Vyprávím si sama pro sebe

Díky za toto téma já si myslela, že jsem totální blázen, jelikož si sama se sebou povídám dennodenně povídám si jakoby s někým, např. co chci říct příteli, kámošce, ve škole apod. když vařím, tak si přestavuju, že jsem v Prostřeno a že mluvím na kameru, co vařím ale samozřejmě, pouze když jsem sama jinak to nepraktikuju na ulici si sama nemluvím, jen když tam nikdo není, tak něco zabrblám, ale tak jen jednu větu ale stejně si trošku připadám, jak cvok ještě,že mě nikdy neslyšel přítel

Výborné téma. Jsem zvyklá neustále mluvit na psa a občas, když jsem unavená, tak se mi stalo, že jsem prohodlila něco, co bylo určený pro něj (na ulici, v obchodě), i když u toho zrovna nebyl. A když si psa odveze přítel, tak vyprávím kocourovi, co asi dělá pes a co by bylo, kdyby byla s námi - např., že by také dostala sýr a podobné blbosti .... Občas si zanadávám, sama pro sebe komentuji seriály, zprávy...

A když mě naštve přítel, tak si pak třeba u PC nebo u TV nahlas přehrávám náš rozhovor nebo pasáž, která mě vytočila a jeho hlas paroduju. Jinak si předříkávám, co musím udělat než odejdu do práce, než začnu vařit ....
Když o tom tak přemýšlím, tak sama se sebou si pokecám nejlépe.

Mě bohužel ano. A má ze mě srandu, ale já potřebuji myslet nahlas, např.,
když si předříkávám, co mám udělat nebo už mám hotovo. Položím si otázku a sama si odpovím.

Jak bych to psala já

Přesně líp si s nikým nepokecám

Ha, tak nejsem blázen Já dělám to, že si činnosti, které nevyžadují moc přemýšlení, zpestřuji právě tím, že je v hlavě komentuji, jakoby pro někoho. Takže si v duchu komentuji vaření, jako bych vařila v nějakém pořadu. Při uklízení si zase přestavuji, že to není moje domácnost, ale někoho jiného a já jsem tam jako placená uklízečka a zaučuji kolegyni, takže jí vykládám, jak má co správně dělat, jaký přípravek na co použít, na co nezapomenout a tak Ale vykládám si to jen v hlavě a když nikdo není doma.

Taky to tak vidím
Mluvím na kocoura, nahlas si shrnuji třeba seznam věcí, které si mám vzít někam s sebou nebo seznam surovin, ze kterých budu vařit/péct (jak psaly holky, je to lepší, než něco pokazit a člověk si to lépe uvědomí), případně se ještě povzbudím před pohovorem nebo něčím takovým, ale že bych sama sobě vyloženě vyprávěla, to určitě ne... každopádně to beru a vaše příspěvky znějí mile (ale jsem ráda, že to nedělá třeba přítel, musela bych ho pořád okřikovat)

Hurá, nejsem sama Já to vždycky věděla

Jee, to je vtipný téma.
Já si také sama se sebou občas povídám. Já to ale nemám jako monolog, ale přímo dialog . To už možné kapku divné je

mě to moc normální nepříjde..

Tak se zvířaty si povídá skoro každý, to je normální.
Jako malá jsem měla často fiktivní přátele a představovala jsem si, že jsou se mnou nějací lidé, vedla jsem s nimi rozhovory. Jako jedináček jsem si často zkrátka musela vystačit sama... Teď už nahlas rozhovory nevedu, občas si něco pro sebe nahlas komentuju, občas vedu pár rozhovoru vduchu, ale nahlas opravdu ne, ani sama doma. Jak už tu padlo, lidé, co jsou sami a mluví, mi nahánějí hrůzu. Mám ale jinou úchylku, a to denní snění. Často jsem duchem nepřítomná, ve své hlavě, kdy dokážu vyfantazírovat všechno. Problém nastává, že mi to někdy naruší činnost, kterou dělám. Jdu po ulici, najednou mám tendenci se zastavit, apod. Vždycky si vzpomenu na Ally McBealovou...

Já to dělám taky. Když jdu po ulici, tak v duchu. Když jsem doma sama tak nahlas. Dělám to tak už prakticky odmala (dokonce jsem měla jako malá i fiktivní kamarádku, říkala jsem jí Hana-a to musím dodat, že jsem měla normální dětství a ve školce i ve škole naprosto živé a lidské kamarádky). Tak že buď jsme tu všichni blázni nebo jsme normální a já bych se přiklonila k tomu druhému a ještě musím dodat, že to je ve formě dialogu nebo že si představuji jak mluvím k více lidem

ano to je i můj případ prostě musím pořád s někým mluvit a když zrovna není s kým, tak si to aspoň představuji

Nejsem blázen! A pokud jo, tak v tom aspoň nejsem sama Dokážu sama se sebou prokecat hodiny (a co by ne, nejlíp si pokecáme s tím, koho máme nejvíc rády, ne?) Vyprávím sama sobě a "osobám v mé hlavě" svoje různý zážitky, to co bych chtěla, cvičím odpovědi na různý opakující se otázky okolí (např. proč jsem vegetariánka, vysvětluju svoje nezvyklé koníčky, tetování, apod.) a taky si přehrávám situace, které chci aby se staly Někdy si to neuvědomím a brblám na hlas - lidi v metru to někdy těžce vydýchávají

Neřekla bych, že nás tu bude tolik Jsem moc ráda, že v tom nejsem sama
Moje oblíbené, jak už tu bylo zmíněno - u vaření si představuji, že jsem třeba v prostřeno a říkám nahlas co jak udělám