Přílišná chladnost vůči lidem

já se za dylinu nepovažuju a přesto oslovuju manžela zdrobněle. Je to prostě miláček a zlatíčko

Reaguji na bedrunela: jo, ale předpokládám, že to neříkáš 10krát denně. Takový ženský znám a jeden chlap už se mi svěřil, že je z toho neštastnej, protože mu to píše skoro v každý smsce a když on jí to nenapíše taky tak je naštvaná.

Začala jsem si vážit sama sebe, přestala jsem poslouchat, jak jsem blbá (studuji vysokou školu), jak se za mě stydí, atd. Začala jsem se mít ráda takovou jaká jsem, vzhledově i povahově. Přestala jsem poslouchat kecy našich, jak jsou se mnou neustále nespokojení, začala jsem mít svoje zájmy, cestovat, chodila jsem hodně cvičit a doma jsem se zdržovala minimálně. Rodiče se nezměnili, jsou pořád stejní, ale když mi řeknou něco podobně "pěknýho", nevnímám to. Vypouštím to. Neměla jsem v nich nikdy oporu, nebyli na mě nikdy pyšní, nechválili mě, starali se radši o ségru a já byla černá ovce rodiny.
Pak jsem si našla chlapa, kterej mě miluje takovou jaká jsem, respektuje mě, podporuje mě, váží si mě. Rozumím si s ním jako s nikým jiným. A za těch 6 let, co jsme spolu, je ze mě úplně jiný člověk. Brát život s nadhledem, umět si udělat legraci sama ze sebe, životní optimismus, rodiče už nějak neřeším a dělám si co chci bez ohledu na jejich podporu. Žiju jinak než oni...

Taky jsem taková. Mám první delší vztah (3 roky) a lepší se to až právě s tímto současným partnerem a jen díky tomu, že mi to nevyčítá a bere to tak jak to je. Prostě je iniciativnější. Občas si z toho dělá srandu a řekne třeba jeee ty si mi dala pusu neuvěritelný,nebo jeee ty si mi napsala první! Co se nezlepšilo je, že ani teď nejsem schopná mu říct, že ho miluju, ale já myslím, že tyhle věci se stejně líp dokazují činy než slovy. Takže to ze sebe cítíme a víme to i když si to neříkáme Třeba sestra tyto slova používá jen proto, že jí to přijde normální si to říkat a nakonec jsem se od ní dozvěděla, že s přitelem je jen proto,že se bojí,že by zůstala sama a zamilovaná rozhodně není...

Reaguji na bedrunela: Naprosto souhlasím!
Jinak mně je 21 a byla jsem úplně přesně taková jako ty, snad bez výjimky chtěla jsem se změnit, protože jsem věděla, že vnitřně taková nejsem, ale nikdy se to nepovedlo, protože jsem neměla skutečný důvod. Pomohl mi k tomu až nedávno přítel (můj první), díky kterému jsem se změnit musela, jinak bych o něj přišla - a to jsem konkrétně u něj nemohla dopustit. Ještě když se o mě snažil, tak jsem byla taková a tvrdila mu, že se nezměním. On to odmítal přijmout a já se za několik měsíců postupně toho "štítu" zbavila. Do té doby jsem dokonce všechny odháněla a nesnesla nejen vztahy, ale i výše zmíněné objímání, držení za ruce... No ale taky mi pak došlo, že nechci být stejná jako byli moji rodiče ke mně, nechci se chovat ke svým budoucím dětem chladně. Teď jsem otevřená, vřelá, vlastně i romantická a jsem nejspokojenější. Tu změnu jsem skutečně chtěla a když jsem dostala vážný důvod, pokusila jsem se o ni. Jen se člověk u takové rapidní proměny, pokud se mu skutečně povede, musí chvíli vyrovnávat s tím, že okolí ho po nějakou dobu bude brát stále jako dřív, nebo jeho změnu nepochopí. Vlastní zkušenost

Reaguji na petula88: To je hezky napsané V 90 procentech to mám taky tak jak ty Ať se ti dál daří Vám ostatním samozřejmě taky. Všechny vás tu chápu a je mi to moc líto jak se někteří rodiče chovají ke svým dětem. Na druhou stranu, kdyby se tak ke mě nechovali, tak je ze mě teď rozmazlenej fracek jako můj brácha. Každý kdo ho pozná, říká, že ještě takové děcko neviděl aby se tak odporně chovalo. Díky rodičům, si vážím každého kdo mě má rád. Hlavně svého přítele. Díky rodičům jsem skromná, milá, hodná, no prostě jiná jak oni.

