Izolace od lidí kvůli depresím

Hmm, odborníka je určitě lepší si najít, ale třeba u psychologa opravdu musíš najít dobrého a stejně ve většině případů dle mého moc nepomůže...já jsem to štěstí na toho, kdo by mi seděl,neměla a přišlo mi to vždycky jako povídání o ničem a nějak jsem neměla chu´t se mu hlouběji svěřit, takže mi nepomohl....spíš bych ti doporučila psychiatra, zní to sice blbě jít k psychiatrovi, ale s ním je to fakt na úplně jiné úrovni, problémy opravdu vyřeší a ví, o čem mluví...s psychologem to bylo spíš jako takové horší povídání s kámoškou...pokud ti to nedělá problém, tak doporučuji psychiatra a zabývají se opravdu vším - těžkými i lehkými případy, třeba tam někteří měli problém s lehkou nervozitou, nebo jiné banálnější problémy a prášky ti nutit nebude. Pokud chceš něco fakt vyřešit, tak radím psychiatra. Ale možná by jsi se z toho dostala i sama, ale když ti někdo pomůže, je to mnohem lepší....

Deprese má v dnešní době strašně moc lidí...určitě se nemáš za co stydět...taky jsem zažila něco podobného,ale už jsem z toho venku...určitě jdi k psychologovi,ten určí jestli brát prášky nebo ne...pokud je budeš brát,nesmíš přestat a pak zase je brát...prostě musíš je brát v kuse podletoho jak určí lékař...Izolování od lidí si myslim že ti spíš škodí,protože o samotě přemýšlíš a ještě víc si tu depresy prohlubuješ...Čti nějaké pozitivní knížky...třeba TAJEMSTVÍ...je to o myšlenkách-že to jak přemýšlíme se nám vrací...
https://www.omlazeni.cz/kniha-tajemstvi-zmenila-40- 5895-0.html
je tam i video po 10 minutách...celkem 9 dílů...to mě vždy pozitivně naladí...určitě to zkoukni

Pokud myslíš, že to sama nevyřešíš, tak není nic špatného na tom, abys šla k odborníkovi, který ti sice neřekne udělej tohle či tohle, ale svým způsobem tě nasměruje. Zkus pro začátek psychologa. Na servru "znamylekar cz" najdeš ve svém okrese jistě někoho vhodného. Většinou se dá objednat telefonicky, ale i osobně, chce to jen odvahu. Ceny se pohybují od 300 do cca 600 za sezení, jak kde...Ale někteří mají také smlouvu s pojišťovnami a neplatíš nic, v takovém případě by to bylo i kdyby ti obvodní lékař dal doporučenku.

Jo, u takového já byla a je lepší si tam předem zavolat a zeptat se, jestli musíš mít doporučení, protože mi taky všichni tvrdili, že musím mít doporučení a ve finále mi psycholožka řekla, že žádné nepotřebuji a rovnou mě objednala, měla smlouvu s pojišťovnou, takže vše bylo zadarmo(takoví bývají většinou v nemocnicích, na poliklinikách, ale nemusí to být pravidlo)...někteří ale tyhle smlouvy nemají, pak musíš platit, ale říkám, že mně psycholog přijde dost na nic, spíš je to takový pokec...

já právě mám teď nového obvodního a úplně mu zatím nedůvěřuju .. je to starší pán a vždycky když tam jdu, tak si připadám jako blbec.. nevím, prostě ve mě vyvolává takový pocit, když se na mě dívá, jak kdyby měl v očích rentgen .. ale abych přešla k jinému, tak to je celkem nemyslitelné, všude je narváno ..

To rozhodně čtu a dost ve velkém, ale nemyslím, že by mi to nijak moc pomáhalo .. spíš na chvilku zabaví a uklidní, ale je to vždycky dočasné.

Mně psycholožka řekla do telefonu, že doporučení nepotřebuji a rovnou mě objednala...ale až za měsíc, takže s tím čekáním musíš počítat, i když chápu, že člověk by nejradši všechno řešil hned. Normálně si vyhledej psychologa na netu, nebo v telefonním seznamu, zavolej tam, zeptej se, jestli musíš mít doporučení (spíš ale asi ne) a pak se zeptej na cenu(buď ti řekne, že má smlouvu s pojišťovnou a nebo cenu) a pak tě objedná...fakt není čeho se bát, setkávají se s různými případy...

