Rok po porodu a pořád přecitlivělá

Díky za ohlasy, jak jsem to četla, tak jsem se usmívala do monitoru a říkala si, jak je to stejné Já jsem starší maminka, první dítě jsem měla před 20lety a vím, že tenkrát jsem tyhle stavy neměla. Navíc jsem hodně rozumový, racionální typ, u filmů jsem téměř nikdy nebrečela, ale teď mě opravdu dojme i kravina.
Santana
Vyčerpaná jsem byla celý rok, těžší porod, následné problémy, časté noční kojení, do roku se malý budil i každou hodinu, takže totální nevyspání,... kojit jsem před 3týdny přestala, malý se pořád častěji budí, takže nespím ideálně, ale je to mnohem lepší, tak myslím že v tom to až tak nebude.
manolla
Až na to ochranitelství jako kdybych to psala já, přítel taky občas nechápe, na sex taky chuť pramalá,... ještěže se na mě to moje zlatíčko pořád usmívá a je tak pohodový, jinak vážně nevím.
Vercam
Když vyrazím ven, mezi lidi, tak mám lepší náladu, to je fakt. Myslím, že své taky dělá zima, máme tu spoustu sněhu a s kočárem se moc chodit nedá, už se těším na jaro.
kajdula
Tedy jestli mi ta přecitlivělost vydrží takhle dlouho, tak nevím jak budu fungovat v práci. Za pár měsíců se budeme s přítelem střídat na rodičovské a já mám náročnou práci, se kterou se tohle zrovna moc neslučuje. Už vidím, jak dělám složitá rozhodnutí a přitom se mi klepe brada a kapou slzy, to budou kolegové koukat

bobkova
Taky jsem byla kliďas, u kterého málokdo poznal nějaké emoce, ale teď je to jinak.
Po prvním porodu před 20lety se mi nic takového nestalo, nebo si to nepamatuju a rychle to odeznělo. Ale teď je to fakt síla. Říkala jsem si, že je to třeba věkem, vím že starší ženy bývají víc citlivé, ale takhle rychle jsem snad "zestárnout" nemohla. A nebo je to všechno dohromady, kdo ví. Každopádně se mi to moc nelíbí, atmosféra doma je díky mě občas dost hustá a to mě fakt štve a mrzí. Ale vůlí to moc zvládnout nejde, tak to holt asi musí odeznít samo.
Každopádně teď vím, že se takhle nechovám jen já, už jsem si říkala, jestli bych neměla vyhledat psychoterapeuta

Vercam
ne v itálii.Děkuji za odkaz,třeba tam někoho najdu.

Prostě člověk si uvědomí pozdě, co má doma-rodinu,kamarádky...V létě to doufám bude lepší,bazény a tak,teď je to fakt děs.Zimu bych zrušila úplně,nechala bych ji jen na horách k lyžování a týden na vánoce

manolla
Taky nemám ráda zimu, jenže jsem skoro na horách V létě jsme byli pořád venku a mně bylo určitě líp. Nevím jak to je v místě kde žiješ, ale tady se dá už s takhle malým mimčem chodit plavat, do mateřského centra nebo třeba nechat i pohlídat, když není, kdo by pomohl. A určitě bych se zkusila na netu porozhlédnout, jestli nějaká maminka nebydlí někde poblíž. Když bylo ošklivé počastí, tak jsem občas s malým v tomhle věku vyrazila autem do obchodního centra, dnes už se v nich obvykle dá v koutku pro mamči v klidu nakojit, přebalit, a on je od malinka společenský, miluje lidi, já byla taky mezi lidmi, takže jsme byli spokojení oba.

Dceři je 19měs. a já jsem pořád přecitlivělá, řvu kvůli všemu... Reklamy, záběry miminek a dětí. Naposledy jsem se rozbrečela při koncertu Kapky naděje,co dávali na Čt1 a když Sáblíková vyhrála medaily ;--)

Holky, mé dcerce je skoro deset...... když někdo něco vyhraje, taky bulím, ale to mám od dětství, takže to s mateřstvím nic nemá společného - tedy u mne....po porodu ty hormony pracují, to je jasné...já si říkám, že když mne něco rozhodí, tak že je to kvůli tomu, že jsem tu chvíli v právu - že se prostě někdo vůči mojí osobě špatně zachoval, zbytečně zvýšil hlas, řekl nějakou absolutní hloupost a pod....

