Nevím, jestli tu má smysl psát o historii našeho vztahu (viz také mé předchozí deníčky). Každopádně jsou věci, které jsem tolerovala ak teré si myslím, že se dají nebo by se měly tolerovat - např. to, že měl přítel úraz, který ho vyřadil z práce, byl půl roku na nemocenské a během té doby přibral. Také jsem zjistila, že dokáže být pěkný mrzout a na všechno si v tu dobu stěžoval. Přičítala jsem to tomu úrazu. Nakonec dal výpověď z té původní práce s tím, že už by tam stejně nemohl dělat (kvůli úrazu).
Tento měsíc je to přesně rok a 4 měsíce, co mu skončila nemocenská a on pořád práci nemá (je mu 30, mně 27). Bydleli jsme spolu, moji rodiče nám celkem pomáhali (respektive umožnili bydlení za opravdu nízké peníze), přítel v té době myslel, že bude dělat, co ho baví, a pracoval v tom načerno, což se mně ani našim moc nezdálo, ale ještě jsem si říkala, že se to změní. Nakonec se odstěhoval zpátky k rodičům, protože ta situace byla pořád stejná a navíc společné bydlení stálo (také kvůli tomu) za nic - byl pořád doma a mě to celkem stresovalo, prostě ponorka.
U rodičů už bydlí víc jak půl roku, práci ještě nemá, občas opět něco načerno. Narovinu - už mě to nebaví ale tak trochu se zároveň stydím za to, že už nemám sílu při něm stát.
Ale mám takový pocit, že kdyby chtěl, práci už dávno má a hlavně naloží jinak s příležitosmi, které měl. Stručně - vůbec nevím, co chce od života, já jsem celkem cílevědomý člověk, snažím se plnit si jak sny, taky i povinnosti, které mě posouvají dál. Vedle něj mám pocit, jak když já jsem ten "chlap" ve vztahu a on je ta "holka", která sedí doma, vaří a pořád chce ujišťovat o lásce (to on dělá), popřípadě si postěžuje.
Od té doby, co jsme od sebe (on u rodičů, já bydlím sama), tak je mi takhle dobře. Když jsem s ním, tak je to taky docela fajn, není to o tom, že bych se s ním cítila špatně, v něčem si přeci jen rozumíme, ale přijde mi, že to pak nejsem až tak úplně já - nevím, jak to líp říct. Je pravda, že on se ke mně chová hezky, i když byly situace, které jsem dost dobře nechápala (např. naštval se, když jsem se musela učit a on nemohl přijet ke mně - byli jsem dohodnutí až na den potom, ale on chtěl přijet dřív, protože narychlo potřeboval někde (u mě) přespat kvůli té práci na černo. já měla před sebou dost těžkou zkoušku a byla jsem ráda za každý čas navíc, omluvila se mu, že to nejde, ale že další den ho ráda uvidím, no, pak se se mnou nebavil celý den....).
Poslední dobou mě napadají myšlenky na rozchod. Nechci ale udělat chybu a hlavně nevím, jak se rozejít. A tak píšu sem. vím, že nikdo z vás tady moji situaci nezná přesně, tak je těžké usuzovat, ale uvítám jakékoliv nápady a rady.
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Rozejít se s přítelem? Jak?
Poslat SZ
Ja si myslím, že sama cítiš a vieš čo máš spraviť....ale asi potrebuješ, aby ťa v tom viac ludí utvrdilo. Rok a pol po skončení nemocenskej už by naozaj mal mať prácu. V dnešnej dobe neni lahké nájsť prácu ale nech mi sakra nehovorí, že sa nedá vobec nič zohnať! Aj keby to bola brigáda za 60Kč na hodinu, tak by to mal vzať. Lenže ono sa strašne lahko zvykne na také to pohodlie domova, ničnerobenie. Na druhú stranu, keby to bol poriadny chlap, ktorý je ambiciózny a myslí na budúcnosť, tak by nedokázal len tak nečinne sedieť doma a nechať sa "živit".
Takže buď skús nejaké ultimátum alebo to proste ukonči.
Pro normální vztah jsem si vytvořil jednoduchou "rovnici"
= komunikace + peníze + budoucnost + sex
Jestli si v jedné z věcí nebudete rozumět, pak pravděpodobně budete mít problém.
Cituji Raji: Když jsem s ním, tak je to taky docela fajn, není to o tom, že bych se s ním cítila špatně, v něčem si přeci jen rozumíme, ale přijde mi, že to pak nejsem až tak úplně já - nevím, jak to líp říct.
Tohle je pocit průměrnosti (tvou situaci přesně neznám, takže ber další části s lehkou nadsázkou). Tušíš, že tvůj partner se o tebe nedokáže postarat (jak sama píšeš, nedokáže se postarat ani sám o sebe). Pravděpodobně si dlouho nedopřejete společnou pěknou dovolenou. Budete jen sedět na gauči, koukat na TV a společně tloustnout (když pomineme jak skončilo vaše společné bydlení)... nebo něco v tom slova smyslu.
Cituji zuzak: keby to bol poriadny chlap...
Tak tady není tento deníček. Jinak to vidíme obdobně.
Reaguji na zuzak:
Souhlasím 
A přidám okrajově svou zkušenost z minulého vztahu - jakmile si zvykne na pohodlí, nicnedělání a pokud přitom bude mít jak a z čeho žít (tj. bydlení u rodičů, sem tam nějaká ta práce na černo), tak se to jen tak nezmění, nic ho samo od sebe nedonutí. To je dle mého určitý povahový rys. Jsou chlapi, co by tohle nesnesli.
