Šokujíci přístup lékařů na noční ambulanci

Co bych Ti k tomu napsala.. po mnoha zkušenostech s pohotovostmi, ať už vlastními nebo odpozorovanými jako doprovod, se jim snažím pokud to jen trochu jde prostě vyhnout.
Rozhodně by měl být přístup jiný, ale vůbec nevím jak toho docílit.

Ale pro "pobavení" Ti napíšu pár zážitků.

Týden po šití nohy mi doktor vyndal stehy, jizva vypadala perfektně, žádný problém. Zhruba po pěti hodinách po té mi z ničehonic celá jizva v řezu praskla. Musím říct, že mě to fakt vyděsilo, no a protože bylo po deváté večer mydlila jsem na pohotovost.
Na recepci jsem řekla co se stalo a čekala ve zcela prázdné čekárně. Vzhledem k tomu, že jsem byla ve velké nemocnici, dalo by se očekávat, že na příjmu bude lékař a to skutečně lékařka byla. Zhruba za půl hodiny šla chodbou a po chvílí do ordinace s kávou. Za další půlhodinu mě zavolala. Ukázala jsem jí nohu, první její věta byla.. cituji, který prase vám vyndalo stehy, když to nemáte zahojený?
Řekla jsem jí, že je to šité před týdnem a vypadalo to ok a odpověď mě vážně dorazila.. to není možný, to vám šili včera. Dobrý ne?
Řekla jsem, že fakt ne a jestli by mi to tedy mohla znovu zašít. No a prý nemohla, ať si to zašije to prase a kdo ví co s tou nohou mám a ona to šít nebude, když nezná diagnozu a já evidentně říkám nesmysl. Tak jsem jí chtěla ukázat papíry od svého doktora.. pro jistotu jsem si je vzala sebou.., ale to ji nezajímalo.
Pak mě nechala na lehátku a odešla, asi za čtvrt hodiny přišlo zhruba deset děvčat, ukázala jim na mojí nohu a dívejte se a zase odešla.
Ty holky mi lezly na nervy a ony sami nevěděly co, tak se tak různě koukaly do stropu a na podlahu.. fakt bezva. Když se za asi deset minut doktorka vrátila, řekla že se to musí zalepit a vzala dva velké pruhy takové té hnědé velmi lepivé náplasti a aniž by jizvu stáhla to prostě přelepila.

Zkrátka před tím to zase tolik nebolelo, pak už jo.
Ráno jsem šla ke svému doktorovi a tam na mě sestra koukala jak na magora. Za prvé co tam dělám a za druhé, když jsem jí ukázala tu zalepenou nohu... jak jsem si to proboha zalepila. Takže asi tak.
Řekla jsem co bylo večer, ona mě politovala, řekla, ať si klidně zařvu a strhla to tak rychle jak to jen šlo.
Doktor mi to znovu zašil. Kroutil hlavou jak je to možný a na vyndání stehů jsem si tentokrát počkala přes měsíc. Oba jsme měli strach je vyndat.

Další zkušenost jsem učinila jako doprovod.
Kamarádovi bylo hrozně zle, bolelo ho celé břicho. On sám byl člověk kterého jen tak něco nebolelo, měl neuvěřitelně vysoký práh bolesti, ale když se kroutil jak žížala, věděli jsme, že to není dobré.
Byl celý bledý, zkroucený.. na pohotovosti jsme čekali přes hodinu. Doktor se ho různě vyptával, co jedl, pak zkonstatoval, že to je z jídla, udělal mu klistýr a poslal ho domů.
Skutečně se mu udělalo lépe, nicméně za pár hodin to bylo stejné, takže znovu na pohotovost, tatáž diagnoza a znovu domů... o čekání nemluvím.
Podotýkám, že pokaždé doktorovi řekl, že si nemůže lehnout, protože se mu začne špatně dýchat a celkově je mu v tu chvíli ještě hůř.
Když jsme na pohotovost jeli po třetí, tak už jsme ho museli ve dvou podpírat. Doktor ho znovu vyšetřil a donutil si lehnout, ale něco se mu už KONEČNĚ nezdálo a tak šel pro dalšího doktora.
Zhruba něco přes půl hodinu se jako by nic moc nedělo, všechno relativně v klidu a pak najednou to byl fofr.
Diagnoza byla prasklá slezina, v důsledku čehož měl rozsáhlé několika denní vnitřní krvácení. Ještě ten den ho operovali.
Výsledkem všech předchozích vyšetřeních byl navíc 3x způsobený infarkt při tom, když ho nutili si lehnout a srdce se mu zalilo krví, proto to okamžité zhoršení stavu.