Natýska

K mentalitě ženy patří jistá přecitlivělost, ale dámy, nepřehánějte to! Vždyť ( jak usuzuji ) jste ještě dost mladé a opravdový boj v životě vás teprve čeká - to se budete neustále hroutit? Nechci vás v žádném případě poučovat, ale opravdu je třeba se trochu ( nejen trochu! ) vnitřně vyzbrojit, jinak s vámi každý zamete a nebudete se stačit jen divit - lidé velmi dobře vycítí slabost druhých...
Tím ovšem nechci nijak snižovat vaše současné pocity - pokud totiž překračují rámec běžnosti, je třeba obrátit se rozhodně na odborníka - psychologa.

nutella
Tak já už právě zas tak mladá nejsem, bojů v životě mám za sebou spousty včetně několika životních karambolů a mnoha nepříjemných životních zkušeností jak v osobním, tak pracovním životě, ale tohle je o něčem jiném. Není to o tom, že bychom se hroutily, tedy aspoň já ne, je to o tom, že jsem přecitlivělá, zbytečně vztahovačná a často brečím. A protože mi právě tohle není vůbec vlastní, tak mě zaskočilo a překvapilo, že rok po porodu pořád tenhle stav trvá. V těhotenství, v šestinedělí, snad ještě pak nějakou dobu to zcela chápu, ale myslela jsem, že teď už to přejde, a ono ne. Proto jsem se tu ptala, jestli je to jen můj problém, nebo ho má i někdo další. No a zjistila jsem, že v tom nejsem sama, což mě sice těší, neboť alespoň nemusím přemýšlet o odborné pomoci, ale na druhou stranu mě děsí, že to u někoho trvá tak dlouho.

[b]nutella[/b asi si nerozumíme, já nepřikládám svoje občasné rozpoložení mateřství, jak jsem psala, od porodu uběhlo deset let...ale pokud se něčím nechám vytočit, tak po zvážení všech okolností témeř vždy dojdu k závěru, že se okolí prostě neumí chovat a vadí mi to....a budu tedy ještě konkrétnější - myslím si, že i druhá děvčata to mají podobně - prostě jen jako matky už nechceme okolí tolerovat nevhodné chování a více se zabýváme záležitostmi, nad kterými se dřív mávlo rukou...možná je to větší zodpovědností, kterou jako matky získáváme a tu potom vyžadujeme i od druhých...jakákoliv dysbalance v tomto směru člověka naštve, někdy dožene až k slzám, což není můj případ...jinak znovu připomenu, že radost z úspěchu někoho jiného, provázená slzičkami, je normální a přirozená věc a asi porod na tom nenese nějakou extra zásluhu....a boje nejtěžší jsem si prožila už hodně dávno, takže rozhodně se umím postavit věcem, které by jiného porazily, ale opravdu tragické věci zvládne bez újmy jen silná, odolná osobnost.....rozhodně neberu na lehkou váhu stavy přecitlivělosti u druhých, každý má svou hranici prostě jinde...někoho rozhodí maličkost, jiný to přejde, jako kdyby byl splachovací.....možná můj příspěvek je celkově OT - necítím se sama přecitlivělá, jen mi vadí hloupost druhých a to mne dokáže vytočit na maximum - a určitě to není následek porodu....možná jsem spíše měla přispět do vlákna - co Vás dokáže rozhodit??

dannys

...a tím si právě nesmírně ubližuješ, a pokud píšeš, že

je na místě uvažovat o řešení - ale to už je na každém z nás - neexistuje jednotný recept jak a jestli vůbec z toho ven. Jenom nechápu, jak tě může těšit a uklidňovat, že v tom nejsi sama - mně by tedy, pokud by mne podobné potíže trápily, takové "uklidnění" v žádném případě nepomohlo....