Takže mám tedy zvolit psychiatra nebo psychologa? .. nevím, jaký je přesně rozdíl.
Ale prášky tedy jíst nechci, mám k jakékoli chemii dost nedůvěru, ale kdyby to bylo nezbytně nutné ..

lauritkalo
no asi ti neporadím, ale třeba ti pomůže, že jsem na tom velmi podobně. minulý rok jsem prožila totální zklamání z lidí, taky velmi těžké období ve škole, doma, všude. to by bylo nadlouho. jakože přátelé mě v tom nechali. výsledkem je, že jsem se úplně odřízla od světa. odstěhovala jsem se z města, vypla telefon, jsem na vesničce, a učím se na státnice. nikomu jsem nic neřekla, prostě jsem zmizela, takže o těch pár posledních přátel určitě přijdu. ale jsem tak zahořklá, že mi to ani nevadí. navíc si nejsem jistá, kdo z nich ještě tak by mohl být přítel, a kdo by zase při první příležitosti myslel jen na sebe.

sama se z toho asi nedostaneš, nevím to sice jistě, ale depresi člověk sám asi nepřekoná. taky jsem extrémně komplikovaná osoba, hlavně v obdobích zlých. když jsem na tom dobře, jsem prý nejúžasnější bytost na světě (jednu dobu jsem přemýšlela, jestli snad nemám lehkou maniodepresivní poruchu ) v těch horších obdobích jsem naprosto příšerná, nic mě nebaví, nikoho nechci vidět, třeba nejsem ani schopná zvedat telefon, nebo se oblékat. což úspěšně tajím, takže to moc lidí neví, možná nikdo v celém rozsahu.

zkusila jsem i psychologa, ač to pro mě bylo extrémně těžké, protože je odjaživa považuju za šarlatány, ale chtěla jsem zkusit vše, co by mi pomohlo. po třetí návštěvě jsem to vzdala, bylo mi to fakt moc nepříjemné. a chodit k němu, aby bylo člověku ještě hůř, je k ničemu.

momentálně mám přesto pocit, že je mi lépe. po roce a půl nadšeně jsem se vrhla tu na omlazko, vyházela jsem šatník, koupila si nové věci, změnila styl, byla u kadeřnice, a dokonce půjdu na ples (pozval mě úplně cizí kluk ale zkusím to první rande v životě...)
přestala jsem po nocích brečet a trpět děsivou úzkostí. možná jsem to odříznutí potřebovala. teď mám pocit, že bych už dokázala lidi, které vnímám jako naprosté zrádce, pokrytce a falešníky potkat tváří v tvář, aniž bych se z toho zase sesypala.

nedovažuju se tvrdit, že jsem vyléčená. je mi jen líp, a pravděpodobně nastává zase to lepší období. jak dlouho bude trvat, netuším. doufám, že dlouho

no a co mi pomohlo...jednak to, že jsem vypadala z prostředí, kde jsem pořád narážela na ty samé lidi, ty samé problémy...a potom to, že jsem se vrhla na nějakou činnost, novou, jinou. ještě tam, ve městě, jsem začala chodit tančit irské tance, parádní lidi, veselí, pohyb, zajímavá místa.....a doma jsem se vrhla na zvelebování domu, pokoje, malování, natírání...kopání na zahrádce. předtím jsem měla tendence k děsivé sebelítosti, pak přešla ve vztek (ten sem vyzuřila tím kopáním a rytím a teď to přechází v uklidnění.

je ale třeba říct, že jsem typ člověka, co nepotřebuje lidi. pokud přátele mám, jsem jim naprosto věrná, oddaná a milující, a žiju společenský život. pokud se na mě vykašlou, udělám totéž (ne že by to bylo tak lehké, jak to vypadá) a stáhnu se do osamělé existence.

nevím, jestli ti to nějak pomůže. snad jo.....toho psychologa zkus. i když na depresi je lepší asi psychiatr, protože to je nedostatek čehosi v mozku. (serotoninu? nebo cosi) většině lidí, co znám, dost pomohl.

lauritkalo

Já po svým zkušenostech bych volila vždycky psychiatra i při banálním problému, opravdu je to s ním totálně o něčem jiném, prášky ti nutit nebude...Ale spíš lidi mají předsudky vůči tomu jít k psychiatrovi, ale oni opravdu řeší i banální problémy....Myslím taky ,že drtivá většina psychiatrů má smlouvu s pojišťovnami. Psychiatr problém vyřeší, s psychologem si maximálně pokecáš...ale pokud máš strach, tak zkus nejdřív toho psychologa, nebo se objednej tam i tam a uvidíš...

