Přítel chce děti, ale svatba je podle něj zbytečná

Jak sjem psala, přítel má možnost se rozhodnout, jestli je to pro něj podstatné nebo ne a jstli za té situace chce se zakladatelkou být nebo ne (stejně jakos e může rozhodnout ona). Pokud by byl tlačen a dotlačen, tak by vztah samozřejmně neklapal. Pokud by se rozhodnul, že to pro něj tak důležité není a že to pro vztah udělá, když je to pro ni tak důležité a pro něj to není "újma", tak by to spíše klapalo. A taky se může rozhodnout, že za těchto podmínek ve vztahu být nechce, nebo že ze svého heldiska neustoupí a pak by asi byl na místě rozchod. A na to proč by to neklapalo, kdyby zakladatelka ustoupila, jsi si odpověděla sama. Dle toho, jak to řeší, to pro ni je důležité, takže nejspíš by to v ní prostě hlodalo....Tak to obvykle chodí.

Já to ale vybalila hned v začátku chození, v době, kdy jsme se snad ani ještě nelíbali a kdy jsme k sobě nebyli nějak výrazně poutáni Prostě jsem o tom mluvila jako o svém pohledu na svět a zkoumala jsem, jaký pohled má on A kdyby se moc lišil (třeba ve stylu nechci mít děti), tak bych dál ani nešla, protože pro mě to jsou životní priority. Ale já taky s přítelem začala chodit v 26, to už se člověk an vše dívá jinak než v 16 nebo i 20 Já to mám "jednodušší" v tom, že se nezamilovávám na první pohled, já se zamilovávám do duše a to nějakou dobu trvá. A za tu dobu si můžu "oťuknout", jestli sis edíme i názorově. tady nám to fakt vyšlo, sedíme si skoro na 100%, jako bychom vyrůstali spolu v jedné rodině a proto tomu hodně věřím. Jasně, časem se může změnit každý, ale něco se dá eliminovat......Možná to zní až moc pragmaticky, ale já jsem momentálně šťastná, š´tastně zamilovaná a do toho navíc vím, že máme stejné hodnoty a stejné cíle.

Pokud byl ženatý dvakrát a děti má, tak nemyslím, že by měl litovat ztraceného času, naopak, v takovém případě bych naprosto pochopila, kdyby se mu do obojího víckrát nechtělo. To ale není případ zakladatelky a ani jejího partnera.

Samozřejmně, jen jsem chtěla poznamenat, že ty a ostatní, pro tkeré svatba není důležitá nedokážou pochopit, že pro někoho jiného by to opravdu mohla být otázka toho, zda s tím druhým zůstat nebo ne. Stejně jako já nemůžu pochopit, že někomu stačí, když spolu žijí "na hromádce"

Přiznám se, ž eúplně jistá si nejsem. na to by bylo nejlepší, kdyby se zapojila nějaká právnička, protože i nový OZ s tím mohl nadělat slušné frikule. Ale osobně si ymslím,ž e je lepší, být připraven na horší variantu a je fajn, že vy na to domluvení jste. Ne všchny páry na to ale myslí.

ne, to litovat budeš bohužel ty až ti bude 45-50 let a budeš plná života a síly...sama, bez partnera, bez dětí...

Jenze prave, vzhledem k veku partnera, te mozna role samozivitelky ceka taktez a to nejen s prihlednutim k jeho veku.

Oba scénáře jsou blbé...ale rozdíl je myslím v tom, že zatímco z blbého vztahu se dá vysekat, dá se to řešit, tak to, že ses rozhodla nemít dítě už od určitého věku nevyřešíš.

Samozřejmě je možné, že patříš do toho naprostého minima žen, které opravdu biologické hodiny nebo touhu po dítěti nepocítí naprosto nikdy, ani na stará kolena, ale statisticky je mnohem pravděpodobnější, že takového rozhodnuté budeš litovat, a vzhledem k tomu, že je nezměnitelné, můžeš ho litovat až do smrti a může to být balvan, který ti otráví celý tvůj zbytek života.

Samozřejmě ti moc přeju, abys byla vždycky v pohodě s tím, že ses dobrovolně rozhodla žádné dítě nemít, a vlastně i docela fandím ženám, které se nebojí takové rozhodnutí udělat, i když to pak nemají lehké....jen prostě to riziko, že budeš pozdě litovat a budeš litovat strašně moc, je obrovské.

