Rozejít se s přítelem? Jak?

Nevím, jestli tu má smysl psát o historii našeho vztahu (viz také mé předchozí deníčky). Každopádně jsou věci, které jsem tolerovala ak teré si myslím, že se dají nebo by se měly tolerovat - např. to, že měl přítel úraz, který ho vyřadil z práce, byl půl roku na nemocenské a během té doby přibral. Také jsem zjistila, že dokáže být pěkný mrzout a na všechno si v tu dobu stěžoval. Přičítala jsem to tomu úrazu. Nakonec dal výpověď z té původní práce s tím, že už by tam stejně nemohl dělat (kvůli úrazu).
Tento měsíc je to přesně rok a 4 měsíce, co mu skončila nemocenská a on pořád práci nemá (je mu 30, mně 27). Bydleli jsme spolu, moji rodiče nám celkem pomáhali (respektive umožnili bydlení za opravdu nízké peníze), přítel v té době myslel, že bude dělat, co ho baví, a pracoval v tom načerno, což se mně ani našim moc nezdálo, ale ještě jsem si říkala, že se to změní. Nakonec se odstěhoval zpátky k rodičům, protože ta situace byla pořád stejná a navíc společné bydlení stálo (také kvůli tomu) za nic - byl pořád doma a mě to celkem stresovalo, prostě ponorka.
U rodičů už bydlí víc jak půl roku, práci ještě nemá, občas opět něco načerno. Narovinu - už mě to nebaví ale tak trochu se zároveň stydím za to, že už nemám sílu při něm stát.
Ale mám takový pocit, že kdyby chtěl, práci už dávno má a hlavně naloží jinak s příležitosmi, které měl. Stručně - vůbec nevím, co chce od života, já jsem celkem cílevědomý člověk, snažím se plnit si jak sny, taky i povinnosti, které mě posouvají dál. Vedle něj mám pocit, jak když já jsem ten "chlap" ve vztahu a on je ta "holka", která sedí doma, vaří a pořád chce ujišťovat o lásce (to on dělá), popřípadě si postěžuje.
Od té doby, co jsme od sebe (on u rodičů, já bydlím sama), tak je mi takhle dobře. Když jsem s ním, tak je to taky docela fajn, není to o tom, že bych se s ním cítila špatně, v něčem si přeci jen rozumíme, ale přijde mi, že to pak nejsem až tak úplně já - nevím, jak to líp říct. Je pravda, že on se ke mně chová hezky, i když byly situace, které jsem dost dobře nechápala (např. naštval se, když jsem se musela učit a on nemohl přijet ke mně - byli jsem dohodnutí až na den potom, ale on chtěl přijet dřív, protože narychlo potřeboval někde (u mě) přespat kvůli té práci na černo. já měla před sebou dost těžkou zkoušku a byla jsem ráda za každý čas navíc, omluvila se mu, že to nejde, ale že další den ho ráda uvidím, no, pak se se mnou nebavil celý den....).
Poslední dobou mě napadají myšlenky na rozchod. Nechci ale udělat chybu a hlavně nevím, jak se rozejít. A tak píšu sem. vím, že nikdo z vás tady moji situaci nezná přesně, tak je těžké usuzovat, ale uvítám jakékoliv nápady a rady.