Přítel nemá žádný důvod se mnou bydlet

s přítelem jsme spolu dva roky a už plánujem co nejdřív bydlet, nevím, není tvůj přítel moc mladý?

promluvila sis s ním aspoň po těchto reakcí, jestli by s tebou chtěl jít bydlet až bys vystudovala a našla si práci, kdyby to po finanční stránce nebylo tak náročný?

Já jsem v podobné situaci jako ty. Jsme spolu necelý 4 roky, mně je 22, přítelovi 26, já studuju on pracuje a vydělává poměrně slušně (dost na to, aby ze svýho platu uživil 2 lidi). Jenže: Já jsem bydlela 3 roky (když počítám i tento semestr, který ještě neskončil) na koleji v jiném městě než on a vídali jsme se na víkendy (byli jsme spolu celou dobu od pátku do neděle). Na navazující studium jsem se hodlala přihlásit do města, kde bydlí a těšila jsem se, že budeme bydlet spolu. Momentálně mám měsíc do státnic, na VŠ v jeho městě mě na 99% přijmou a já najednou začínám mít pocit, že chci bydlet radši u rodičů než s ním (rodiče bydlí kousek od města, kde on a kde budu mít VŠ, takže nebude žádný problém denně dojíždět - navíc na VŠ většinou není vyučování všech 5 pracovních dní).
Když bydlím na kolejích, tak dostávám od rodičů 5000/měsíc a brigádu nemám, protože by se časově neslučovala se školou (mám hodně debilní rozvrh, který si nemůžu tvořit sama a víkendy chci trávit s přítelem a ne v práci). Samotné mi to stačí (jsem docela skromná a navíc přes léto brigádničím, takže mám i nějaký vlastní našetřený peníze), ale nedovedu si představit, že bych teď bydlela s přítelem a dala mu 4 000 (1000 Kč bych si nechala jako "kapesný" na kosmetiku, zábavu, jízdenky, kredit atd.). Přijde mi to hrozně málo, když jen nájem s inkasem ho stojí 6500 (a to má štěstí, že našel tak superlevnej byt). Prostě mi to přijde jako že bych mu dávala hrozně málo peněz a to nechci. Radši, ať si ty peníze šetří a až budu taky pracovat, tak si můžeme za to zařídit vlastní byt. Vždyť spolu nadále můžeme trávit víkendy a když teď budu studovat v "jeho" městě, tak můžu přespat někdy i přes týden. Navíc má spolubydlícího, kterýho by kvůli mě musel vyhodit (byt je sice 2+1, ale místnosti jsou úplně malilinkatý, takže ve 3 je nereálný tam žít).
Prostě já to v současné době vidím tak, že to radši ty 2 roky ještě vydržím. Každopádně jak už tu někdo psal - záleží i na tom, jestli s tebou přítel nechce bydlet z podobných důvodů, jako jsem popisovala nebo jestli neplánuje společný bydlení ani až budeš mít taky práci na plný úvazek.

já s přítelem bydlím asi rok a půl. Jsem student a on pracuje, bydlení mi navrhl on. Já mu už ale předem řekla, kolik budu schopná přispívat na nájem a jídlo, a že víc ode mě prostě nemůže čekat...I přesto se mnou bydlet chtěl. Takže bych se přítele určitě poptala, jak to teda vidí až dostuduješ, jak radí holky.

To je trošku jiná situace - když navrhl on, že tě bude v podstatě částečně dotovat, tak můžeš být jen ráda. Ale nedovedu si představit, že bych došla za přítelem a řekla mu "hele, já jsem nám sehnala byt, ale prachy nemám, tak budeš všechno platit ty, jo?"

Přiznám se,že jsem nečetla úplně všechny příspěvky,ale myslím,že první krok jsi udělala blbě už v tom,že jsi začala shánět byt a ani ses ho dopředu nezeptala,jestli o bydlení s tebou stojí.To myslím,že kluka vyplašilo a možná mu malinko přišlo že ho uháníš.Jinak pokud nemáš žádný příjem,studuješ a živí tě rodiče,tak se klukovi ani moc neivím,že o společné bydlení nestojí.Krom toho jestli dobře chápu,tak jste spolu začali chodit,když tobě bylo 17 a jemu 20,že?Předpokládám,že vás obou první vážný vztah.Přítel asi fakt nechce být do ničeho tlačen,třeba si připadá na společné bydlení nevyzrálý a nebo se u něj začíná objevovat takové to :"No na co bych se stěhoval dohromady,když jsem si ještě nic neužil"Omlouvám se za upřímnost,ale bohužel jsem měla v jednom vztahu něco podobného.