Pokud jde o dítě a svatbu, přijde mi pořád lepší se alespoň pokusit o fungující rodinu, než to předem zabalit s tím, že existuje asi tak poloviční pravděpodobnost, že se po letech rozpadne.
Vždyť je to tak se vším v životě - nikdo ti nic negarantuje a když na to přijde, zítra může být po tobě. To ale nemůže znamenat, že se na všechno preventivně vykašleš a všechny svoje představy jen tak zahodíš.

Podivej, ja jsem se nikdy do tveho partnera, na rozdil od jinych, nenavazela, to jiste vis, ale tvrdit o nekom, ze je polobuh, pokud neznas jeho rodinu a prostredi ve kterem vyrustal, celou jeho historii znas jen z jeho podani, to je velmi odvazne.Jen at nejsi za par let rozcarovana a zklamana, tot vse.

Ja bych na to reagovala pribehem me tety.Deti nikdy nechtela, je velmi uznavanou lekarkou a vzdy rikala, ze za socialismu ji ani nelakalo privadet na svet deti.Mame spolu velmi blizky vztah vlastne az od doby, kdy se mi narodily dcery, drive jsme si nebyly nijak blizke.A zrovna ona, uznavana kapacita se stale nabitym pracovnim zivotem rika, ze jedina vec, ktera ji mrzi je to, ze se ochudila o to byt mamou a ze ji to vlastne doslo az v dobe, kdy se jeji bratr, muj tata, stal dedou.Sama rika, ze ji to dochazi o to vic, oc vic ma kontakt se mnou a moji rodinou.
Netvrdim, ze to je nejak obecny pripad, to jiste ne, ale casty urcite.

Holky, neblbněte, tohle téma je o tom, co dělat, když jeden chce dítě bez svatby a druhý dítě se svatbou.

v tom případě se omlouvám, pochopila jsem to tak, že děti nechceš

Pravdu dis, zamotaly jsme se do toho vsechny, ze?

Reaguji na Lusinda2: nezamotaly, to panda útočí na to, že jsem měla dítě v 25 a za chvíli jsem se rozvedla, protože se z exmanžela vyklubal s narozením syna žárlivec.
To užívání si po 40 je myšleno tak - psala jsem to v jiné diskuzi...že je lepší mít dítě v 25 a ve 40 už neřešit plíny a rodičovská sdružení - než mít dítě kolem 40...

A pak tu bude panda vykřikovat jak je možné že si o ní někdo pamatuje co píše o partnerovi

protože ten tvůj ti nejspíš do tvých 60 nevydrží...a jiného nechceš- jak jsi tu už x-krát napsala...

jinak přesto všechno - myšleno v souvislosti s touto diskuzí - je lepší být rozvedená než slečna s dítětem. Jak jsem si už hodněkrát vyslechla...

To na svatbě vůbec nazáleží. Pokud chce chlap ženu upgradovat, tak to prostě udělá - manželka nemanželka (a hodně je takových). A potomci se rozletí po studiu do světa.
A poč by si v 50 nemohla užívat života? V práci už může být na solidné pozici, živit nikoho nemusí, starat se o nikoho nemusí, cestovat může, kam si zachce - prostě vezme kámošku nebo koloucha a tradá . Teta takhle byla od Thajska po Finsko.

Ale no tak sakra, nedramatizujte to s těmi biologickými hodinami, téma je o svatbě a ne o dětech.

Myslím, že ve 30-ti má člověk už dost jasno a zároveň ještě čas, aby se zařídil, jak sám chce. Navíc, víc než těch, co děti nechtějí, je těch, co děti mít nemůžou - jak žen, tak chlapů. To by se asi všichni na stará kolena věšeli, nebo co ? Naopak - nejzatrpklejší stařeny jsou vesměs ty, co děti mají. Jen jaksi ne příliš vyvedené podle jejich představ.

Kde to mohu podepsat?
Cim se neco zmeni, ze si uvazu na krk ztracenou existenci s alimentacni povinnosti a nevelkou pracovni aktivitou ve dvaceti a zjistim, ze to byl kiks ve ctyriceti?