GiaGia
Já musím říct, že jsem taky byla u psychologa a ten na mě byl poměrně hrubý, že holka mého věku (24) přece nemůže mít problém....že ta moje generace je zhýčkaná a hned mají ze všeho depku a blablabla...tak tak jsem už nepáchla. Pak mi tady jedna hodná duše Venuše dala tip na psychiatra, neb mé problémy se projevovaly hojně už ve fyzické rovině a to řadu let, tak jsem tam šla. Poprvé taky nebyl zrovna příjemný, prášky mi napsal na zklidnění nervového systému a sdělil mi, že by to viděl na psychoterapii (On je zároveň lékař - psychiatr a zároveň má psychoterapeutický výcvik), takže docházím na psychoterapii, kde ležím a mluvím a on mě vede, takže mi začínají docházet věci, které by mi samotné nedošly nikdy, takže jen to mluvení bych opravdu nezavrhovala, byť jsem po prvních sezeních taky měla řeči typu "no tak doktore, řekněte mi co mám dělat a já půjdu", ale o to nejde, jde o to najít tu chybu, ten problém, který danou situaci způsobuje a nedovoluje člověku žít normálním životem...

lauritkalo
Zkus to tedy i bez doporučení, já ho vlastně k psychiatrovi taky neměla, zkrátka jsem se objednala... A myslím si, že jsem udělala dobře. Od 15 jsem se s tím trápila sama, dělala jsem hrdinku, že to vlastně zvládnu, ale nebylo to tak...byla jsem hloupá, že jsem tam nešla už daleko daleko dřív.

Lentilie

A o tom to přesně je, já si myslím, že pomoc zajistí fakt jen psychiatr a psychology bych zakázala, je to fakt jen pokec a kolikrát jsem měla pocit, že ten psycholog ani neměl žádné vědomosti a znalosti, fakt jako horší pokec s kámoškou, totálně mě to nebavilo a pak jsem přestala chodit...Lentilko jsi na dobré cestě, myslím, že pan psychiatr ti pomůže...ale taky je určitě možné narazit i na psychiatra blbce, ale i ti blbci toho ví víc než psychologové

Děkuju, že jsi to napsala takto upřímně .. v hodně věcech u tebe nacházím podobnosti..
Bohužel tvoje řešení vyzkoušet nemůžu, zatím studuju a jsem závislá na rodičích (i to mě trápí, protože o dobrou práci je u nás velká nouze a když jsem nedávno byla přijatá do Brna, tak jsem odmítla právě díky strachu a úzkosti).
Přátele mě nepodrazily, mám velmi dobré 2 kamarádky, na život a na smrt, jenže tomuhle prostě ony nerozumí, protože ani jedna nezažila ty hrůzy co já a vidím na nich (tedy zvlášť na jedné), že už je mé problémy unavují, protože je to stále dokola..
Velmi lituju toho, že jsem udělala zásadní chybu, kterou už ale bohužel nejde vzít zpátky.

Jinak jak jsi psala o nových zájmech - mám jich opravdu hodně od kreslení a malby po golf atd., ale teď prostě nemůžu, nemám na nic náladu.
Ještě jednou díky, ted jsem pevně rozhodnutá, že se snad už zítra objednám k psychiatrovi.

GiaGia
Souhlasím, člověk vždy může narazit na někoho totálně nezaujatého, který by na svém místě ani sedět neměl nebo to třeba odborník být může, ale lidsky si nesednete. To samozřejmě. Já jsem ze svého psychiatra byla prvně taky špatná, dokonce jsem si tu holkám stěžovala, že byl nelidský, ale co, třeba měl špatný den, na to má nárok každý. Tak jsem tam šla zase a zase a zase a dnes jsem ráda, že tam chodím, i když nejsem sto mu zatím povědět to nejzásadnější, co bych měla. Každopádně on je odborník, řadu věcí mi vysvětlí i z hlediska toho, jak to probíhá v těle, nebo mi to, co mu popisuju vysvětlí z hlediska medicíny. Nikdy mi taky nevnucuje svůj názor, on defacto vše obrátí v otázku a ptá se tak aby člověk na to našel odpověď sám. Navíc má hlas, že by mohl přednášet poezii a byla by to nádhera.