No a pro odlehčení ještě jedna moje zkušenost z mnoha.....
Celý den mi bylo tak neurčitě zle, bolelo mě břicho, svaly, večer už mě bolely i konečky vlasů... fakt nekecám.
Protože už jsem měla pár zkušeností s pohotovostí za sebou, nechtěla jsem na ní jet a snažila se přečkat do rána. Nicméně ve dvě už to nešlo vydržet, nebyla jsem schopná už ani sama jít, pořádně mluvit, takže mě partner naložil do auta a odvezl na pohotovost.
O čekání v prázdné čekárně už ani nemluvím. O tom, že nedovolili partnerovi jít do ordinace taky ne.
Úžasný pan doktor mi vynadal, ať se neflákám a vylezu si konečně na to lehátko. Když se mi to nějak povedlo, opět mi vynadal, že nedokážu souvisle a srozumitelně říct co mi je. Snažila jsem se, stejně tak jako vyžádat si tam mého partnera.
Ono by to bylo logické, protože přesně uměl popsat co mi je, od kdy atd., ale proč že.....
Pak jsem absolvovala velmi bolestivé vyšetření a odběr krve ze kterého jsem měla podlitinu ještě další dva týdny a doktor zkonstatoval, že si mě tam nechají, ať dojdu říct partnerovi, aby mi přivezl věci.
Chtěla jsem vědět co mi je, odpověď byla že neví.
V tu chvíli jsem nějak vyhrabala ještě poslední zbytky sil a chtěla vědět co se mnou budou dělat dál, odpověď byla, že teď nic a ráno rozhodne jiný lékař.
To jsem odmítla, nejdřív mi pan doktor nadával, že jsem blbá a nezajímá mě moje zdraví a když jsem trvala na svém, tak začal vypisovat reverz.
Při odchodu z ordinace akorát sestra nesla výsledky z krve, tak jsem chtěla vědět co v nich je až se na ně podívá a to prý mě už nemá co zajímat, už na ně koukat nebude. Vyřízeno a po několika zbytečných hodinách jsme opět jeli domů a ráno k mému lékaři.
Musím říct, že jen jsme se objevili ve dveřích, můj doktor se na mě od stolu podíval... koukám, že máš chřipku.
Dal mi pigáro na bolest, léky a šla jsem domů už bez bolestí.

Takže asi tak. Těch zkušeností je bohužel víc, ale myslím, že tyhle už stačí.
Dneska už se snažím šetřit sobě i lékařům nervy a když mi něco je a musela bych na ambulanci, pokud je v mých silách, pomůžu si sama... vyndám si stehy, opíchám si bolavej zub atd...a pokud přeci jen musím k lékaři, tak jdu ke svému až to jde.

Jen je pitomý, že je tak špatný přístup k některým lékařským prostředkům. Jinak bych si vystačila sama už celkem na spoustu věcí.

