Takové žití, nežití, přežití

quanta66
Myslím, že téma HLEDÁM KAMARÁDKU z toho a toho města by bylo vážně ideální !

Já bych asi zkusila najít si nějaké koníčky - četba, sport, pečuj o sebe - když budeš hezká, trošku ti to sebevědomí nakopne směrem nahoru (a věř mi, že o patnácti kilech nahoru či dolů to není Koníčky ti pomůžou příjemně strávit čas, najdeš v nich sama sebe. Když si oblíbíš třeba nějakou lekci ve fitku, příjdeš do kontaktu s lidmi, které časem poznáš.
Zvedání sebevědomí je běh na dlouhou trať. Já jsem též ta osoba, která špatně navazuje vztahy, moc se nebaví s lidmi (díky čemuž jsem u pár idiotů získala punc nafoukané blondsky), přičemž za tím vším stojí třeba stud, neumím za někým přijít a být hned kámoš... Mi hodně pomohlo podnikání a přítel.

Bajina888

Takových témat je tady už docela dost a většinou se to točí kolem Prahy, nebo takových větších měst ... já bydlím v takovém zapadákově, že to není možné a pochybuju že by se z toho okolí někdo našel a když už, tak to jsou normální holky, které nemají takové problémy třeba jako já, nebo chodí pařit a na to třeba já moc nejsem...

A odkud teda jsi, jestli to není tajné? Já totiž taky bydlím v zapadákově...

luxinka

Moravskoslezský kraj - skoro u slovenských hranic (nechci to psát přímo, tak snad nevadí) a odkud ty?

Jasně, chápu...No, já Olomoucký kraj, konkrétně Šumperk.

luxinka

není to zas taková dálka tako třeba Praha, ale stejně.... takhle po internetu je to složitý...všichno jsou ze všech koutů

quanta66

Jj, to máš bohužel pravdu, škoda...

luxinka

a ty bydlíš v Šumperku přímo? Mě to nepřipadá jako zapadákov

quanta66
Moravskoslezský kraj u slovenských hranic? Já jsem třeba přímo z Beskyd. To by teoreticky nemuselo být tak daleko tak mi napiš SZ odkud jsi, jestli chceš

Tak já už jsem na ty "seznamovací" témata taky koukala a musím souhlasit, že holky z větších měst nebudou mít problém Takže já jsem třeba z malého města v Jižních Čechách Na nikoho jsem nenarazila, tak třeba časem se někdo objeví

algetka
To jak píšeš o v podstatě jen přežívání je opravdu smutné. Já mívám takové pocity taky, i když naštěstí ne moc často. Občas si přijdu taky úplně neschopná a na nic, je mi 25, pořád bydlím s rodiči, a už to tak zůstane vlastně navždy, jelikož bydlíme na vesnici v rodiném domku a mě zůstane patro. Ale to by mi tak nevadilo, přeci jenom, maminka uvaří, vypere, atd. Ale potřebovala bych nějaký způsob k osamostatnění se. Jsem samozřejmě bez chlapa, už ani nevím jak dlouho... Ale tak aspon v létě jedu na 5 týdnů na jazykový kurz, letos poprvé jedu takhle sama (loni jsem byla na 7 týdnů, ale s kamarádkou), docela se na to těším, jsem totiž takový samotářštější typ.
Možná by ti prospělo něco takového, na 1 - 2 měsíce odjet, dnes je hodně možností. Určitě by i pomohlo najít si nějaký koníček, záleží co tě baví, třeba chodit na kurzy kreslení, tance, chodit cvičit (to vyplavuje endorfiny a aspon má člověk dobrou náladu). Třeba i ta změna práce by stála za to, mohla by sis tam najít kamarádky. A jak tu někdo zmínil pořídit si pejska - to je fajn nápad, zvířecí kamarád tě vyslechne, potěší tě,...
Ale pokud je to opravdu vážné, určitě si zkus najít nějakého psychologa (možná spíš ženu, nemám s tím zkušenost, tak nemůžu soudit), kterému se rozhodně nebudeš bát svěřit. V dnešní době už na tom nic není a spousta lidí se radši svěří cizímu člověku, který dokáže poradit, než právě někomu blízkému.
Ale každopádně Ti přeji hodně štěstí a hlavně odvahu a odhodlání k tomu, udělat nějaký krok kupředu!

Cassidy01

A odkud přesně jsi?

algetka
Taky jsem na tom nějak podobně jako ty a bylo to se mnou i horší.Neměla jsem práci a začala se u mě rozvíjet deprese.Dokázala jsem spát i do 15:00odpol.jen proto,abych nemusela nic dělat.Neměla jsem náladu na nic,nevstala jsem ani ,abych se třeba napila...taky jsem to chtěla na tomhle světě rychle zabalit,ale naštěstí mi pomohli včas rodiče a objednali mě k psycholožce.
A stejně jak si psala ty,neuměla jsem jí říct,co mě trápí...Začala jsem chodit do denního stacionáře,kde byla skupinka lidí s různými psych.problémy.A postupně jsem procitala...oni na tom totiž byli daleko hůře než-li já.I když to zní škaredě,tak mi to pomohlo.Zvykla jsem si na určitý pravidelný denní rytmus.Už sem nemohla ležet a válet se celý dny v posteli.
Pak jsem nastoupila do práce a to mě taky hodně pomohlo.K tomu jsem se ještě navíc zamilovala a byla jsem šťastná jako nikdy dříve.
Teď jsem sice už zase sama,ale pořád doufám,že potkám nějakýho šikovnýho klučinu,kterému bude patřit moje srdce.
Neříkám,že občas nemám splíny...,ale pořád doufám,že JEDNOU BUDE LÍP

Ahojky, myslím si, že tě úplně chápu. Možná se budeš divit, ale vzhledem k mýmu věku jsem si prožila až moc velkou spoustu věcí, které jsem snad ani nemusela. Když se ti bude chtít tak ráda s čímkoliv poradím nebo si jen tak popovídám, protože k tomuhle tématu máme určitě hodně společného. Určitě jsi prima holka, spíše už žena a byla by velká škoda něco s tím neudělat. Tak držím pěsti a klidně se ozvi