Ahoj, mám stejný problém s chladností a uzavřeností vůči ostatním lidem...hořší je to k opačnému pohlaví, při komunikaci s nimi se cítím velmi nejistě, stydím se a prostě špatně, hlavně když se mi líbí Bude mi 26 a neměla jsem ani žádný vztah, všechny hned odradím a radši mě ani nikdo neoslovuje. Takže ti bohužel moc neporadím, ale moje známá mi radila číst knížky zabývající se seběvědomím, sebepoznáním, např. Tajemství.

Mám stejný problém. Lásku v dětství jsem taky nějak nepociťovala, nikdo mě neobejmul, nepochválil, nedal pusu, spíš naopak.

Reaguji na Kachorra: No a jak jsi to udělala?

Přesně tak !! Jako bych to psala já Když už se překonám něco takového udělat, je mi to prostě uplně trapné. A vlastně pak to vypadá nepřirozeně...a stydím se..

Reaguji na Rosemary: A nemáš nějaký tip na takové knihy? Tajemství jsem viděla.

Jsem na tom podobně, i když zřejmě ne tak těžký případ jako některé předchozí příspěvky. Vůči většině lidí jsem hodně rezervovaná, ale nemám problém dát pusu příteli nebo ho obejmout.

Pod tohle bych se ovšem mohla podepsat, taky mi je ze zdrobnělin celkem zle, zvlášť u chlapů, a co čert nechtěl, zrovna mám podobný případ doma...

Jinak dětství podobné jako většina z vás - citový chlad ze strany rodičů - ne že by byli zlí, to vůbec, ale prostě chladní, a to i k sobě navzájem, i když vím že se mají rádi.

No a jak z toho ven je asi taky dost individuální, přijde mi že se to týká spíš introvertů, tudíž bych doporučila knihu Jste introvert? od Marti Olsen Laney. A taky 7 Habbits of Highly Effective People. Ta sice není přímo k tomuhle tématu, ale považuji ji za dobrou protiváhu všem těm knihám o "sebelásce" a afirmacích typu Miluj svůj život, Tajemství, apod.

Jsem uzavřená před hodně lidma, ale zase před těmi, co mám ráda a opravdu je dobře znám jsem otevřená. Nejsem arogantní, ale bohužel na ně, tak působím. Všechno si hned beru, takže,když mně někdo řekne, že jsem strašně sebevědomá, nafoukaná atd... hrozně mě to mrzí, protože jsem pravý opak. Chápu, že na lidi tak působím, protože se s nima prostě nebavím. Ale já nemám o čem...S lidma stejného věku si prostě nerozumím. Mám problém, že mně je sympatických opravdu málo lidí a já se nedokážu bavit s tím, kdo mně je nesympatický.

No jak jsem už jsem psala. Převychovala jsem se, protože chci žít jinak se svojí vlastní rodinou až budu mít. Tím jak jsem viděla, že se chovají, tak jsem si řekla, že tak se já chovat nikdy nebudu a už vůbec ne ke svým dětem. Pomohlo tomu narození bratra (který je to nejrozmazlenější děcko jaké znám. Přísahám, že nepřeháním), protože pak jsem šla úplně stranou. Vlastně já jsem vždycky byla mimo. Jsem prostřední. Starší bratr měl výhody, že byl starší a mladší zase, že je mladší. Takže všechno jsem schystala já. Ale se vším jsem se vyrovnala. Další věc co mi pomohla je křesťanství. a další věc co mi pomáhá je optimistický pohled na svět. Věřím tomu, že až odtud vypadnu budu se mít dobře

Holky, tiež som na tom rovnako a tiež mám 24 rokov! Je to fakt len náhoda?