Nechci urazit nějakou sestřičku, kterou její práce a baví a bere jí zodpovědně, ale mám stejné zkušenosti s pohotovostí. Byla jsem dokonce i v tom Motole a sestra se naštvala, že musí něco dělat, protože ležela na lůžku a koukala na televizi. A tito lidé pak křičí, že chtějí vyšší plat. Co se týkalo mých příbuzných a známých, kteří leželi v nemocnici, tak většina z nich si na sestry stěžovala. Vše je obtěžuje. S jedním přístupem se nemohu smířit do dnešního dne. Jinak mám známou sestřičku a ta má facebook a ta si věčně píše statusy, kde se lidem vysmívá za co všechno chodí na pohotovost apod. OK dokážu pochopit, že tam někdo může jít s nějakou prkotinou, která počká a člověk si může zajít k praktickému lékaři, ale pokud mám nějaké silné bolesti, je mi zle, mám velké horečky apod., tak je snad v pořádku na tu pohotovost jet. Moje kamarádka měla ten zánět ledvin a měla šílené bolesti a začalo jí to v letadle, kdy se svíjela a nemohla se pomalu ani pohnout každý krok a každý pohyb autem neuvěřitelně bolel. Ledviny apod. to není žádná sranda. Takový ženský infarkt apod. také není žádná sranda, protože u žen se poznává hůře a vypadá i jako banální bolest žaludku..Jen tím chci říct, že pokud má někdo takové problémy, tak nevidím problém, proč by nemohl na pohotovost přijet. Sama nepatřím mezi lidi, kteří potřebují jít se vším k doktorovi, ale pokud bych měla nějaké silné bolesti tak jdu a je mi úplně jedno, co si tam o mě kdo myslí a ještě patřím k těm lidem, kteří když se naštvou, tak to stojí za to. Největší fobii mám z nemocnic ani ne z nějakých operací apod., ale z toho chování. Po těch zkušenostech, co jsem viděla a slyšela.

Koukám, že nejsem jediná se špatnou zkušeností, tak tu svou taky přidám

V létě jsme byli s kamarádkou ve městě shánět šaty na její oslavu narozenin. Všechno bez problému, dokud se mi nezačala motat hlava, udělalo se mi špatně od žaludku, celá jsem se klepala, nemohla jsem skoro ani chodit, když na mě kamarádka mluvila, skoro jsem ji neslyšela a nebyla schopná ze sebe dostat jediné slovo. Měla jsem pocit, jako by mě někdo zavřel do tlakové bubliny, se kterou třepe a přitom mě mlátí do hlavy. Kamarádka mě chtěla doprovodit domů, ale nebyla jsem schopná udělat krok, tak zavolala sanitku. Saniťáci měli plno otázek, něco málo jsem ze sebe vykoktala, zavtipkovali se mnou:"slečno, vypadáte rozrušeně, nenaštval vás nějaký kořínek?"ale byli příjemní, něco mi píchli a převezli mě. Sestřička byla taky moc fajn, něco mi píchla, vzala krev, měřila tlak apod...no ale co došlo za doktorku to jsem nestačila zírat. Asi hodinu jsme na ni čekali, přišla s kafíčkem a zabaleným jídlem, hodila po nás naštvaným pohledem, do té doby usměvavá sestřička ztratila úsměv. Další asi půl hodinu jsme čekali, než mě příjde vyšetřit. Vůbec ji nezajímalo co se stalo, koukla na mě, prohmatala mi břicho, zeptala se od čeho na něm mám jizvy, když jsem jí řekla, že od vyřezávání znamínek, odpověděla mi:"bože, tak proč si je necháváte vyřezávat, když po tom máte jizvy, co to bylo za řezníka?" (to, že to bylo tenkrát nutné jsem ji ani neříkala, byla jsem v šoku a "řezníkem" byl jeden z největších specialistů v oboru, bohužel mám však kůži náchylnou ke tvoření jizev). Pak se pustila do psaní zprávy, rychle to hala bala sepsat, skoro na nic se mě nezeptala, do zprávy napsala úplně jiné věci, než co jsem jí řekla, pak mě sjela, co si dovoluju volat sanitku a obtěžovat, že mám víc pít, a když jí sestřička řekla, že právě přivezli osmdesátiletou paní, která zkolabovala, tak na to milá paní doktorka řekla:"zas otravují důchodci, no je tohle možný?" Chvilku jsem si tam poležela a když pro mě přijel brácha, tak i když mi bylo pořád hrozně, s radostí jsem odtama odešla. S něčím takovým jsem se ještě nesetkala, mladá protivná pipina s nosem nahoru, která si myslí že když je mudr tak je něco víc a jak se chovala povýšeně k sestřičce ani nekomentuju. Brrr, to jsem se při psaní zas rozčílila