Jak se rozejít? No, nejtěžší na tom všem je to odhodlání - tedy víš, že rozchod je nevyhnutelný, ale druhá věc je přímo si stanovit den, datum, kdy nebo do kdy to opravdu oficiálně ukončím. Já se na to musela trochu psychicky připravit, na to, co chci říct a prostě na tu osudovou větu "Musíme si promluvit", takže mi to trvalo asi 14 dní, 3 týdny, než jsem to opravdu řekla nahlas. Pak už to jde samo. Mám to za sebou asi dva měsíce, a jakmile jsem začala mluvit, šlo to pak už všechno ven. Neřekla jsem toho moc, prostě základní fakta. Už to nefunguje, nerozumíme si, nehodíme se k sobě, vážně mě to moc mrzí, ale určitě to cítíš taky.
Pro vlastní budoucnost se ho zbav...co z takového chlapa bude? Jestli jsi ty cílevědomá, tak takového chlapa vedle sebe mít nemůžeš...Já bych mu to tedy ještě při tom rozchodu vpálila a klidně sdělila, že důvod je jeho neschopnost a lenost...Ty chceš v životě něco dokázat, někam to dotáhnout, posouvat se dopředu a on chce sedět na zadku a zneužívat systém a lidi kolem sebe...takže vaše představy o budoucnosti se rozcházejí...
Ahojky, vím, že je to těžké. Ale ty už jsi ten hlavní krok udělala - uvědomila sis, že s ním tě nic dobrého nečeká. Už jen to, že je ti bez něj teď u rodičů lépe, je jasný signál, že je něco špatně. Rozešla bych se s ním co nejdříve z vlastní zkušenosti. Ono vyčkávat a přemílat, jak bys mu to měla říct, jak se rozejít atd. je veliký nápor na psychiku. Já jsem zastáncem upřímnosti. To, jak jsi to napsala tady, bych mu řekla face2face. Hlavně necouvni dál a stůj si za svým. Uvidíš, že se ti uleví. Držím palce.
Cituji Mooney: Tohle je pocit průměrnosti.
Zakladatelko, četla jsem tvé předešlé deníčky pro oživení a obzvlášť tu část, kde před rokem zmiňuješ své obavy přesně z té průměrnosti. Tehdy ještě tvůj přítel pracoval - dneska už je dlouhodobě a patrně i dobrovolně bez práce, takže už se to ubírá směrem k podprůměrnosti.
Popravdě, já docela nechápu, proč se s ním nadále stýkáš, když se odstěhoval on od tebe - a akorát využívá tvůj byt jako hotel zadarmo, když potřebuje "někde narychlo přespat" a ještě se fouká, když to nevyjde !?
Bydlet máš kde, stejně bydlíš sama, takže takové to rozumové "ve dvou se to lépe táhne" u vás taky neplatí, navíc on ani nemá z čeho, ... A že máš při něm stát - a on snad za tebou a za vaším vztahem stojí ? Já myslím, že se minimálně rok odhodláváš a sbíráš logické argumenty, proč udělat to, co chceš. Být tebou, tak se s tím pohnu, protože až jeho rodičům dojde trpělivost a chuť jej vydržovat, tak jej tam máš zpátky 
Galerie obrázků
No myslím, že po tolika založených deníčcích ,ve kterých jen vypichuješ samé negativa si na tuto otázku dokážeš snad odpovědět sama a hned.Nejhorší vztahy jsou ze soucitu a závislosti.
Řekni příteli, jak to vidíš Ty. Je naprosto v pořádku, že chceš pořádného chlapa, který se s tebou bude (minimálně) napůl podílet na chodu domácnosti a bude se snažit pro vás zařídit to nejlepší. Myslím, že by bylo fér s nim prostě na rovinu promluvit. Říct, že máš pochopení, žes ho takovou dobu podporovala, ale že Ti síly dochází a už tu budoucnost moc nevidíš? Nemusíte se nutně natvrdo rozcházet. Řekni, že Ti to dělá starosti a je to pro tebe balvan a že ho potřebuješ shodit a mít prostor pro sebe. A že pokud se to rozhodne řešit a rozhodne se pro Vás dva, že si o tom ještě můžete promluvit?
Jinak je možné, že Ty máš podvědomě pocit, že se o něho musíš postarat a on ti to jen zrcadlí.
Reaguji na Rebarbora: Já jsem mu asi před 3 měsíci říkala, že takhle je to dost neutěšené a jak to plánuje a vidí dál. V podstatě jsem mu i řekla, že mi to dělá starosti. On řekl, že měl nějaký plán, ve stylu, že si u nich najde práci, našetří si a až bude mít dost, tak si najde práci tam, kde budu mít práci já a budeme spolu, nebo něco v tom smyslu.
Jinak nemám pocit, že se o něj musím postarat, to vůbec ne. Ani to neberu tak, že on se má postarat o mě, ale vztah vnímám jako sdílení, že dva lidé by se měli navzájem podržet a podílet se. Spíš potřebuji vidět, že ten muž má v životě nějaký cíl a že dělá něco smysluplného, porotže jenom pak vím, že na mě nebo na vztahu nebude "viset", ale že má i vlastní životní náplň. Jenže to právě u přítele postrádám.
Reaguji na Its.so.fluffy: Ale já to pořád nedokážu pochopit, jak s takový životem někdo může být spokojený. Smutný je, že na mě působil jako pracovitý a aktivní člověk, ale přijde mi, že to opravdu byla přetvářka v začátcích vztahu, tedy ten půl rok před úrazem, nebo nevím....
Reaguji na Mooney: Ono je pravda, že něco takového mě už napadlo a ta představa mě děsí. Jakože bysme skončili tak, že budem sedět u TV - já bych tak asi stejně nemohla skončit, protože bych to nevydržela, ale s ním nemám pocit, že bych se posouvala dopředu, to tedy ne.
