Vyprávím si sama pro sebe

Ahoj. Myslím, že to je normální a jestli není, tak jsem blázen. Dělám to také, pořád dokola, akorát že si to vyprávím v duchu. Představuji si u toho vždy konkrétní osobu, které to povídám. A když tohle dělám na ulici, tak lidi na mě vždycky nějak zvláštně koukají a já si pak uvědomím, že se u toho tvářím podle toho, co "vyprávím".

Na ulici to teda nedělám, ale jinak doma někdy taky. Když jsem tady sama a třeba si chystám nějakou řeč do práce, nebo chci něco důležitého probrat třeba i s kamarádkou, šéfem, partnerem, ..., tak si taky mluvím pro sebe a představuju si, že to říkám jim. Ideální se pro mě ukázalo být auto. Jezdím do práce asi 40min sama autem, takže tam si někdy pokecááááám jak hrom

Reaguji na juillet: Tak to já jsem asi vážně nějaká divná, ale já to dělám téměř neustále. Každou volnou chvilku, i když třeba jedu na bruslích, jsem na procházce, tak povídám v duchu. A to ani nemusím mít nic důležitějšího před sebou, prostě melu o úplně běžných věcech.

Já se tedy sama se sebou dost často směju třeba si vzpomenu na něco vtipného, nebo naopak trapného a tak se tomu pěkně zasměju, a to klidně i na ulici ale takhle jako vy si se sebou teda nepovídám...

Já na dělám taky myslim, že na tom nic neni, teda nedělám to pořád, ale často

Reaguji na Paní Ká: Nejsi blázen, já to dělám taky a jak to sleduju, tak je nás takových opravdu hodně. Jsme holt víc komunikativní typy a je nám asi jedno, s kým si pokecáme.

Jé, holky, mě se ulevilo. Já se bála, že mi řeknete, ať zajdu k psychologovi

Jojo, taky pořád Na ulici normálka, asi nevim co jinýho dělat když bych někomu něco ráda povyprávěla a on tam zrovna není

A holky, Vy si to říkáte všechno nahlas?

Přidávám se do klubu, taky to tak dělám Mám třeba nějaký zážitek a chtěla bych ho někomu říct, ale nikdo kolem mne momentálně není, tak si představím nějakou konkrétní osobu, třeba kamarádku a té to "jako" vyprávím
nebo jak psala Reaguji na juillet:

to taky dělám... tak snad nejsem blázen

Taky to dělám a docela často, někdy si pak ani zpětně nedokážu uvědomit, jestli jsem mluvila jen v duchu nebo polohlasem. A většinou takhle někomu vysvětluju svoje životní názory a postoje. Myslím, že je to ještě v pohodě, dokud v těch našich projevech nezačneme pokládat otázky a odpovídat na ně jako jiná osoba.

Když jsem doma sama, tak jo

přesně

Můj známý si vypráví s věcma ale ne v duchu.Stojí třeba u lednice a změněným hlasem začne "jo to jsem já hermelín,čekám tady na tebe" a pak odpoví vlastním hlasem "ale to víš,že o tobě vím,ale ještě tě nesním,jdu si dát jogurt" a takto mluví se vším mění hlasy a baví se i s vlastním autem.
Je úplně normální jen ze srandy říká,že na něj věci prostě mluví.