Reaguji na Veselka10:
Ty máš tedy pěkně veselo S těma stehama je to teda velká síla Se mnou se taky hádal, že určitě tyhle problémy nemám od rána a ať mu laskavé nelžu. Tak jsem mu řekla, jestli si myslí, že je to pro mě asi něco příjemného a čekala jsem s tím zrovna na sobotní noc, abych je mohla vyrušovat. Tak naštěstí sklapnul Ale nechápu, jak si můžou dovolit s někým takhle jednat. Já tam přišla ve vší slušnosti

Reaguji na LadyMiss:
Tak to já žila v najivní představě, že aelespoň na soukromých klinikách je to jiné já zticha byla, protože mi fakt bylo špatně, ale kdyź mi doktor řekl, že lžu, tak už jsem to opravdu nevydržela

Reaguji na EleanorWoods:
Já nechápu, proč to někteří vůbec dělají.. Je snad každého dobrovolné rozhodnutí, co půjde studovat a medicína není něco, kam člověk chodí jde jen tak, z nudy.. Nejsou jediní kdo dělá v noci a myslím, že snad dobře věděli, co práce sestry nebo doktora obnáší Já právě také chodím k doktorům jen v nejnutnějších případech a příště si asi rozmyslím i to

Reaguji na Pidižvíík:
Koukám, že z člověka asi musí stříkat krev, aby jim to nepřišlo jako obtěžování a zbytečná práce.. Hnus!

Já naštěstí jsem nikdy, a doufám, že tomu ještě dlouho bude, nepotřebovala služby pohotovosti. Ale mám zkušenosti se svým synem. Pokud je to alespoň trochu možné, volím následující den ambulantního lékaře. Nyní máme lékaře v rodině, takže......
Ale jednu nemilou zkušenost mám....kdy ve vysokých horečkách syna, kdy mi kolaboval, jsem čekala na pana lékaře a přes nekonečnou administrativu, by měl konečně se dostat na řadu i malý pacient. Jsem osobou velmi impulzivní, myslím, že si mě tam budou dlouho pamatovat. Je potřeba se také ozvat. Poplatek za pohotovost jsem měla sebou, zdravotní pojištění odvádím již desítek let, nebudu čekat, až se sestřička vyspinká a už vůbec ne, když se jedná o malé dítě.

jj, všem doporučuji si stěžovat, aby to těm dotyčným neprocházelo a spadl hřebínek...

Jinak já mám zkušenosti spíš s doktory a sestřičkami jinde než na ambulanci, tak k tématu moc napsat nemůžu.
Poslední co mi utkvělo v paměti tak snad noční sestřička, kdy jsem měla po operaci žízeň atd a ona když přišla podruhé za mnou, tak mi už násilím vnutila prášek na spaní, abych neotravovala.....

