Vše na co sáhnu, zkazím - co dělat

Autorka úvodního příspěvku mi mluví z duše. Je jí asi mnohem míň, než mně. Kdybych měla spočítat, co jsem narozbíjela. Těch hrníčků, sklenic, kuchyňské roboty atd. Co už jsem vyslechla nadávek, co jsem už musela poplatit z Vánoc, narozenin, a nepomohlo to. Taky bych si za to radši koupila oblečení, boty. Abyste rozuměli, samozřejmě, že to rozbité neplatím všechno, ale jen když je toho fakt hodně, je to stoprocentně moje vina a manžela už to naštve. Jinak to platíme společně, bereme to jako opotřebení. Už mě taky nebaví se pořád nějak omlouvat nebo vymlouvat, to sice dělám, podotýkám, že vařím častěji a v kuchyni se pohybuju víc, že je větší pravděpodobnost atd., ale jsou to kecy a radši bych nic nerozbíjela. Je to asi nějakou tou nechutí k domácnosti, o které jsem už psala, a taky netrpělivostí. Prostě ta činnost mě nebaví, nevychutnám si ji. A taky se mi ty nehody víc stávají kolem menstruace.

Reaguji na MerciLean:
Jsem na tom stejně, pořád mi něco padá, rozbíjím, včera jsem si při vaření spálila jazyk a palec na pravé ruce, brambory na peci mi "vyskypaly" atd. Ještě, že vařím jen o víkendu. Ale já jsem celkově levá.

MerciLean: Ty řeči jsou jaké, například: Jak ty se k tomu chováš?! Já jsem nic nerozbil a podívej, cos už rozbila ty! Je to asi tak nějak? Tak to mám taky.
Na tohle je dobrá moje maminka. Její slova: je to jen věc, nemá to duši, do hrobu si to nevezmem.
Ale po těch zkušenostech už se aspoň hlídám, když je to něco důležitého, oblíbený půllitr, nějaký dárek, něco půjčeného. Když to myju nebo někam nesu, říkám si: soustřeď se, nezabije tě dávat chvilku pozor, to za to nestojí, bylo by to hrozné, rozbít to, pozor, pozor, ještě chvilku, už to bude...

A není to třeba tím, že u té "práce" přemýšlíš nad jinýma věcma a nestoustředíš se? Mě taky dost často padají věci z rukou a tak podobně, ale je to tím, že pořád pospíchám, prostě se neumím loudat . Takže mám taky dost úrazů - kolikrát jsem sama modřina, že vypadám jak kdyby na mě někdo páchal domácí násilí. Jinak k tomu toustovači - dávej tam pečíčí papír, tak se ti nic nepřipálí i když něco vyteče.

A já si říkám, že levá jsem na světě jen já Nepomohla mi ani vlastní domácnost, ani sebevětší soustředění, ani odbourání mé zbrklosti. Já jsem prostě nešika Ať už v kuchyni (přesypávám, přelívám - vždy něco vedle, rozbité hrnky ani nepočítám), při úklidu (převrátí se mi sušák, mastný flek na prostírání jsem přelila jarem-dala do pračky-dala ještě prac.prášek-pěna všude, při manipulaci s prknem vícekrát do něčeho vrazím)... Vždycky říkám, že mě u toho nesmí nikdo vidět Když má např.dojít rodina na oslavu narozenin, vše si chystám už předem, ať pak dávám na stůl jen hotový oběd, dort, obloženou mísu...ptž chystat něco před nimi - to bych neriskla. Jinak je vše chutné a doma je čisto, ale za jakou cenu manžel už si zvyknul, občas se nad tím zasmějeme, občas ze mě šílí. Já mám jen strach o miminko, které je na cestě, protože dokud je v břiše, nic mu nehrozí - pak už za sebe neručím

Určitě ne

Nebo taky, že ze mě nic nebude, že nic neudělám pořádně.. atd

Tak jsem si právě vylila celý litr mlíka na zem. Viděly jste větší kopyto?

Reaguji na vosmajda: Ty jsi expert, vosmajdo. Myslím to samozřejmě v dobrém

Já jsem taky nešika, už od děcka. Když jsme se seznámili s přítelem, můj taťka mu říká: "dávej na ni pozor, pořád ji něco padá z ruk". No částečně jsem tu nešikovnost zdědila po něm, protože taťka neustále něco rozbíjí mamce. Mě spíš napadlo, zda to nemá co dočinění i se znamením. Já se snažím si dávat bacha, ale je to asi tou roztržitostí a tím jak se na danou věc člověk nesoustředí. Mému příteli z ruk nepadá skoro nikdy nic a on musí neustále poslouchat moje "a-jeje, sakra, ups, kurdebele". A už se jen s ledovým klidem zeptá, co mi zas spadlo, co jsem rozbila, provedla... Spíš se jeho zeptat, jaké to je. Já už si na svou nešikovnost nějak zvykla, horší to má moje okolí. Já taky myslela, že to přejde, ale nepřešlo, no hlavně nic nedělat bezhlavě. Nejhorší je, že se mi dějou věci, co se jiným nedějou, ale snažím se to brát s humorem. Humorné, to už teda není pro mojeho chlapa.

Jak píšeš, že na tebe potom všichni řvou, že nic neumíš, apod., tím, že všechno rozbíjíš a ostatní na tebe křičí, tím vlastně sama sobě říkáš: JÁ SI O SOBĚ SAMÉ OPRAVDU MYSLÍM, ŽE JSEM NESCHOPNÁ. A ty situace, které vyvstávají, tím, že něco rozbiješ, to se děje proto, protože ty sama o sobě pochybuješ. Doporučuji knihu Miluj svůj život od Louise L. Hay a nebo Radikální odpuštění, tyto dvě knihy jsou skvělé pro ty, kteří mají nějaký problém, a nemohou najít jeho příčinu. Vše je v naší hlavě...

To není nešikovností, ale nesoustředěností, roztěkaností - to se mi také stává. Pak stresovou situací, když na tebe někdo kouká, kdo je ti nepříjemný, z koho máš strach atd. Tak pak se hned všechno rozbije. Necítíš se doma, v práci, u přítele dobře, jsi v křeči a stále něco rozbíjíš, jakmile se uklidníš, tak to bude OK. Já také mám někdy den blbec, ale přesně vím, že to je proto, že toho mám moc a pak mi vše padá z ruky a vše ničím. Chce to se uklidnit a odpočinout si.

Jsem tady zas, měla jsem kalamitní den, ani nemůžu spát, rozbila jsem talíř při štědrodenním úklidu, nevratně ztratila dáreček pro dceru, a rozmazala manželovi odlakovačem vstupenku na festival. Víte, jaký z toho mám pocit? Že ti druzí se snad více zlobí, když to uděláme nešťastnou náhodou. Kdybychom snad byly takové potvory, že bychom to dělaly naschvál, tak se snad budou zlobit méně. Mám pocit, že tou nešikovností jdu druhým na nervy, a i tím věčným omlouváním se.

Reaguji na Lew: Tohle je tady pravda, včera se nevedlo, protože byl svátek a tím pádem taky nervy. A když jsem se kdysi doma necítila jako doma, stále jsem něco rozbíjela, bohužel hlavně památeční sklenice.