Svaba když nám nejde miminko?

Oba jsme v pořádku. Většina mě zde soudí, že chci partnera odkopnou a partner je ten největší chudáček. Ještě to zde nebylo řečeno, ale asi je nutností se o tomto zmínit. Partner mi během 11 let byl cca 2 X nevěrný a o hodně děvčatech určitě nevím. Vždy jsme mu odpustila a odkývala jsem žádost o ruku i přes to všechno. Už dávnou jsem ho mohla opustit, ale stále jsem doufala. Tak prosím nesuďte mě. Děkuji

Tak takhle to je... a nemá být dítě náhodou náplast na bolístku? Aby si tě víc vážil? Víc se ti věnoval? Nebo aby sis ho pojistila, že i když ti bude nevěrný, tak stále k tobě bude muset mít nějaký závazek?

A ono... proč by ti nevěrný nebyl, když ty mu to pak odpustíš jak kdyby se nic nestalo a ještě mu odkýveš žádost o ruku.... chlap se k tobě bude chovat tak jak mu to ty sama dovolíš

A mimochodem.. názory můžeš očekávat jen na to, co tady zmíníš... tohle si nezmínila, to by si určitě dostala i jiné rady.. ale když jen zmíníš že jste spolu dlouho, nejde to, že ho chceš opustit... tak se nediv toho souzení

Já tě tedy naprosto chápu, že po 11 letech to není žhavě zamilovaný, kdy bys přešla vše, a tak tě pak takové záležitosti rozhodí. Jako spousta lidí před svatbou panikaří, myslím, že je to normální.
Právě ta adopce není moc jednoduchý proces a ne každý na to má. Stejně tak umělé oplodnění vyžaduje peníze a obrovský nápor na psychiku. Tohle prostě nejsou řešení pro každého, spousta chlapů to neustojí, nebo to poškodí ten vztah. Určitě je potřeba to s partnerem probrat.
Pokud si mu stále neodpustila úplně nevěru, tak se ženeš do neštěstí, když to budeš takto vytahovat. Na tvém místě bych svatbu odložila, svatbu by si měl člověk užít a nevím, jak by ses na té svatbě cítila se zmatkem v hlavě.

no však Tvé pocity, myšlenkové pochody nebudou jen kolem dítete.. to je jasné.... ono se to může hodně mlít i v Tvém podvědomí...
Docela by mě právě zajímalo, jaký ten vztah celou dobu byl... že jste spolu spoustu let, to nevypovídá až tak moc. Spíš jak moc jste spolu spokojení.
Určitě to není vysloveně počáteční zamilovanost, ale vztah by měl být pro oba příjemný.

Podle mě 25 je věk, kdy máš ještě případně na hledání nového partnera a děti čas, pokud jsi zdravá.

myslím, že je to tím, že to bude asi první vztah. Tam mnoho z nás zbytečně odpouští a přítele miluje až nekriticky...

Řekla bych, že trefa

Doteď jsem měla pocit, že jsi zoufalá majitelka tikajících bio hodin, ale teď koukám, že s tím zoufalstvím to asi bude tak trochu všeobecnější ....
No, co na to říct ... Hodně štěstí.

Reaguji na terahaj: Víš, kdybys napsala všechno důležité info hned na začátku, tak ses nemusela dočkat tolika negativních reakcí

No to jo. Vzhledem k tomu co tazatelka ještě dopsala by jich bylo ještě víc.

Veselko, kdyby napsala rovnou, že jí ten její několikrát podvedl a ona mu i přesto odpustila a kývla na nabídku k šnatku, tak bychom jí tak maximálně řekly, že je hloupá. Ale z jejiho úvodního příspěvku to spíš vypadalo, že se jedná o zoufalku, která by kvůli dítěti šla i přes mrtvoly.

No ale to bohužel platí i přesto, či spíš naopak ta zoufalost je ještě větší.

Sorry ale pak nějak nechápu, proč se vlastně spolu snažíte o mimino a aso je dobře, že vám to nejde......
V tomhle případě doporučuji fakt promyslet, jestli spolu vlastně nejste ze zvyku a neschopnost počít netvoří pouze "zástupný problém"

Vážně si nemyslím, že je slečna hloupá nebo zoufalá. Když je s ním od puberty tolik let, vlastně celý svůj dospělý život, asi má strach být najednou bez něj. Musí být hodně těžké si to jenom představit. To ale bohužel nic nemění na tom, že když byl partner opakovaně nevěrný, vhodný muž pro život to není. Ono podle mě vůbec není nejlepší, být celý život s prvním partnerem. Možná i proto podvádí, že má dojem, že něco zameškal (což samozřejmě není omluva). Já osobně bych se za těchto okolností nevdávala.

Chodit s někým od 14 let a v 25 letec si ho vzít, to je odvaha.
1. Každý člověk se vyvíjí, mění se jeho názory a to, co mu připadalo v 15 letech na tom druhém důležité (atraktivita, smysl pro humor, je oblíbený, společenský..), se může po letech jevit jako naprosto nedůležité, až kontraproduktivní např.: atraktivita = letí na něj ženské a on toho využívá, smysl pro humor = rád se baví na účet druhého partnera, oblíbený, společenský= má haldu kamarádu, kterým dává přednost, z baru se vrací pravidelně k ránu. Jako náctiletá holka bych těžko ocenila, že je někdo spolehlivý, zodpovědný, věrný, pracovitý, empatický..
2. V tomto období se člověk vyvíjí z dětství do dospělosti. Tzn., že se oba partneři postupně mění fyzicky, povahově i názorově a tím pádem je skoro jisté, že dřív nebo později přijdou nějaké rozpory, protože ti dva už si zkrátka v něčem nesednou..
3. Jestliže si někdo, nedej bože, vezme svého prvního partnera a nemá žádné jiné zkušenosti, dřív nebo později toho začne litovat a začne je sbírat dodatečně..

To je můj názor a vlastně i zkušenost. Vdala jsem se těhotná ve dvaceti, rychle dospěla, zjistila jsem, že jsem se totálně sekla ve výběru a pak se téměř 10 let trápila.. S oblibou říkám, že už bych nikdy nechtěla, aby mi bylo dvacet, jedině snad, kdybych věděla, co vím dnes..

Jestliže si někdo, nedej bože, vezme svého prvního partnera a nemá žádné jiné zkušenosti, dřív nebo později toho začne litovat a začne je sbírat dodatečně..[/cituji]
S tím nemůžu souhlasit...mí rodiče pro sebe byli navzájem první, vzali se po dvou letech (21 a 23) a spokojenější pár neznám, přítel mé sestry - ségra pro něj první, zanedlouho plánují svatbu. Sestra mého bývalého, od 17ti s klukem (teď spolu 5 let), se kterým plánují svatbu a jejich vztah je, co jsem odpozorovala, vysněný, pořád jako zamilovaní. Má nejlepší kamarádka taky s prvním mluví o svatbě A má sestřenka 11 let s přítelem (od 15), poté svatba, spokojenost. Takže to "nedej bože" je trochu přes míru...
Zakladatelce: Myslím si, že pokud máš takové pochybnosti, vdávat by ses neměla. S každým dnem budou narůstat a po svatbě už bude pozdě. Myslím si (jak už zde bylo řečeno), že dítě je mimo jiné prostředek vyžádání pozornosti a zabránění další nevěře.