Bohužel, tyhle příběhy pro mě nejsou taky nic novýho a netýkají se jen pohotovosti, ale lékařů celkově. Malá ségra (tehdy asi 4 rokynyní 9) měla v pátek ráno bolesti v krku. Mamča s ní byla u doktorky, nasadila jí ibalgin. Bolesti nepřestávaly, horšily se, až začala malá mluvit jako starej chlap. V noci dostala 40 horečky a na pohotovosti ji zjistili absces na mandli. Doktoři chtěli na naše zavolat dokonce i sociálku za zanedbání péče, protože přijeli za pět dvanáct. V tom se mamka úplně zhroutila. Naštěstí měla lístek od doktorky takže se to vyřešilo. Ale nic příjemnýho to tedy nebylo...

no moje zkušenost s dětskou pohotovostí? Naprosto strašná. Sestřičky v pohodě, ale doktor, to musel být kok...! Jela jsem se svým tehdy 2 měsíčním miminkem na pohotovost s obrovskýma horečkama (přes 40stupňů, kdy nezabíral paralen) dítě neplakalo, jen vzlykalo, mělo velké bolesti a doktor mi jen řekl, že je to ASI ucho a ať nešílím a jedu dom. Dal mi teda pro syna ATB. No bohu žel jsem se tam po 2 dnech opět vrátila a syn mi málem zemřel. Měl velice rozjetý zánět mozkových blan!
Takže ano, jemu o život šlo.

To je jen velmi zkrácená verze příběhu, ale myslím, že to stačí

Tak jsem se zase nakrkla, po tom, co tady čtu. Bohužel to je asi všude, i u nás, neuvěřitelné, jaké jsou některé sestry a doktoři s prominutím hova_a! Taky mám pár zkušeností, naštěstí se netýkají mě osobně... Nechápu, jak si vůbec takové chování k pacientům můžou dovolit, vždyť to překračuje všechny meze. Člověk je potřebuje a oni jsou ještě naštvaní, že je někdo budí ale platy se jim pořád zdají malé... Byla jsem svědkem toho, že na pohotovost (odpoledne!) přišla paní s dítětem, které mělo něco s rukou, stála u okýnka (u nás na pohotovosti se mluví se sestrama přes okýnko, které vede z čekárny) ale nikoho se nedočkala, přestože tam kromě nás nebyla ani noha. Dokonce šlo ze sesterny přes to okno zřetelně slyšet "u okna někdo stojí", sestřička se ale uráčila dojít až za nějakých 15 minut a ještě strašně otrávená, kdo ji to zas otravuje. A přítel měl pracovní úraz, takže to řešil s pohotovostí, i co se týče potom proplácení pojistky. No potřeboval od nich podepsat nějaké papíry, tak si řekli o nějakých 350,- kč za jeden podpis a prý "přijďte si pro to tak za měsíc". No ale měsíc uběhl a pořád nic.To už byl pak u okýnka naštvaný, že proč se to tak táhne, že by už konečně potřeboval ty peníze (jelikož výplata za měsíc, co byl na nemocenské, byla směšně malá), tak sestra s výsměchem prohodila "a kdo by peníze nepotřeboval, že". No děs a hrůza.

Reaguji na LolliDee: To mi povídej, teď už je to jen humorný zážitek ze dne po té, kdy můj partner šel za pár dnů na tutéž operaci a když mi tu jizvu doktor znovu šil, tak na mě čekal před ordinací. Doktor se pak vracel na sál a když procházel čekárnou tak kroutil hlavou a povídal si... to není možný, vono jí to prasklo.... a jak šel kolem něj, tak se zastavil a ptal se ho... půjdete, že jo? Nebojíte se?

Musím k tomu říct, že to byl a je vynikající operatér a byla to jen shoda okolností.

K těm hrozným zážitkům na pohotovostech apod., to je bohužel fakt se kterým, ve chvíli kdy mi je tak zle, že tam musím jí, prostě neumím nic udělat.
To zvládám v lepších stavech, ale to už tam zase nejdu, že.
Mám pocit, že prostě někteří lékaři neberou svoji práci jako poslání, ale jen jako práci kterou prostě musí udělat.

