Říct partnerovi co vám vadí, nebo dělat mrtvého brouka?

rozhodně říct

jj, určitě mu to řekni.Aspon se ti uleví.. a nedus to v sobě, to vztahu nepomuze si myslím.

No, nevím, ale jestli mu se "slzama v očích" říkáš, že by si tě měl víc všímat.....Ani se nedivím, že se o tom pak nechce bavit.

Takže já bych hlavně nebrečela. Je to sice politovánihodné, ale k pláči to není To by bylo kdyby jsi třeba přišla o nohu nebo pokud jde o vztah - tě podváděl, rozešli jste se apod.

Třeba se jen zapovídal.

To bych neřešila.

A toto bych už vůbec neřešila, co ty víš, jak se k nim opravdu chovají? Já znám dost párů kde se k sobě na veřejnosti chovají skvěle, ale v soukromí......

Možná na tom něco bude Zamyslela bych se. Pro mě to malichernosti třeba jsou /krom toho, že si tě nevšímá ve společnosti, což mohla být náhoda/.

No, to už je úplná hloupost. Prostě se chtěl vyspat, ne? Nebo usnul aniž si to stihl uvědomit Prostě usnul, no. To se přece stane každému! Hodně lidí spí na oddělených postelích kvůli pohodlí.

Takže já bych přestala brečet a vyčítat. Začala bych se mu dělat trochu vzácnou viz proč chlapy milují potvory. Tam se dočteš, že mluvením a přednáškama toho s chlapama moc nezmůžeš A platí to především na "problémy" tohoto typu.

Hmm, tak pak jedině mě ještě napadá zamyslet se nad tímto, co jsem kdysi někde četla : " to že tě nemiluje tak, jak by jsis představovala, neznamená, že tě nemiluje, jak nejvíc umí". Pro někoho blábol, ale podle mě na tom něco bude. A chyba nechyba, to že Tě už tak nežere, tak s tim stejně nic neuděláš.

To že tě nežere není chyba. prostě už to není tak bláznivé jako na začátku, je to v zajetých kolejí a není potřeba tě pořád držet za ruku a vášnivě ti jí žmoulat aby jsi věděla, jak MOC tě miluje. Važ si jiných věcí, tohle většinou nastane u všech vztahů, začnou se řešit provozní věci, on začne chrápat a prdět a ty nakonec budeš ráda, když bude spát jinde a nebude otravovat
A to že mu to říkáš se slazama v očích, mno.. prostě si ho musíš cenit i pro jin= věci, než že zbožně neslzí nad tvou fotkou když tě den nevidí. To je vážně normální.

Ale co tě štve mu klidně řekni, jen se zamysli nad způsobem sdělení.

Nebrečet. Nevyčítat. Už vůbec ne se slzama v očích - to i ten můj zlatej poklad chytá nerva - protože si myslí, že si slzama chci něco vymoct.
Mluvit ano, ale konstruktivně, žádné útoky typu Ty děláš tohle a tamto a já chci aby to bylo tak a tak.. to z principu chlap udělá naopak.
Osobně doporučuji přečíst knihu na téma rozdílnosti mužů a žen Oni jsou jiní než my
A to, že je vztah po dvou letech jiný, dá rozum... Vztah lidí se mění neustále. Záleží ale jen na Vás dvou, jakým směrem se budete ubírat.

Reaguji na Luciiik:

Nedivím se Ti, že Ti je to líto .. ale obávám se, že pokud to v něm tak říkajíc není, tak i kdybys mu řekla opravdu zostra, že Ti to ve vztahu chybí, tak třeba bude chvíli sekat latinu, ale po chvíli se to vrátí do stejných kolejí ..

My jsme s přítelem spolu už víc než devět let na hromádce a občas jsem udělala to, že jsem ho např. nevzala při procházce za ruku nebo dělala jinak studený čumák a on se pokaždé zeptal, co se děje .. okamžitě poznal, že je něco jinak a tu ruku si sám vzal nebo se přitulil (podotýkám, že přítel je chlap jako víno, žádný zženštilý typ), když nezavolám nebo se ráno neozvu po skypu, tak se ozve vždy on první .. nikdy se nestalo, že by mě ve společnosti "zazdil", ba naopak .. jenže on je prostě takový Někteří mužští na to nejsou, mají strach projevit na veřejnosti city, viz. např. můj starší bratr .. vystupuje jako mačo a tuhle "masku" si pečlivě buduje a jeho partnerky to s ním opravdu nemají jednoduché .. prozře pokaždé až pokud mu jeho stávající partnerka udělá doma husto, tak mají chvíli tichou domácnost a on pak to pak "leští" a sype si popel na hlavu, že se v ženských nevyzná a že se ještě musí "učit" ..

Ono jak se ženská musí ponížit a připomínat se v těchto otázkách (Ty sis odstranil mou fotku, Tys mi nezavolal, Tys mě ve společnosti zazdil), je to už od základu špatně ..