Reaguji na Ivónie: tak jistě, že je to jiná situace...ale i přesto, že jsem mu řekla, jak to bude s penězma, tak se mnou pořád chtěl bydlet a zvládáme to, protože chceme. A i z jiných témat zakladatelky mám dojem, že on se do toho bydlení nepohrne nikdy...bohužel

Tak to je dobrý. Ty jsi začala hledat byt, aniž by ses na to přítele zeptala? Navíc jsi bez práce, studuješ a myslíš si, že z brigády bys to všechno utáhla? Nezbláznila ses? Být tvým přítelem, taky bych s tebou TEĎ nešla bydlet.

Nejdříve si najdi brigádu, stálou. Našetři si peníze a pak si můžeš s přítelem o tom znova promluvit. Jen ty počáteční náklady jsou dost velký výdaj, pak pokud není byt zařízený, tak se musí něco sehnat do bytu, jídlo, energie, atd.
Rozhodnout se sama, za dva lidi, navíc ty nejsi ta, co by něco platila, jelikož máš zatím v plánu si sehnat nějakou brigádu, to je docela dost velká odvaha - tvůj přítel má pravdu a ani se mu nedivím, že se nechce hnát do nějakého pronájmu...

Jak už psaly holky, je třeba si uvědomit pravidelný, ale i počáteční výdaje. A tím nemyslím jenom vybavení bytu, byť třeba skromné. Nájem se platí měsíc dopředu + pokud to není pronájem přes známé je standard vratná kauce ve výši jednoho nájmu...takže chápu, že přítele tahle vyhlídka neláká, a je mu s tebou dobře tak jak to je, dokud studuješ

Když nemusíš, tak se do ničeho takového nehrň!! Jak už to tu bylo zmíněné: Byt není jednoduché jen tak utáhnout. Mluvím z vlastní zkušenosti. Je mi 22, přítelovi 29 a bydlíme spolu už 3 roky. A začali jsme spolu bydlet ne proto, že bychom chtěli, ale proto že nebylo jiné východisko. Rodinné, pracovní a další důvody...Abychom byt utáhli, tak jsem musela ukončit studium VŠ. (podotýkám, že díky financím, to bylo kombinované studium, nejsou rodiče, tak nemá kdo platit ) Byt totiž není jen o nájmu. Zaplatíš nájem, energie, jídlo, auto taky nejezdí na vodu.....No nevím, ale brigáda by Ti rozhodně nestačila. Nakonec byste se oba ještě rádi vraceli k rodičům. Nech všemu volnej průběh. Zvol si priority, vzdělání na prvním místě, pokud máš tu možnost, (já bohužel takovou neměla) potom hledání práce...to Ti taky nějakej čas zabere....věř mi. A až budou nějaké jistoty, pak můžeš plánovat.

S tím naprosto souhlasím!
Já jsem s přítelem přes 4 roky, taky už bych s ním nejraději bydlela, protože on studuje ve vzdáleném městě a to pro náš vztah není vůbec dobré, potřebuju být s ním, když s ním nejsem a týden, dva se nevidíme, je to jen na hádky a nedorozumění:/ Ale to, co mi řekl minulý týden mě teda dost zaskočilo, řekl mi, že se mnou bydlet nechce, že si to neumí představit, že chce být s kamarádama a nechtěl by spadnout do kategorie kdy by bydlel jen se mnou, uplně u toho měl až husí kůži, řekl že je to hrozná představa, že by se nic nenaučil, bál by se pomalu dojít domů co zas bude a nebude, že bych ho nikam nepouštěla a další nesmyslné řeči, přitom by tohle bylo jediné řešení, abychom spolu mohli zůstat.....dálka nás hrozně odcizuje, nechceme spolu být a hlavně já to tak nechci, ale jemu to vyhovuje..opravdu jsem zůstala stát s otevřenou pusou, jakobych dostala ránu šokem, něco takového si vyslechnout nebylo vůbec příjemné.....takže teď na to kašlu, nechce, ať nechce, do toho ho nepřinutíš, to musí chtít sám a třeba se to obrátí...až bude on chtít, ty nebudeš! Vykašli se na to.... opravdu to nemá cenu, ale bohužel si myslím taky to, že nemá zájem s tebou bydlet (stejně jako ten můj), akorát s tím rozdílem, že můj přítel je ještě dost mladý a studuje...

A proč by s ní jinak byl? Když tam tu společnou budoucnost nebo chtíč s ní bydlet nevidí...

Reaguji na Nattalka: ted jsem tě asi úplně nepochopila...ale lidé spolu bývají často jen ze zvyku, a protože nechtějí být sami...a z ostatních témat mám pocit, že on nic neřeší, zatímco slečna řeší všechno až moc

Ahoj,
je tu někdo, kdo s přítelem dlouhodobě chodí, ale nebydlí?
A máte pro to konkrétní důvody? Právě s přítelem řešíme sestěhování, které jsem navrhla já, ale mu se do toho nechce. Snažím se pochopit, co ho k tomu vede, ale na druhou stranu nevím, jestli si dokážu představit, že spolu dlouhodobě budeme a bydlet budem každý zvlášť ... máte to tak někdo?