Je to stejné jako s přístupem k bolesti. Mám aktuálně čerstvé porovnání...s bolestí která není hrozná, ale stejně..... ptala jsem se svého relativně nového zubaře jak je možné, že u něj injekce v zásadě nebolí a zjistila jsem, že ten rozdíl (kromě toho, že i anestezie se musí umět píchnout) je v tom, že on používá podkožní (nejtenčí) jehličky. Jsou mnohonásobně šetrnější, ale hůře se píchají, protože anestezie tak snadno neproteče. To je skvělé pro pacienta, ale ne moc pohodlné pro zubaře.
Takže je to zkrátka o přístupu jako ve všem a já zastávám ten názor, že proč působit bolest, když být nemusí.

Bohužel taky nemám dobrou zkušenost s pohotovostí a to letos hned 3x.

Poprvé si přítel rozsekl čelo a nízko postavený bilboard u supermarketu - Bulovka Praha Chirurgie - z hlavy mu valila krev, a dvě sestry si na recepci kvákaly u kafe, aniž by nám nějak moc věnovaly pozornost - tak jsem se musela dobouchat přímo na lékaře (dokonce dva lidi před náma, když ho viděli, řekli, že může jít před nimi) a ten mi sdělil, že je to v pořádku, ať počká - čekali jsme hodinu, naštěstí to byl je slabý otřes mozku a pár stehů.

Dvakrát opět Bulovka, tentokrát já - vrátili jsme se z dovči, a od 2h odpoledne zhruba do 11h večer jsem co 30 minut zvracela - nejdřív mne úplně vyčerpanou velmi ledabyle vyšetřila totálně hluchá doktorka, která neuměla ani vyťukat anamnézu do počítače, ještě mi nadávala, poslala mě na na jiné oddělení, kde mi udělali myslím sono a poslali domů s tím, že jsem dehydrovaná (sobota večer), v neděli mě začal bolet levý bok, a v pondělí dopo jsem šupajdila na normální urologii (stále Bulovka), kde mě svíjející se nechali asi 3h čekat na výsledek moči, následně mě doktor konzultoval s primářem (to už jsem tušila, že je to blbý) a nakonec jsem byla přijatá skrz zánět ledviny.
Ještě poslední story - s tím jak do mě týden rvali žilně antibiotika se mi rozjely neuvěřitelným způsobem ženské problémy - asi tak, že jsem poprvé cítila asi ve 4 ráno pálení den před odchodem domů - šla jsem za sestrou, ta mi dala Algifen, tenhle postup se následně během dopoledne opakoval asi 4x (navíc na mě sestra štěkala a zaslechla jsem ji cosi říkat o simulantech) pak mi dala doktorka další atb. které to pochopitelně zhoršily tak, že jsem už do večera nemohla ani sedět a nakonec mě přítel s brekem donutil jít za jiným doktorem a hádejte co - ten ho poslal pro canesten (který ale pomohl jen na jednu noc, takže jsem pak další dva měsíce lítala po gynekologiích, než jsem začla s kontryhelem, který mi jediný pomohl..

Chápu, že i lékaři mají své limity, ale ignorace, nevstřícnost, úzký rozhled relativně spolu souvisejích problémů je mi záhadou a příště teda už Bulovka v žádném případě.
Prostě co si nevyřveš a nevydupeš, to nemáš (a o to víc si cením hodného a vstřícného personálu).

Můj zážitek z pohotovosti v asi 23hod FN na Vinohradech - kdy mi osoba, která si kdysi možná mohla říkat lékařka, ale v té době už stála jednou nohou v rakvi, dala injekci proti bolesti do zadku, čímž se mi snažila rozehnat trombózu a neodpustila si poznámku, že když mě bolej lýtka tak si mám prostě koupit pohodlnější boty, že snad něco vydržím a poslala mě domů. Nakopala bych ji do pr**** kdybych byla schopná tehdy vůbec stát.

Poučení - už nikdy nepůjdu do ordinace bez doprovodu a nikdy nenechám jít nikoho jiného samotného dovnitř, protože to, co si někteří "rádobydoktoři" a "rádobysestry" dovolí, to je k zblití.