nutella cituješ mne, ale psala to dannys..já si naopak myslím, že sdělená starost je poloviční starost a už to pomůže...i kdyby jen v tom, že si nebudu myslet, že já jsem ta špatná, že mám tyhle stavy - v obecné rovině, samozřejmě....pocit přecitlivělosti možná bude přicházet i s věkem, znám plno žen po čtyřicítce, které pláčou i kvůli tomu, že nestihnou na Štědrý den udělat sto chlebíčků a povede se jim jen padesát.....mne tohle nechává klidnou, ale pro někoho je to zásadní věc....

nutella
Nemyslela jsem to tak, že mě těší, že takové stavy mají i ostatní, když jsem příspěvek odeslala, tak mi to taky došlo. Myslela jsem to tak, že mě trochu uklidnilo že nemám tento problém sama. Váhala jsem, jestli ta přecitlivělost může být ještě po takové době stav po porodu a podle toho, co tu ostatní psaly, to tak vypadá. Navíc u mě osobně možná tenhle stav zavinila i kombinace dlouhodobého stresu v předchozím období, velkých životních změn a pracovního vypětí. Teď je jen otázkou, jestli a kdy to přejde. Ale já to už za pár měsíců testnu v práci a uvidím.

Natýska
Neděs mě, jsem taky už po čtyřicítce a v kombinaci s pozdním mateřstvím a náročnou prací by to bylo dost šílené Ale nejsem ten typ, který by brečel u toho co popisuješ, mně jen dojímají přesně takové věci, co psala vercam. No a pak taky některé slovní reakce přítele, dřív bych to neřešila, vím že to tak nemyslí, ale teď si to prostě nějak beru.
Jinak tomu co píšeš rozumím, hloupost druhých nebo nesmyslné "útoky" na mně nebo někoho jiného mě taky nenechávají chladnou, vnitřně se vytočím, naštěstí i v tomhle stavu u mě funguje logika a sebekontrola, takže druhého usadím vhodně zvolenými argumenty. A pokud vidím, že to nemá smysl, že by to ten druhý nepochopil, tak to prostě neřeším. Tedy to bylo dřív a doufám, že i přes mé nynější pocity a stavy to tak bude i dál. Ale je pravda, že určité změny i v tomhle ohledu začínám trochu pociťovat, možná důsledek věku, ale v mém případě asi i trochu předchozího období, které mi připravilo několik nepříjemných a těžkých životních zkoušek a nervy holt už jsou poněkud opotřebované.

dannys taky jsem po čtyřicítce a opravdu drobnostmi se netrápím...strašit jsem tě nechtěla, ale ze zkušenosti vím, co ženské dokáže přivést k pláči..až půjdeš do práce, budeš mít jiné starosti a myslím, že ten stav odejde tak, jak přišel....přeci jen je to změna s mimi, hodně práce, jiný režim, zodpovědnost za dítě a změna psychiky je na světě....jo a co mi hodně vadí, když se občas najde nějaký chytrolín a řekne, co vy baby s tím porodem tak naděláte, vždyť je to úplně přirozená věc

Natýska
Taky v to doufám, už aby to bylo, nějak se v tomhle stavu necítím. A je fakt, že změna s mimčem to je a navíc když mi není ani dvacet, ani třicet
Tohle mi ještě nikdo neřekl, takového chytrolína bych jeden takový "přirozený" porod nechala zažít, tedy myslím jako přihlížejícího, myslím že i tak by ho to přešlo. A třeba zrovna ten můj původně krásně rozjetý porod se změnil v docela slušné drama. Já se tak těšila, že na rozdíl od prvního dítěte zažiju tu krásnou chvíli po porodu s mimčem v náručí a přítelem, no a místo toho jsem skončila na operačním sále a následně na JIP bez mimča. A aby toho nebylo málo, po pár týdnech jsem si to ještě zopákla. Ale to už do téhle diskuse nepatří. I když po tom celém jsem na tom nebyla zrovna nejlíp nejen fyzicky, ale ani psychicky.