Záleží od toho, co vám vadí. Pokud je to něco podstatného pro fungování domácnosti apod., tak je potřeba mluvit jasně věcně a racionálně, chlapi náznaky nechápou a většinou jsou za jednání na rovinu vděční.
Pokud slečna přijde se slzami v očích a vyčítá, že chlap nedělá to, co se prostě nedá vynutit ani vybrečet, je to špatné a jediné, co tím dosáhne je přesný opak. Kdesi jsem četla, že věta "potřebujeme si promluvit o našem vztahu" zvedá pánský adrenalin přímo do nadoblačných výšin

Reaguji na Eva29:

Naprosto souhlasím..

Holky,děkuju Vám. Nechala jsem si to projít hlavou,s některými názory nejde (bohužel nebo bohudík)jinak než souhlasit,takže téma uzavírám,díky.

Náznaky a poznámky nepomáhají, taky to mám doma Jenže jak si říct o tak nekonkrétní věc jako je, že mi chbyí jeho pozornost... To se mu těžko vysvětluje... nejlepší je otevřít si lahvinku vínka a naťuknout ho, jestli se rozpovídá sám... Nasměrovat ho, kde ty cejtíš problém a zjistit, co na to on... Taky se občas diví, proč jsem mu nedala pusu, kteoru mu obvykle dávám. nejhorší je, když se zeptá, co mě je, říct: nic...

Reaguji na Dorra:

naprosto souhlasím .. mužští náznaky nesnášejí .. máme to prý říkat rovnou, nejsou prý čuchací psi. A nesmíme na dotaz - co Ti je - říkat NIC Což já dělám, když vidím, že není přístupný řešení situace a rozpatlávání by dopadlo ještě hůř než předtím, jenže odpověď NIC to ještě zhorší, protože on se pak vyptává a je sám podrážděný, že neví co mi je. Já to řeším po mailu nebo po skypu (dříve esemesky), neboť přes týden spolu nejsme .. lépe se mi problém formuluje a on svůj vztek krotí díky klávesnici a lépe zase může formulovat zpátky svou odpověď. Díky tomu pak, když jsme spolu, máme relativně klid, protože je vyčištěný vzduch Akorát to čekání na odpověď, to někdy mučí

něco podobného jsem řešila včera..rozhodila mě jedna věc, týkající se přítele a jeho ex, změnila jsem chování, přítel se mě ptal, co je, já samozřejmě, že NIC, po chvilce jsem začla brečet a zvažovala, že mu to řeknu..nakonec jsem se šla uklidnit do koupelny, přemýšlela, jestli to, co řeknu že mi vadí něco opravdu změní, došla jsem k závěru, že se nic tak hrozného zase nestalo, příteli jsem řekla, že to je problém, který si musím vyřešit v sobě, že nám nechci kazit večer a řeknu mu oč jde jindy..trápilo ho to, přemýšlel, ale vím, že kdybych tu diskuzi otevřela, změnilo by se to v můj hysterický (neopodstatněný) záchvat a jeho nechápavé reakce..takže jsem to odložila, dále se tím netrápila..to bylo poprvé, co jsem se takhle udržela, jinak říkám skoro vždycky všechno..pokud je to adekvátní situaci.

No to je přesně ono

Můj přítel .. "co Ti je?" .. já "NIC" .. on "já to na Tobě poznám" .. já "NIC" .. on "nehraj to na mě" .. já "vážně mi NIC není" .. on "vždyť to vidím, že Ti něco je" .. já "to je dobrý, to za chvilku přejde" .. jemu dojde trpělivost a vyjede "to je klasika, já se Tě zeptám, co Ti je, Ty nic, znovu se zeptám, Ty nic" .. nechceš nám oběma takhle náhodou ušetřit čas a říci to hned?" .. já "já Ti to nemůžu říct, protože když Ti to řeknu, tak to nepochopíš" .. a přítel to uzavře slovy "dobřeee, tak až budeš připravenáááá mi to říct, tak přijď, ano?" .. já se mírně urazím, ale jsem ráda, že mám klid a říkám si - herdek filek, že jsem to lépe nemaskovala

Určitě vždy vše říct! Ale nejdřív bych se s ním mluvila normálně - klidně a bez velkých emocí. A když by to nezabralo, tak bych se asi rozčílila a možná i zařvala - ale s mírou Sama jsem v posledním vztahu nejdříve držela jazyk za zuby ohledně věcí, které mi vadily, ale postupem jsem se začala více projevovat a vždy, když mě na příteli něco vadilo, hned jsem mu to řekla a snažila se s tím něco dělat.
Bohužel, můj bývalý partner si mnou byl tak moc jistý a moje připomínky ho nezajímaly, až jsem to jednoho dne nevydržela a opustila ho.