S přítelem jsem byla přes dva roky. První půl rok byl krásný a ukázkový, potom se staly určité věci, kvůli kterým se náš vztah ztížil - měl zdravotní problémy, nemohl sehnat práci atd. Nebylo to jednoduché, ale snažila jsem se ho podporovat a povzbuzovat. Žili jsme spolu 8 měsíců, ale nakonec mu nevyšla práce ve městě, kde jsme bydleli, tak se musel přestěhovat zpátky k rodičům, protože mu docházely finance a jinou nemohl sehnat. Náš vztah tím byl hodně ovlivněný, ale já věřila, že až bude mít práci, věci se dají do normálu. Trochu jsem tápala, jak to s námi bude dál a kvůli tomu jsem se do sebe uzavírala a tolik jsem mu neprojevovala city. Jednu chvíli už jsem si myslela, že se asi rozejdeme, ale pak jsme se viděli a já jsem si uvědomila, že s ním chci být. Jeho to asi dost trápilo, že ode mě neviděl zpětnou odezvu.
Nakonec se mu podařilo najít práci u nich, takže pořád žije u rodičů a já si říkala, že se věci zlepší, když má práci.
Od té doby jsme se viděli jen párkrát a naposled jsem si všimla, že je takový zaražený a něco ho trápí, tak jsem se zeptala, o co jde. On mi vyjmenoval x věcí, že jsme každý jiný, že každý jinak projevujeme city, že jsme měli těžký období a to nás poznamenalo a že na něj tlačí jeho rodiče, jak to bude s námi, stejně tak moje rodiče se ho na to ptají a on že je konečně rád, že má práci a potřebuje se nejdřív zařídit. A tak nějak mluvil, že jsem z toho měla pocit, že se chce rozejít, ale že to nechce říct naplno. Když jsem mu říkala to pozitivní a co všechno bysme mohli udělat, tak na to nereagoval.
Když jsme se ten den loučili, tak začal brečet. Mě to dost překvapilo, ale musela jsem spěchat tak jsem se s ním jen rozloučila.
Pochopila jsem to jako rozchod.
Docela mě to vzalo a není mi z toho dobře. Ten den v noci mi psal zprávu na dobrou noc, že si myslel, že mi to třeba může chybět, že jemu zpráva na dobrou noc chybí.
Druhý den na to mi psal dlouhou zprávu, že jsem pro něj znamenala všechno, že chtěl se mnou plánovat budoucnost a zestárnout, a že to byl jeho nejlepší vztah, ale že poslední dobou se nám to bortilo a že měl pocit, že ho nemiluju a že si myslel, že jsem smutná kvůli našemu vztahu. Když jsem mu na to napsala, tak ještě psal, že každý projevujem city jinak, a že mě asi zahnal do kouta a moc mi říkal, že mě miluje, protože chtěl vědět to vyznání lásky i ode mě. Že měl v sobě zmatek a nevěděl, jak dál, že na sebe bere zodpovědnost za sebe, za mě i za všechno ostatní.
Mě tohle opravdu ničí a nevím vůbec jak naložit s tím, co mi píše. Psala jsem mu, že si myslím, že šlo o špatné načasování a že celá ta situace vůči nám nebyla fér a že se teprve teď dozvídám věci, o kterých mám pocit, že jsem je měla vědět dřív, abych ho mohla dobře poznat.
Je mi z toho strašně smutno a nevím, proč tohe všechno píše, pokud se chce rozejít, ať se rozejde a nechá mě.
Nevím, co mám dělat. Připadám si jak použitý odhozený kus hadru, jak když jsem mu byla dobrá, když měl krizi a neměl práci, a teď, když má práci, tak mě vlastně už nepotřebuje.
Tohle je můj třetí vážný vztah a opět dopadl nezdarem. Nevím, proč, nevím, kde je chyba a už jsem z toho všeho unavená. Připadám si hrozně hloupě, nechtěná, opuštěná a že v životě nenajdu muže, se kterým budu šťastná a budu s ním déle, než dva a půl roku. Je mi 27 a to není málo.
Říkám si, že mu asi řeknu, že když jsme se rozešli, tak utneme komunikaci, že mi tohle nijak nepřispívá, nepotřebuji už slyšet, jak mu je z toho smutno a že je mu zle, když myslí na to krásné, co jsme spolu prožili. Opravdu ne.
Poslat SZ
asi to z jeho strany není tak žhavé a chce se rozejít, ale aby nevypadal ve tvých očích jako ten špatný, tak se tě snaží uchlácholit těmahle kecama o tom, jak velká láska jsi pro něj byla... chlapi jsou někdy fakt složití na pochopení 
Ty jeho slova bych pouštěla jedním uchem tam a druhým ven...třeba čeká, že o něj budeš bojovat, že se mu budeš vnucovat nebo tak něco...nevím, neznám ho, ale už teď je mi protivný 
