáka co zvířeti ubližuje a týrala bych ho sakra pomalu!!

Kdybych si měla vzít pejska, tak jedině z útulku. Připadá mi postavené na hlavu, že na jednu stranu jsou přecpané útulky opuštěnými pejsky a na druhou stranu je chov psů byznys a lidi jsou schopní za určitá plemena vydat horentní sumy.

debora Já jsem stejného názoru.

Ahoj, já mám zkušenost s jedním pejskem z útulku co si vzala moje ségra - bylo to štěně, fenka nepopsatelné rasy Dodnes pořádně nevíme, kombinací jakých ras vznikla, nicméně je to větší pes - něco možná má z vlčáka. A můžu říct, že vděčnějšího pejska jsem snad nikdy neviděla. Ségra si jí brala, když jí byly 4 měsíce a paní v útulku nám říkala, že jí předchozí majitelé hodně byli a proto jim byla odebraná. Trochu jsme měli obavy, ze začátku byla nedůvěřivá, bojavá, ale jakmile si na ně po třech návštěvách zvykla, nikdy jsem nezažila větší radost, když přijdou domů, jak úžasně je vítá, a jak je šťastná, když se jí věnují. Jediná její neřest je, že sežere na co přijde - třeba pytlík cibule co ségra omylem nechá na stole, kam Ťapka dosáhne, nebo převrženou pepřenku (oteklý čenich asi 4 dny)...ale to nebude útulkem
Jinak my s našima jsme pejska našli, ale to bylo ještě úplně malé štěňátko, takže snad moc zkušeností nemělo.. Nikdy s ní nebyly žádné potíže

debora
absolutní souhlas. Když toužím po psovi, proč nezachránit jednomu život tím, že si ho vezmu z útulku a dám mu lásku, která mu byla odříkána..

Brali jsme si před pár lety fenku z útulku. V době odběru jí bylo 8 let, s těžkým poraněním v oblasti hlavy, člověk jí udeřil železnou tyčí a rozdrtil čelist,která ji odumřela... víc raději uvádět nechci
Žila s námi do 15 let a myslím, že ještě zažila šťastný život byla naprosto bezproblémová. Máme kočku a řekli nám, že se s kočkou nesnese a doma jí párkrát prohnala, nikdy nic víc si nedovolila, asi taky pro to, že neměla skoro žádné zuby

Za mě říkám, že kdo pomůže, většinou to dopadne dobře a pejsek to pak vrací

Reaguji na debora:

Naprosto souhlasím. Škoda, že to takhle nevidí všichni a pořád jsou v útulku psi, kteří třeba ani nezažijí lásku.

Rodina jedné mé kamarádky adoptovala pejska z útulku už od štěněte. Je úplně úžasný, takový ztřeštěný a hrozně hodný.

Když jsem byla malá, tak nám jednoho dne děti z hřiště donesli malé štěňátko křížence, žeprý šel nějaký pán po hřišti, to štěně vyhodil do vzduchu, kopnul do něj a odešel. Byla jsem nadšená, když jsem rodiče překecala, abych si ho nechala. Pejsek byl můj nový kamarád, i když občas zlobil. Ve svých 5ti letech jsem se o něj starala, jak nejlíp jsem uměla. Bohužel jsem si neuvědomovala, že mu třeba není příjemné, když mu při chování nepřidržuju zadeček, ale to už je bohužel vada mladické nerozvážnosti. Jednoho dne ale utekl a už jsem ho nikdy neviděla, i když jsme ho hledali.

A jak jste tu diskutovaly o nakopnutí psa, tak jsem jednou zažila situaci, kdy jsem opravdu musela. Jela jsem na kolečkáčích a začal na mě útočit pes. Snažil se mě pokousat a jeho páníček vůbec nic nedělal, ani se ho nesnažil zavolat. Nejdřív jsem na něj křičela "fuj", ale to nepomáhalo, tak jsem do něj bohužel musela trochu kopnout. To pomohlo. Mám ráda zvířata, ale sebe taky. Nicméně neospravedlňuju lidi, kteří kopou do zvířat, která jim nic neudělala a neohrožují je. To se nedělá a je to ubohé!

Dvě moje kamarádky mají pejska z útulku a oba jsou naprosto zlatí, jak jejich miminka, vděční za všechno, nechaj se sebou dělat cokoliv pánička chce, a to přitom oba byli v minulosti týraní a začátky v nových domovech nebyli jednoduché, oba pejsani byli vyplašení, ale ted jsou to ti největší mazlové a pohodáři, takže já bych do pejska z útulku šla, jen bych si ho prvně víc prověřila...

Kamarádka si před pár měsíci vzala am. stafordku, má přes 3 roky a je to zkrátka mazel. Snese se s dětma, psama, mají ji v bytě (rodiče, miminko a další pes), spí v posteli, zlatíčko. Je hrozně učenlivá, věrná a ráda za každou trochu lásky. Pův. majitelé se o ni prý už nechtěli starat, tak skončila v útulku.

Nejlepší je jak tady někdo psal, zajít do útulku, omrknout pejsky, seznámit se, párkrát se projít na procházce,...
Ale hold počítej s tím, že to není jednoduché, štěně si vypipláš jak budeš chtít, ale starší pes může mít zlozvyky, nemoci, určitou povahu se kterou nic neuděláš,..
I když tímto pomůžeš a dáš pejskovi z útulku nový život, já bych to nejspíš neudělala. Ale hodně štěstí

Měli jsme fenku jezevce z ůtulku. Byla naprosto skvělá. Za svůj život jsme měli docela dost psů a ona jednoznačně povahově vedla. Teď máme zlatýho retrievra a to je taky skvělá povaha- ten ale není z útulku, máme ho od štěněte.
Vždycky je to sázka do loterie.

Měla jsem kolem sebe v rodině a známých dost pejsků z útulku, s různými zkušenostmi a trápeními. Můžu říct, že ani jeden nebyl na vrácení, samotné mě to připadá přinejmenším divné.
Ale je naprosto důležité si uvědomit, že ten pejsek má nějakou minulost a já se té minulosti musím umět přizpůsobit.
Jeden pejsek byl kopán a v novém domově se brzo zjistilo, že se prostě nesmí pod stolem šoupat nohama, protože se pejsek bojí a strachy chytne za nohu.
Další pejsek byl zřejmě týrán, ale také odejit a když si vybral místo kde je mu dobře, například na sedačce, prostě bylo nemyslitelné ho od tamtud přenést jinam, vrčel a cenil zuby..opět strachy. Stejné to bylo, když se vzalo vodítko a obojek, vzít ho na venčení vyžadavalo trpělivost a spoustu klidu. U nového majitele byl v domku a na venčení odmítal, veterinář chodil k nim domů.
Jiný pejsek se rovněž bál vodítka, ale časem si zvykl, i přesto byla důležitá trpělivost a vlídnost.
No a poslední pejsek o kterém píšu je notorický zdrhač, je zvyklý žít venku, takže "dostal" nový luxusní kotec, který neprokouše ani si neublíží, když se bude chtít procpat ven. Po čase si zvykl na novou majitelku, takže do kotce se nyní zavírá pouze, když nemůže jít s ní ven, protože je na ní tak fixovaný, že utíká už ne "na vejlety", ale za ní.
Zkrátka u každého zvířete je dle mého potřeba notná dávka vlídnosti, respektování vlastní povahy..to samozřejmě nevylučuje poslušnost.., ale u zvířat, která mají za sebou špatnou zkušenost, to platí o to víc.
Mimo jiné osobně jsem nikdy u svých zvířat neuplatňovala sílu a vychovaná jsou.
Není hrdinství si vzít zvíře z útulku, resp. jakékoliv zvíře a neumět se situaci přizpůsobit, ale to, že pokud nejsem ochotný dělat ústupky pro dobro obou, si zvíře radši nevzít.
Takže nejspíš záleží na tom, proč to zvíře chceš a co jsi ochotná akceptovat, jestlli se zvládneš přizpůsobit.
Trochu z jiného soudku, znám paní která nemá ráda nepořádek, ale pořídila si psa a ze psa jsou chlupy. Takže po té, co zjistila, že má koberec plný chlupů a je třeba uklízet víc, pes smí jen do chodby kde je lino. Takový člověk zvíře mít nemá podle mého.
Pokud mám možnost se rozhodnout, měla bych se rozhodnout jako dospělý člověk, protože zvíře není hračka.